Přesný název recenze by samozřejmě měl znít: Román o růži, pokud máme na mysli středověkou skladbu autorů Guillama de Lorris a Jeana de Meung. Ale o to nejde; píseň je zkrátka píseň a stojí mezi názvem románu a pojmenováním doslovu. Román napsal irský prozaik Sebastian Barry (1955) a nazval jej TAJNÝ DENÍK (Euromedia Group, k.s. – Odeon 2009, str. 288). Doslovu Šílenství zvané Irsko se zhostila překladatelka Kateřina Musilová. A protože neexistuje nic, co by mohlo zčeřit nehybnou hladinu českého literárního provozu, činí se adepti literárně vědných oborů aspoň v předmluvách a doslovech. Jeden z nich se rozepsal s takovou vervou, že si autor románu zakázal text otisknout. Vyhnout se podobnému riziku se podařilo dalšímu veleduchovi českého literárního myšlení. Svou studii uvedl před samotným textem českého klasika. Do nebe volající zpupnost... Pamětníci si možná vzpomenou, jak v sedmdesátých letech jistý filmový kritik radil divákům, na co se v zahraničním filmu mají soustředit a před čím mají zavírat oči. Byl důvěryhodný jako Moše Dajan před útokem na Egypt.
Markéta Musilová zatím té kuráže nemá; nicméně některá její tvrzení stojí za zaznamenání, neřku-li za opatrnou korekci. Autorka doslovu píše: Nebýt všech těch Derridů, Lyotardů, Rolandů Barthesů a mnohých dalších, dodnes by to bylo jako u nás s Jiráskem a husitstvím. Familiérnost, s jakou sčítá jablka, hrušky a švestky dohromady, je sice veřejným projevem ignorance, nicméně klasik historického románu osočen není. Patří přece jen do naší destinace, jak uvádějí pracovníci cestovek před krachem, a má za sebou obrovské dílo. Taky jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, a to nebylo několik vět, za tenhle podpis hrozila šibenice, své by o tom mohl povědět kupříkladu Petr Bezruč nebo Viktor Dyk. Za své literární zásluhy byl dokonce první republikou vmanipulován do politiky a to jako senátor za národně demokratickou stranu. Jeho romány vskutku navazují na buditelskou tradici, zároveň tvoří základ kritického realizmu.
Jestli ani toto autorce doslovu nestačí, pak se ohledně husitství nabízejí alternativní pojetí; vedle autorů „menšího významu“ (Erben, Luhan, Rachlík) je to především Václav Kaplický, který právě toto období považoval za stěžejní pro svou tvorbu.
A ještě v jednom případě je nutné Markétu Musilovou doplnit: Při hodnocení klerikálního despoty Gaunta, který neváhá osočit hlavní postavu ze zabití vlastního dítěte, podléhá nekontrolovanému rozhorlení a tvrdí: jde o nejhorší zločin, jakého se matka může dopustit... Milá autorko doslovu, pět století před naším letopočtem stvořil Euripidés Médeu, barbarku z Kolchidy, a dovolil jí pronést řeč k ospravedlnění vraždy svých dětí... Před šestnácti léty byla Afroameričanka Tonni Morrisonová oceněna Nobelovou cenou za literaturu. Rozhodující podíl na poctě měl román Milovaná. Hrdinka příběhu, který se nedá vyprávět, zabíjí svou dceru, aby ji nemusela vrátit do otroctví.
K samotnému románu: Stoletá chovankyně ústavu pro choromyslné zaznamenává do deníku klíčové události svého života, které úzce korespondují s historickými událostmi rodného Irska. Z líčení Roseann (Růže) vyplývá, že provokovala svou krásou a že se nenechala zlomit. Případné výpadky paměti společně s diagnostikovanou amnézií má doplnit ošetřující lékař. Zápisky doktora Grena tak tvoří exaktní protiváhu laické Roseann, třebaže se v závěru textu zúží na pátrání po záhadném Roseannině dítěti. Dodejme pro úplnost, že tento kompoziční model není nikterak nový; už v sedmdesátých letech minulého století byl u nás přeložen román Litle Big Man, výpověď víc jak stoletého Jacka Crabba, bělocha vychovaného Čejeny. Také Crabb nám sugeruje dějiny, nicméně činí tak až rouhačsky chvástavě. A to je právě ta potíž silného proudu anglo-americké literatury korigovat dějiny, doplňovat bílá místa (Barnes, Swift, Doctorow, Cunningham, McCarthy). Pokud jde o nezbytnost literárních ambicí, nešť... Ale co popírači holocaustu, revidenti Benešových dekretů? Ti musejí být natěšení z každého evidentního Ragtimeu.
Román Sebastiana Barryho oplývá několika přednostmi; nelpí tvrdošíjně na dostupných faktech a dílčí motivy dokáže posunout do obecně platné metafory. Když je Roseannin otec degradován ze správce hřbitova na krysaře, je mu oporou a pomáhá mu. Svérázná likvidace krys a následný požár sirotčince představují děsivé vize občanské války a následně válečných konfliktů. Přesto Roseann popírá, že byl otec příslušníkem Královské irské policie a jeho smrt mohla s touto epizodou souviset.
Byl-li závěr románu některými kritiky označen za překotný a prvoplánový, ať čtenář posoudí sám. Dočte do konce... a určitě si vzdychne!
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |