Literatura hispánské produkce je u nás zastoupena především díky systematické péči nakladatelství Garamond a jeho edice Transatlantika. Jména Cortazár, Fuentes, Tavares či Bolaňo přináleží ke světové špičce, ať už volbou aktuálních témat nebo způsobem zpracování. Nejinak je tomu i v případě Francisca José Viegase (1962) a jeho prózy MUŽ BEZ MINULOSTI (Garamond 2008, str. 444). Rozpaky může vyvolat zjištění, že jde o detektivku, žánr povícero relaxační, ale s tím nejspíš autor počítal, neboť text uvádí motem: Je známo, že detektivní romány se řídí určitými pravidly. Tento nikoliv. Vábnička pro čtenáře nebo umně zamaskovaná neschopnost pravidla dodržovat? Než si čtenář prostřednictvím románu odpoví, pozastaví se nad pojmenováním ve smyslu podobnosti čistě náhodné. Prozraďme: Viegasův opus nemá nic co do činění s Musilovým Mužem bez vlastností ani s Kertézsovým Člověkem bez osudu.
Policejní komisař Jaime Ramos zatím neztratil chuť do života; využívá profesních zkušeností, je obklopen zdatnými a loajálními spolupracovníky a volný čas tráví ve společnosti Rosy, která je milenkou a ochránkyní zároveň. Komisař Ramos věří na zaběhnuté rituály, zmáhá pochybnosti a občas uvažuje o možnostech a postavení Portugalců v současném světě. Na Portugalce narazíte všude, prý proto, že jsme odvážlivci a dobrodruzi, ale tomu nevěřím. Podle mého je za tím spíš strach. Strach žít ve vlastní zemi, ve vlastním domě. Bojíme se, a proto se vydáváme do světa.
Také další citát, otevírající text, má v knize své opodstatnění: Pro Portugalce je snazší doplout do Brazílie než dojet koňmo z Lisabonu do Porta. Komisaře Ramose vyšetřování vskutku zavede až do Brazílie, neboť zavražděný Álvaro Severiano Furtado disponoval finančními účty po celém světě. Furtado je náš muž bez minulosti, což je pravda veskrze poloviční, už proto že před námi ožívají události staré přes třicet let. Odehrávají se v africké Angole a sekunduje při nich právník Henrique Prati Portocarreia.
Francisco José Viegas v sobě nezapře lingvistu; teorií textu a budováním příběhu je nakažen i jeho policejní komisař: Jaime Ramos neměl rád, když se případy vlekly, když mu bořily naději, že je později dokonce bude moci vyprávět jako příběh... Jenomže příběh je příběh a život je život. Thomas Hardy uvedl, že sebelépe napsaná postava je proti postavě reálné pytlem kostí. Komisař Ramos o tom uvažuje takto: Člověk přestane existovat, ale ostatní se s tím téměř nikdy nechtějí smířit, protože život přece má nějakou cenu, navzdory létu, navzdory dopravě ve městě, plážím plným holubích výkalů, obdivuhodných přízvuků a cize znějících slov.
Vrátíme-li se ke zpochybněným pravidlům detektivky, pak uveďme, že v románě vystupuje množství postav, které s ústředním příběhem nesouvisejí nebo se ho dotýkají letmo. Za všechny smrt mladičké barové společnice Shirley. Má aspoň jméno, ne jako ostatních dvanáct odsouzených k smrti potopením lodi v Amazonii.
Aby nedošlo k oslabení a erozi ústředního příběhu, autor sází na funkční opakování. Emotivně působí Furtadova dezerce z armády; autor mu vybral skrýš ve věži kostela uprostřed rodné vísky. Po dva roky je svědkem událostí, které nemůže ovlivnit. Potom se přihlásí a dává se nanovo naverbovat...
Na závěr dodejme, že se autor rozhodl využít detektivky k vyslovení závažných společenských problémů. A s úspěchem!
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |