Zážitek z Číny
Procházeli jsme se jedním jihočínským městem a viděli svatbu běloskvoucí panny nevěstinky, které vyhrávala malá čínská dechovka. A uslyšeli jsme melodii: »Pode mlejnem, nade mlejnem husy se perou ... vem Jeníčku...«
Usmívaje se přistoupil jsem k hudebníkům, a když dohráli, pozdravil jsem je a řekl anglicky (angličtina je v Číně dosti známá): »To je česká muzika a já jsem Čech.« Zřejmě slovům rozuměli, ale nic jim to neřeklo. Tedy jsem se opravil řka: »To je československá muzika a já jsem Čechoslovák.« A nato vypuklo všeobecné usmívání, zdravení, div ne objímání. A mně zvlhly oči bezmocným vztekem. Hlavou se mi mihlo, kteří zrádci, nepřátelé státu a tzv. »demokraté« rozbili (bez referenda či plebiscitu) »světoznámé« Československo!
Žralok
Takový žralok je moc hodné stvoření. Když se pěkně nakrmí (hrubci by řekli nažere) a má plné bříško (hrubci by řekli panděro) je spokojen a dá každému pokoj, kromě těch, kteří by se chtěli nakrmit (hrubci by řekli nažrat) taky. A těm, kteří to břicho mají prázdné, řekne: »Jste tím sami vinni.« A je spokojen zase.
Setkal jsem se s takovými stvořeními. Jenže si neříkali »žralok«, nýbrž »homo sapiens«.
Chvála vokativu
Vokativ - pátým pádem oslovujeme, voláme.
Tímto jazykovým skvostem se právem pyšní (kromě latiny a řečtiny) snad jenom čeština.
Když jsme nedávno procházeli krásnou Prahou, rozechvívalo se blahem mé češtinu milující srdce, slyšíc ze všech stran a koutů to důvěrné, takřka bratrské oslovování »ty vole«, ba i (kvůli rovnoprávnosti) »ty krávo«. A cožpak to klasické, vřele přátelské, téměř něžné titulování »vole, vole«!
No, lidičky, to je přece jazyková nádhera! Raději si ani nepředstavujme tu hrůzu, kdyby Češi (neznajíce vokativu) oslovovali své bližní a své přátele »ty vůl«, »ty kráva«, nebo »vůl, vůl«. Tož uznejte. To by bylo otřesné. To by přece znělo, ach, jak bych to jemně řekl, aha, to by přece znělo blbě.
Rozdělte se a buďte opanováni
(Parafráze římského »Rozděl a opanuj!«)
Tož jste se, Čechoslováci, rozdělili a teď mají Maďaři lehčí práci s opanováním Horních Uher (Slovenska) a Sudeťáci s »minderwertigen Böhmen«. Tak, tak.
Alespoň, že to pan kníže Svatopluk (ten s těmi pruty) nevidí.
Který jazyk?
Který jazyk na světě umožňuje založit chemické názvosloví kysličníků (a látek odvozených) na užití přípon (-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný (-ečný), -ový, -istý, -ičelý) vyjadřujících mocenství prvku?
Který nečeský pravopis má tak promyšlený systém diakritických znamének? Napište v jiné řeči: č, š, ž..., á, é, í...
Kolik živých jazyků na světě zná vokativ? (Pátým pádem oslovujeme, voláme.) Přeložme: Karle, Věro, Jendo, Jožko, Jitko, ..., pane ministře Hrabale, pane učiteli, Pane Bože.
Zjemnělá jména: Marie, Máňa, Mařenka, Maruška, Mařka, Maňka, Majka, Majda, Mančinka, Manča, Márynka. Anna, Anička, Ančka, Anuška, Anoušek, Aninka, Anka, Andula.
Zjemnělá příslovce, přídavná jména a slovesa: Děťátko slaďounce spinkalo. Stačí malinkatá kapička.
Který jazyk umí ohýbat vlastní jména? Karel, Karla, Karlovi, Karlové, Karly. Přeložme: František daroval Věře slona a Jeníček nedal Mařence ani líznout povidel. Františkovi dala Věra žirafu a Jeníčkovi věnovala Mařenka králíka. Jirka svěřil bubny Josefovi. Jirkovi půjčil mandolínu Josef.
Který jazyk vytvořil tak krásná pojmenování měsíců: leden, únor, březen... listopad, prosinec?
Venkovská husička se chichotala (pochichtávala, hihňala, pohihňávala) do pěstiček... Lenošně se povaloval. Udělal žabí hubičku. Na vlčí povahu. Kočky zahnali štěkající psi. Kočky zahnaly štěkající psy. »Čichám, čichám člověčinu!« (z pohádky)
»Zachtělo se mi, mládci, projíti se.« (Čelakovský)
Atd. atd. atd.
Žertýř
Veselá kopa David Černý spatřil světlo světa L. P. 1967 v Praze. Stal se umělcem, výtvarníkem.
Jeho první stěžejní dílo spočívá v obveselujícím pomalování Smíchovského tanku. To už čítal 22 jar.
Tolikéž let prodléval v nebíčku a hrál si s andělíčky, než ho čáp přinesl k mamince a tatínkovi, asi čtvrt století poté, co zmíněný tank, a mnoho jiných, osvobodil Prahu v květnu 1945.
My, vetší dědkové, máme dobře v paměti, jak je staří a staré, mladí a mladé se slzami radosti v očích vítali, házeli květiny na tanky, přinášeli vše, co měli doma dobrého upoceným, ušmudlaným, naftou páchnoucím rudoarmějcům. Od buchet přes vepřovou až po slivovici. (Tu měli pečlivě schovanou pro zachránce.)
Viděli jsme, kterak dívky (též v národních krojích) je objímaly a podarovávaly květinami (a polibky).
Zanedlouho nato byl jeden z tanků, na památku těchto událostí, vystaven na mohutném fundamentu na Smíchově. Býval zasypáván květinami.
My, staří dědkové, máme tu smůlu, že si to ještě pamatujeme. Moderní umělec, pan David Černý, má jiné a vhodnější představy i znalosti. Vyznamenal se nedávno v Bruselu před světem, nebo alespoň před Evropou. Postačí na internetu vyťukat jeho jméno a objeví se cca 667 tisíc odkazů. Nikoliv lichotivých.
Pan David Černý (a s ním i Česká republika) vstoupili do dějin. Jejich sláva (pana Černého i republiky) hvězd se nedotýká. To je tím, že nechápavci nechápou moudro výtvoru uměleckého žertýře.
6. srpen 1945
Jsou tací (říkají si křesťané), kteří si pochvalují, že již v prvních sekundách shořelo asi sto tisíc ženských a dětiček. To byli ti šťastní lidé, měli to hned za sebou. A tudíž z toho máme jen malé potěšení.
Ale tohle už je lepší. Těch dalších pár desítek tisíc se ještě měsíce radovaly ze života. (Za příjemného svědění spálenin třetího stupně.)
Američtí reportéři a novináři se obdivovali vypáleným květům na mrtvolách těch ženských. A pilně fotografovali a publikovali. Jé, to jsme se tenkrát těm fotkám nasmáli! (Vysvětlení: Kimona mají většinou květinové vzory různých barev. Světlé a tmavé plochy pohlcují tepelné záření odlišně.)
To byl veliký úspěch bohabojných (obyčejnému lidstvu nadřazených) autorů »high technology«. Pro tento úspěch se celá tato akce za tři dny, s určitými obměnami, opakovala. Přece se musel vyzkoušet ještě jiný typ tohoto vynálezu. No ne?
Co »Ami« činí, dobře činí. Budiž jméno jejich pochváleno. Amen.
Filipika milovníka češtiny
A vy, dámy a pánové, kteří si dosti nevážíte češtiny a kteří ji téměř v každé větě znetvořujete nějakým nečeským slovem a kteří nedoceňujete její krásu a možnosti, její pružnost a ohebnost, kteří nejste ochotni zvládnout elegantní české přechodníkové vazby (jež nám mnohé jazyky závidí), tedy vy všichni přeložte následující věty do různých jiných řečí. A pak uvidíte!
Spatřiv nepřítele uprchl. Spatřivše protivníky utekli. Spatřivše protivníky utekly.
Znajíce metodu řešíme... (matematika)
Ventily jsou pneumaticky zavírané. Dveře byly zavřené.
Tluču kladivem.
»Mně se chce něco říct.« (Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec)
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mě štěkávával. (česká národní píseň)
Kdybys byl, Jeníčku, poslouchal matičku, nebyl bys nosíval po boku šavličku. (česká národní)
Panenka ve svém koutečku tichounce poplakávala.
Utrápený psík naposledy slabounce zaštěkl.
Dýchavičná stařenka na stará kolena často polehávala.
Pes, pejsek, psík, psíček, pejsánek, psisko.
»... zlehýnka přioděná ...« (Werich v Pekařův císař)
»... a což takhle mučínkovat?« (Pekařův císař)
máslové těsto, chleba s máslem (máslový chleba?), bochánek
... polehoučku houpat... ty můj hošku... pomaloučku stoupat... neznavil babinku svou (Bábinčin maršovský valčík)
... kojí věrně tu malou surovkyni, surovečku, surovnici, surovčici, surověnku – safra, jak by se mělo říkat holčičce od surovce? (Karel Čapek: Měl jsem psa a kočku)
... ta kočka se jmenovala Jůra, ale princezna jí říkala ještě všelijak: Macek a Macourek, Číča, Čičinka a Čičánek, Lízinka, Míča a Mičinka, Mourek, Kočičák a Kočenka, ... (Karel Čapek: Velká kočičí pohádka) Přeložte: »kočičí«. A vůbec všechno od Karla Čapka nebo od Vladislava Vančury.
Ráno, raníčko panna vstala, ... (Erben)
bába, baba, babka, babička, bábinka, bábrlinka, babice, babizna
ohřívač, přihřívač (páry) (velice případný technický výraz)
Poturčenec horší Turka.
Autor: KAREL SKALA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |