Životem a snem

   Na jaře 1933 se téměř šedesátiletý skladatel Josef Suk rozhodl k trvalému odchodu z Prahy. Unaven čtyřicetiletou vyčerpávající koncertní činností v legendárním Českém kvartetu i pedagogickým působením na mistrovské škole pražské konzervatoře a také neutěšeným společenským postavením vrcholné hudební instituce (od roku 1924 až do své smrti v roce 1935 byl jejím rektorem), si nemocný umělec za svůj nový domov zvolil Benešov. Ten – jak sám říkával – leží na poloviční cestě mezi místem jeho pracovních povinností a milovanými Křečovicemi, kde se narodil a kde měl své venkovské tuskulum.
   Jeho byt v Husově ulici, v domě č. 739/23 naproti gymnáziu přímo vybízel k odpočinku. Nebyl tu klavír ani jiný hudební nástroj, převládala zde tichá rezignace spolu s myšlenkou na poslední věci člověka. Jak daleko byla doba, kdy psal klavírní cyklus Životem a snem, to kouzelné jaro 1909, kdy mu bylo pětatřicet! Tehdy byl ještě zdráv a plný sil, a dokonce tento cyklus 11. ledna 1910 sám prvně provedl na Intimním večeru Sukovy klavírní poezie v Národním domě na Smíchově. Teď si spíš říkal s dávno mrtvým Juliem Zeyerem: Tážu se udiveně: Bylo to?
   Dne 29. května ráno se naposledy vypravil do Prahy. Čekalo ho rozčilující jednání kvůli stěhování konzervatoře z nevyhovujících prostor kláštera Na Slovanech do stejně nevhodné budovy v nedaleké Trojanově ulici. Protože se po bezesné noci necítil dobře, poslal z benešovské železniční stanice dva stejně znějící telegramy – jeden České akademii věd a umění, druhý Českému zemskému muzeu v Praze: Promiňte mi dnešní filmování. Nemohu se zúčastnit. Josef Suk.
   Odpoledne se do Benešova vrátil autobusem. Cestou domů se na náměstí zastavil v hotelu Nigrin na sklenku červeného mělnického, které miloval. Domů však už nedošel. V Zámecké ulici před potravinářským krámem pana Seinera klesl, stižen srdeční křečí. Krátce po převozu do svého bytu zemřel. Bylo přibližně sedm hodin večer. Od onoho májového večera uplynulo plných sedmdesát pět let.
   Uvědomuji si, že vlastně celý můj život je zvláštním způsobem spojen se Sukovou hudbou, sukovskou tradicí i legendou. Začalo to už před mým narozením. Moji rodiče žili po jistou dobu ve stejném domě jako skladatel. Suk, bydlící o patro výš, občas přicházel na kafíčko a mamince žertem říkal paninko. Narodil jsem se pouhých deset dní po jeho úmrtí a od maminky vím, že otec, vynikající houslista, žák primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna, byl Sukovou smrtí doslova zdrcen. Byl to také on, kdo se 1. června 1935 za benešovské Komorní sdružení rozloučil s mrtvým umělcem.
   Když jsem povyrostl, tatínek mi často o svém přátelství s Mistrem Sukem vyprávěl. Jako gymnazista jsem si na vypůjčeném kufříkovém gramofonu His master´s voice, který se musel stále natahovat, často přehrával Sukovy skladby, a to nejen ty posluchačsky přístupné, jako jsou Smyčcová serenáda Es-dur nebo suita k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, ale i náročné symfonické opusy – Asraela, Pohádku léta a Zrání, před jejichž harmonickou i instrumentační odvážností jsem stál v němém úžasu.
   A o něco později, jako začínající básník, jsem nesmírně oceňoval Sukův cit pro krásu slova. Vždyť ne každý skladatel si pro svá díla dovede zvolit tak poetické názvy, jako to uměl Josef Suk (Když byla matinka ještě děvčátkem, Jak zpívala matinka za noci chorému děcku, Zapomenuým rovům v koutku hřbitova křečovického) nebo ve Francii Claude Debussy (Dívka s vlasy plavými jako len, Co viděl západní vítr, Potopená katedrála).
   Pokud jde o sukovskou tradici, udržovanou v naší rodině, zbývá dodat, že i svou druhou ženu jsem poznal v Křečovicích, když jsem se v květnu 1972 zúčastnil Sukových oslav v kostelíku sv. Lukáše, a že v téže obci trvale žije můj dlouholetý přítel, skladatelův vnuk, básník Jan Suk.
   Když jsem se v roce 1974 díky otci seznámil se Sukovou korespondencí a přečetl si skladatelův úzkostný dopis napsaný pět týdnů před smrtí paní Vidě Talichové, manželce slavného dirigenta, rázem jsem se propadl o čtyři desetiletí zpátky do domu v Husově ulici, který jsem od dětství znal, a do bezesné noci, kterou jsem si představoval. Tak vznikla báseň Sukova vigilie, vyjadřující i mou životní úzkost. O rok později vyšla ve sbírce Plást hlíny. Dnes ji jako opožděnou kytici vděčně kladu na hrob Josefa Suka v Křečovicích.


   Sukova vigilie
   …Trpím neustále nespavostí,
   úzkostmi v noci, pláči mnoho…
   (Z dopisu Vidě Talichové,
   23. března 1935)

   Život je pohár s dvojitým dnem
   Co s námi bude až dopijem?

   Májový soumrak padá venku
   netknuté víno ve výklenku

   Májový soumrak venku padá
   vínu se v pláči chvějí záda

   Pradávné surmy táhlý hlas
   k zápalné žertvě volá nás

   lomcuje zámky sahá na petlice
   Kdo leží nepovstane více

   Život je pohár s dvojitým dnem
   Co s námi bude až dopijem?

   U jeho lůžka panna s vdovským čelem
   Poprvé potkal ji před hotelem

   když pod žhavým nebem aragonských měst
   kvasil v něm husitský chorál jako mest
   a Žižkovy obrněné vozy
   stoupaly po obloze Zaragozy

   Ty její oči! Tak se jen vybraná plástev dívá
   Housle jsou náhle černá tůň a smyčec bílá hříva

   Pradávné surmy táhlý hlas
   k zápalné žertvě volá nás…

   To ona v Palacio Real vstoupila do salonu
   aby mu podala telegram o Dvořákově skonu

   Z červa vypadlo jablko El Escorial se vydal bos
   k zahradě v Nelahozevsi kde v šeříku probořil se kos

   Už je tu zas Ta kaprálka odkvetlého chmýří
   Střihačka příze z máje devatenáct set čtyři

   a ze dvou prázdných konvic lije
   živou i mrtvou vodu vigilie

   Život je pohár s dvojitým dnem
   Co s námi bude až dopijem?

   Ještě dnes bude v Čechách na večeři
   a pokloní se stromům ptákům zvěři

   Ale vždyť tady je Odkud a kam by se měl vracet?
   Zanesen v partesech domova chystá se na veliké tacet

   Zmámená duše se ovíjí kolem pně neznámého stromu
   ale krev splavná je a sama teče domů

   do kraje rozsochatých kantorů jimž z medonosných úst
   vyletovaly roje včel aby je opyloval půst

   do kamenitých přívozů kde rodičky lehaly pod azur
   a Vltava v korzetu strmých skal se přelévala do As dur

   Svítá… Prý dřevo kolébky vydává nejčistší plamen
   Kéž lásky na světě přibývá a srdce nezmění se v kámen

Autor: VLADIMÍR JANOVIC


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)