Antonio Guerreo, jeden z „miamské pětice“, je v USA vězněn již 11 let. Dne 8. prosince 2009 se dozvěděl, že mu trest doživotí a 10 let byl zkrácen na 21 let a 10 měsíců a 5 let pod dohledem.
Nezlomený básník poslal svým přátelům 17. března 2010 zprávu.
Přinášíme překlad části jeho básnického deníku.
vk
ANTONIO GUERRERO
18 dní v Oklahomě
Úterý 26. ledna 2010
A tak se stalo že nespravedlnost se prodloužila.
A tak se stalo že píšu jen do černé skříňky.
A tak se stalo že smím mluvit jen sám k sobě.
A tak se stalo že musím prosit abys mi věřil.
A tak se stalo že vzlétám beze strachu.
A tak se stalo že mé tepny propadly křeči.
A tak se stalo že se srazila dvě slunce.
A tak se stalo že se kameny utopily ve tmě.
A tak se stalo že se nořím do stínu ale nevrhá ho strom.
A tak se stalo že čas opět podlehl bývalému pánu.
A tak se stalo že zdi se třeskem srazily.
A tak se stalo že můj bratr se usmívá za nimi.
A tak se stalo že mi až do duše pronikl
mír který se náhle rozhostil.
Středa 27. ledna
Sotva železná vrata sklapnou
hučící víry hurikánu
se vrhnou na mne a sfouknou
lampu o kterou jsem tolik pečoval.
Cela se promění v lagunu
na hladině hnijou holubi co dolétali
strašný pach stoupá do chřípí
a útočí jak šílená stínohra.
Neozbrojeným srdcem
rozrážím obruč ticha
odhlodávám bující nepřítomnost
dokud nemine noc
a šílené stíny nesmaže
dotyk jitřního světla.
Čtvrtek 28. ledna
Den se však zrodil bez cíle
a já se upínám k vánku
který rozkýval jitřenku.
Neztratil jsem nic a přece jsem vyhrál.
Znovuzrozený dědic soumraku
bezbarvý bezzvučný bez vůně
podpírá mou zhroucenou podstatu.
Neztratil jsem nic a přece jsem vyhrál.
Čas vázne v pomlkách
mezi láskou a beznadějí
dusné smrákání tam venku
tiskne k zemi chodce
stíny roztřesenými jak třtina.
Neztratil jsem nic a přece jsem vyhrál.
Pátek 29. ledna
Setmělo se sotva jsem rozevřel knihu
(jedinou kterou mi nechali)
knihu prázdnou a nešťastnou
písmena nedošla do mého nitra.
Vyvolával jsem velmistry slov
jímající světlo
a všechny krásy světa
na papíře jenž nepomine.
Zaklapl jsem desky stiskl víčka
a najednou mne obestřel
lesk mírného slunce a smírného měsíce
a vtom jsem pochopil
že co toužím najít venku
čeká už dávno v komůrce mé duše.
Sobota 30. ledna
Jsem šťastný sám v sobě
lenoším po libosti
povídám si s duší
a rozplývám se na nehmotných cestách.
Šťastně mlčím
ticho tam venku otevřelo tichu uvnitř.
Zvenčí nic nepřichází
i ztuhlý čas mne přestal navštěvovat.
Jsem jakžtakž šťastný
dýchám a nemyslím na dech
vdechuji promísené atomy nás všech
odtržen od vzdálené bytosti
a přece pán nesčetných hranic
jež se chystám bez váhání překročit.
Neděle 31. ledna
Že mi zakázali měsíc
i ten uschlý a zmrzlý strom
že mi zakázali zapalovat oheň
hrát si aspoň v duchu s popelem
neznamená že se ztratila
láska kterou jsem vysnil očima
a uhnětl rukama
pro jiné oči a jiné ruce.
Není láskou láska která podlehne.
Opravdová láska navždy náleží
celé zemi
nastavuje čelo bouřím
vzpírá se i na hranicích smrti
věčná jak sama příroda.
Úterý 2. února
Svádivá noci která mne vyvoláváš
z hlubiny ticha.
Noci velkorysá a podmanivá
panenská snoubenko lenosti.
Bludná noci maskovaná bělostí
rozmnožující mou nespavost.
Obnažená noci promni hlínu
ještě než odejdeš na bezejmenný břeh
obejmi mne pohleď do očí a dovol
abych pohladil tvé tělo abych pocítil
příboj bičující milovanou pláž
která se přede mnou tam kdesi ukryla.
Středa 3. února
Dívka vydávající léky
těm co se neobejdou bez prášků
dívka s tváří anděla mi připomíná
jistou láskou z minula.
Každou noc obchází po chodbách
svým hlasem okřikuje ticho
a já se vrhám ke špehýrce
jen abych viděl projít anděla.
Naše pohledy se nikdy neprotnou
mám v nich uschováno
tolik obličejů všech věků a světů
tolik hvězdných nocí beze jména
tolik rozvichřených myšlenek tolik ohně…
Ó dívko vydávající léky!
Neděle 7. února
Dneska jsem psal tolika přátelům
ale nikomu jsem si nestěžoval
na hořkost kterou jsem prodělal
(stejně by si ji neuměli představit).
Těmi řádky jim dávám na vědomí
že tato cela prázdná a ničí
je mé útočiště
kde smím sejmout okovy.
Tuto jeskyni - zdaleka není první
naplňuji světlem a nespěchám
jen aby z ní vyšlo až k vám poselství
blesku který zpětně moje srdce
promění v posla lásky
lásky s níž píšu tyto řádky.
Středa 10. února
Věřím v dočasnost svého neštěstí
vidím sám sebe kráčet po svobodě
jako by se mnou kráčela
jednota rukou v bratrském řetězci.
Naposledy zamávají černými křídly
hejna ledových nocí
a stejně nedokážou zatemnit svítání
posledního nespravedlivého dne.
Bratři a sestry v boji
vaše bratrství raší
jak jarní lístečky.
Vy nám přinesete vítězství!
A budete přitom
až nadejde velkolepý den návratu.
Čtvrtek 11. února
Už od dětství doma i ve škole
už od mládí všude kam jsem vkročil a snil
jsi obýval mé srdce.
Slunečný ostrove který jsi mi poskytl
palmy a pláže ptáky a ovoce
hořlavé léto které tak zbožňuji
záblesk svobody v okně
vždycky dokořán ty ve mně žiješ
vždy připraven ochránit květ
tolik potřebné naděje.
Tvá láska mne povzbuzuje
tvá láska mne plní světlem.
Ach domove! Až se vrátím
dáš mi polibek který jsi pro mne schoval.
Pátek 12. února
Křižuji srdcem bezedného ultramarínu
nejsa si jist směrem
ale doprovázen nadějí
maličkou ale nepochybnou
obhlížím mlčící krajinu
utopenou ve sněžném jasu
zemi bez zámků a klíčů
oslepující přelud svobody.
Pravda jsem vysílen ale nevzdal jsem se.
Pravda jsem zraněn ale nevykrvácím.
Slabost a bolest
tiším láskou kterou jsem si vysnil
ale která nabývá tvar nepokořitelné čistoty
o jaké mí strážci nemají ponětí.
Přeložili VĚSLAVA KEDYKOVÁ a KAREL SÝS
Autor: ANTONIO GUERRERO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)