Pepa Heller (známe se dlouho z diskusí na půdě jím vedené skupiny pro politickou analýzu) se znovu vydal v článku „Nekřižujeme naději na nový socialismus?“ (OK 17/2010) na cestu kritiky všech, kteří podle jeho názoru nedostatečně vnímají systémové nedostatky první fáze socialismu (protosocialismu) a nejsou skálopevně přesvědčeni o zákonitosti jeho porážky. Podle něj v tomto procesu sehrály hlavní roli objektivní faktory, tedy zejména neefektivnost ekonomického mechanismu, na něž navázal rozklad subjektivního faktoru, ať už ve formě odklonu širokých vrstev od podpory socialismu nebo v podobě „zrady“ vrcholných představitelů systému. I přesto, že na toto stanovisko má určitě velkou vnitřní konzistenci a zdá se být na první pohled nezpochybnitelně v souladu s marxistickou materialisticko-historickou logikou, myslím si, že zde určitě najdeme řadu aspektů, které tento přístup trochu relativizují.
Kdybych ve své argumentaci měl začít takříkajíc „odzadu“, zdůrazňování fatální nedostatečnosti a neúspěšnosti socialismu zahání praktickou levicovou politiku a argumentaci do defenzivy, i když P. Heller to vidí určitě opačně. Bohužel jsem v nedávné době musel strávit několik měsíců v nemocničním prostředí a mé zkušenosti z diskusí se spolutrpícími (i když uznávám, že tamní vzorek lidí je poněkud specifický) jsou takové, že jejich velmi častá a ostrá kritika současnosti se vždy vztahuje k pozitivním příkladům vzatým z období, které s. Heller vidí jako slepou uličku a diskreditaci socialismu. Pokud tedy dnes někdo volí KSČM, není to navzdory nedostatkům první fáze socialismu, ale právě pro její přednosti. Jestliže budeme neustále zdůrazňovat, že toto období bylo vlastně celé omylem, moc si neposloužíme, zvlášť když nemáme nic tak přitažlivého a světoborného, co bychom místo toho nabídli.
Je mi jasné, že u Pepy Hellera s tímto typem argumentace moc nepochodím a že mi namítne, že jedna věc jsou jakési pomatené subjektivní názory a druhá věc je tvrdá realita a vědecký přístup i s dovětkem, že nejvíce levici poškozují právě ti obhajovatelé minulosti, kteří nepochopili omezenost minulého systému, danou především partikulárními zájmy vládnoucí „třídy“. Myslím si, že těžiště diskuse tohoto typu spočívá v řešení sporu, zda lze minulost odepsat jako nevydařený a specifickými okolnostmi zdeformovaný pokus o socialismus, nebo jako zárodek skutečně nového systému. Jinými slovy, zda je jeho zánik v zásadě dočasným retardačním pohybem, jenž bude překonán v závislosti na ostrosti restituovaných nectností kapitalismu, nebo jen logickým počinem dějin, které tento protosocialismus prostě přeskočily jako něco nedůležitého a nepovedeného.
V této souvislosti se mi matně vybavil jeden dopis V. I. Lenina, napsaný někdy kolem r. 1920, adresovaný p. Dukelskému, ve kterém reaguje na jeho kritiku tehdejší zárodečné socialistické společnosti v Rusku a jeho předpovědi jejího pádu. Lenin tehdy ta slova označil za sice cynická, ale takovouto možnost nevyloučil a připomněl, že dějiny znají všechny možné druhy retardací a zpětných pohybů. A tady je podle mého názoru i pole pro diskusi o tom, zda máme chápat minulý socialismus jako zdroj inspirace a zárodek nového systému, který ještě nevyužil svůj potenciál, nebo jako pouhou kontradikci k jakémusi příštímu ideálu. Osobně se kloním k první variantě.
S tím ovšem souvisí i to, jakým způsobem vnímat okolnosti jeho (dočasného) zániku. Vzhledem k tomu, že marxismus vyvozuje, že přechod z říše nutnosti do říše svobody (přechod od soukromovlastnických sociálněekonomických struktur s jejími predátorskými mechanismy ke společnosti, kde prioritou bude princip, že rozvoj jednotlivce je předpokladem rozvoje společnosti a naopak) je úzce spojen s činností subjektu, který se ujímá své skutečné role a stává se rozhodujícím prvkem vývoje, je zřejmé, že všechny pokusy o socialismus vyžadují aktivizaci právě tohoto subjektivního prvku. Je také zřejmé, že takové systémy jsou pak na řekněme kvalitu svých subjektivních opor citlivější. V tomto smyslu pravděpodobně budou i všechny příští varianty socialismu, řečeno slovy J. Hellera, „prohnilé“, přičemž ale právě v té „prohnilosti“, tedy v organizační roli subjektu, je jejich síla. Koneckonců i zmíněný klasik V. I . L. hovořil o tom, že na uvědomění proletariátu záleží budoucnost socialismu. Možná tedy nejsou všechny ty řeči o „piklích“ a „rejdech“ nepřátel socialismu jako jedné z příčin jeho (dočasného) ústupu zase tak od věci.
Autor: PAVEL JANÍČKO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |