Karel Havlíček ve své slavné Kapitole o kritice napsal, že se „člověk, kterému již spisovatelství v krvi leží a kterému se trochu jasnosti v hlavě blyští, ničím na světě, ani zákazem, ani strachem o výživu, a následovně ani kritikou odstrašiti nedá“ od svého díla. Pavlu Jansovi zřejmě jeho autorské plány kolotají v krvi ještě naléhavěji. Nedává se odstrašit od spisovatelské práce ani tím nejhorším, co může autora vůbec potkat: mlčením o jeho díle. Psal jsem tu loni o tom, jak jeho svižně vyprávěný, co do zápletky i postav věrohodný, průkazný, čtivý a nadto nadmíru aktuální román o chytrém zmaření atentátu na Baracka Obamu (Akce Muslim) zasklil prakticky všecek český tisk, kterým má vliv, ale (zčásti z jiných důvodů) i většina literárních periodik. Když knihu víceméně bojkotovala i některá knihkupectví, která ráda prodávají Jansovy detektivky, Jansa se (na čas?) stáhl na literární území, kde má už docela početnou čtenářskou obec, a v edici Původní česká detektivka (MOBA, Brno) se mu do roka a do dne od vydání Akce Muslim dostaly na trh hned dva příběhy, zcela volně navazující na jeho první knížku s detektivem amatérem Janem Mahlerem: Malér s modrou krví (2009) a Kámošky až za hrob (2010).
Tak jako Malér pana Mahlera (2007) byl detektivkou, jaká má být, ale ještě i čímsi navíc, přímo rentgenovým snímkem pronikajícím pod úzkostlivě střeženou skvělou pověst společenské smetánky soudobého českého krajského města, tak i MALÉR S MODROU KRVÍ potěší čtenáře nejen dvojím uměním, které čtenář detektivek očekává, nízkým, nižším uměním pachatelů a vyšším uměním vítězného pátrání, ale také průnikem do světa dnešních českých zbohatlíků, hledajících a za úslužné pomoci lokajského okolí snadno nalézajících důkazy o své šlechtické vznešenosti i původu.
Také KÁMOŠKY AŽ ZA HROB jsou greenovský entertainment, zábavný příběh, který dává víc než jenom zábavu. Ve vyprávění se vynoří jako signál i vzor k překonání, Japrisotova Past na Popelku, hlavní vypravěč (střídavě vypráví On, který je zároveň postavou nikoli hlavní, a záhadná Ona, tak trochu Čapkův povětroň) hájí literární „brak“ jakoby ve šlépějích Čapkova Marsya, ale z Milana Kundery, který na rozdíl od jiného Jansova Mistra Václava Erbena, natož od Greena, nikdy nepsal entertainments (ale jako také zábavné romány se čtou!) je v Kámoškách za hrob i úporné hledání Totožnosti, dávno před románem toho jména vyústivší do Falešného autostopu v Druhém sešitě směšných lásek; tam se dívka beze jména zděšeně dožaduje uznání své identity a s pláčem volá „já jsem já, já jsem já, já jsem já“. Právě ten předposlední odstavec Falešného autostopu Jansa klade na rub titulního listu za české přísloví a za verš ze Žalmu 130 Starého zákona jako třetí stupeň k poznání, že tímto rozmarným příběhem o vražedné moci peněz stvrdil svou tvůrčí jedinečnost; vypráví tak přesvědčivě a poutavě, že čtenář si řekne už sám: Jansa je Jansa je Jansa.
A nebyl by to Pavel Jansa, kdyby svého tentokrát ne dost důvtipného Mahlera nepotrestal ošidným happy endem: copak ho asi čeká v manželství?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |