33 otázek Michala Černíka
   O životě s Františkem Dostálem

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Nemotora a nepraktický člověk. Jinak poněkud svérázný a uvědomující si, z jakých nuzných poměrů vyšel, a snad proto upřímně se těšící z obyčejností, které chce každý ze svého žití vyloučit. Ve světě vymknutém z kloubů a plném neúcty mě nikdo nezbavil přesvědčení, že klíčem k důstojnému přebývání zůstává pokora.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Jedná se u mne spíše o vynucené přemítání o smyslu lidského konání. Dostavuje se nejistota o budoucnosti a mrazení v zádech z pocitu, že se čím dál kvapněji přibližuje cosi podobného zániku starého Říma.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Vlastně jsem nic špatného nezpůsobil. Chyboval jsem nechtěně, a proto nerad a navíc znám slovo omluva. Jako fotograf bych chtěl škrtnout neustále se vracející děsivý obraz z dětství. Když pominu nepamatování si probuzení po topení německým vojákem v řece Blanici, tak jsou to vzpomínky na přelom válečných let 1944 a 1945. Krajina u jihočeských Číčenic byla pod sněhem a ze zamřížovaných okének dobytčích vagonů se natahovaly kosti potažené lidskou kůží a žadonili alespoň o hrudku sněhu… Byli to likvidovaní vězni z lágrů. Roztrhal jsem v životě přespříliš nepovedených fotografií, ale tenhle obraz zahodit neumím.

   Bez čeho se neobejdete?
   Odpověď není složitá – bez kamarádů, kteří však o svém přátelství nic nevykřikují nahlas. Dokážou jen překvapit, když si člověk už sám neví rady. Kupodivu i tohle uprostřed splašené honby za penězi pořád existuje.

   Co vám dalo dětství?
   Vyzní to příliš staromilsky a obyčejně, ale nasměrovalo mě k úctě k těm, co mě obklopovali. Až později jsem si uvědomil a dosud tím žiji, jak moc se obětovali a od úst utrhovali. Půlnoční vstávání kluka, co mu nebylo ani deset let, aby pomáhal odebírat slámu od mlátičky v čase, kdy na dědu při žních přišla řada, je jedním z mnoha nezapomenutelných příběhů z dětství.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Zajisté, že vděčný jsem nejvíc svým rodičům. Byl jsem už v prvním ročníku průmyslovky a ostatní okolo mne již vlastnili logaritmické pravítko a já v hodině matematiky byl za pitomce. Otec s nemocným srdcem si po večerním příchodu z práce přibral ještě kus dřiny na noc a logaritmické pravítko za 160 kaček bylo na světě! Psal se rok 1953 a díky měnovému okradení se doma přišlo i o tu trošku peněz. Nezapomínám ani na vědoucí kantory v měšťance, byť ti byli přísní a pravítkem přes dlaně občas praštili. Navíc učili i to, co v učebnicích nebylo. Ostatně učitel Hnízdo ze Svěrákovy Obecné školy skutečně existoval a s jedním uličníkem z rodiny Rosenheimů jsem ještě nedávno chodil do hospody U Ječmene ve Vršovicích na pivo.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Když jsem dosáhl stáří několika málo let a moc řval, maminka mi dala na hraní Dášeňku od Karla Čapka. Nebylo totiž ani hraček. Přes spisovatelův podpis v knize jsem ji rozcupoval. Ve Vršovicích bývalo knikupectví Toužimský a Moravec (je opět!), takže to byl Zane Grey, Jules Verne, J. M. Troska, Jack London. Pak také Jaroslav Foglar, než tyhle knížky zmizely i z knihovny na Palackého třídě, která se stala Moskevskou. Trvale mě chytil Saturnin Zdeňka Jirotky. Jako kluk jsem měl zrovna angínu a četl ho ležící pod dekou na kanapi. Žili jsme v jedné cimře rozděleného bytu a matka i otec ke mně po sípavém vydávání zvuků, což měl být chechtot, vždy přiskakovali v domnění, že jsem spolkl horký brambor. V čase vojny jsem do pouzdra od plynové masky vsouval příběh Eduarda Valenty Jdi za zeleným světlem. Tehdy v padesátých letech spisovatele za tuto knihu Marie Majerová chtěla vidět na šibenici… To nejtrvalejší má ale na svědomí Karel Čapek, u kterého můj strýc šoféroval a na zahradě do roku 1985 zahradničil…

   Čemu vás naučil život?
   Naučil mě, spíše neodnaučil, neustále chybovat v důvěře k lidem. Přitlačil mě k žití v pochybnostech. Mé fotografování s ním souvisí a bylo vždy jen plaché a nesmělé podávání ruky lidem. Ulice se mi stala největším jevištěm světa a život mě nutil jít až za hranice pouhého žánru. Fotka s nefalšovanou pravdou doplněnou pousmáním nad pochopením lidských slabostí chce zřejmě moudře vědět. Život mně tohle přinášel, byť mi z toho nebývalo často k popukání.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Nebylo to nic tak světoborného, co kikslo. Člověk jen rozpoznal lidskou malost a hledal opěrné sloupy. Zklamáním je trvalé čecháčkovství spojené s patolízalstvím a až příliš ohebnou páteří a s kumštem vše okecávat. Je zhola jedno, kdo zrovna usedá na politický stolec. Už za války německý šéf firmy Shell v Praze se nechal slyšet: „Vy Češi jste hrozní udavači. Nebýt toho, na hodně věcí bychom vůbec nepřišli.” Pozdější odpověď zesnulého generála Františka Peřiny na otázku, zdali by opět vzlétl se svým „plivačem ohně” proti šedesátce německých stíhačů, upozornila na něco podobného: „Za národ už nikoliv, ale za rodnou vlast ano.”

   Co je pro vás nejdůležitější?
   V čase nouze mít kam přijít, kde mi chleba a vodu podají a poté nenastaví dlaň s předraženou účtenkou. Ano, za vše se v životě platí, ale upřímná pomoc člověku je snad tou nejkrásnější.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Neměnit své názory a přístup k žití pod vlivem výměny politických šašků. Životní postoj vyžaduje vědomosti, které se nezdůrazňují, ale jen v neurážejícím nadhledu neustále prezentují. Král míval šaška a ten i přes nakopnutí mohl mu pravdu sdělovat. Vím, boj s lidskou pitomostí je předem prohraný, ale každé malé dílčí vítězství nad blbostí je potřebné. Tahle výhra poté umenší smutek z několika následných proher. Jsem sám sebou právě proto, že nikdo mi nenabídl nic lepšího.

   Čemu jste přestal věřit?
   Dokonce už i policistům. Bývají už také falešní. Pak také poštovní úřednici, co mi do důchodu přihodila falešnou tisícovku. Všelijakým opravářům, co v domě okradli stařenky. Už ani lidem v autobuse a metru, kteří se hned perou. Osobám v domě, co už neumí zdravit. Nenávidím původně lidské bytosti pokrývající moji rodnou zem igelitovým příkrovem. Špatně nacpaným dutinkám, původně lidem, co se po požití fetu motají okolo Muzea a doplňují tak plachá denní postarší děvčata nabízející svá těla ve Vodičově ulici. Věřím ale komínu, který na Berounsku stavěl můj praděda. Ten totiž pořád stojí.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Když dnes někdo někam vstoupí a má už šedivý vlas, stává se vykopávkou hodnou nezájmu. Nepucuji kliky, neboť všude sedí lidé chytřejší. Dokonce mi sdělili, proč jsme tu mohli před sametovou revolucí vůbec žít. Oni by prý odešli do Anglie a jinam. Možná že by přehlédli i ostnaté dráty na hranicích. Kupodivu se mi podařilo prosadit to, co jsem udělal svýma rukama a nebylo třeba opisovat práci druhých, abych se vedle mašinfíry stal i advokátem.

   Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   V tiché pokoře klekám k mizejícím studánkám s čistou vodou. Bez vody nelze žít. Nevydržel by bez ní ani žralok v akváriu v Krejčířově příbytku kousek za Prahou. Krásný pocit k nevylíčení je zastavení u studánky v pralese Mionší v Beskydech, z které pil fotograf Josef Sudek. Pochutnání na čerstvé smaženici. A co je na světě nejkrásnější? Úsměv ve tváři mé milované.

   Co se vám v životě povedlo?
   Trápím se nejistotou, že se mi zatím nic kloudného ještě nepovedlo, ale přes poničenou tělesnou schránku po tom pořád toužím. Někdy ale mé fotografie dokázaly přece jen potěšit. Dostavilo se zajisté i nadávání, ale i to je jistý druh uznání. Horší by bylo mlčení a jen mávnutí rukou.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Když jsem sám doma, tak rozhodně. Jinak mě děsí, že přibývají kamery symbolizující novodobou svobodu před zamřížovanými okny. Očekávám, že brzy budou kamery i vodotěsné a umístěné v záchodových mísách. Nárůst černých šerifů a vyholených lebek s procvočkovanými obličeji nejistí svobodu ducha, nýbrž diktát peněz. Jako svobodný člověk si z důchodu zřejmě nemohu několikrát ročně odletět na Floridu a pohlédnout na domeček mašinfíry, co si v parlamentě pobíhal v šortkách. Nezbylo by mi už na úhradu u zubaře.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Uběhlo dvacet let od závanu sametového větříku a v Praze se nezvládla ani taxislužba a možnost vyčurání se. Mančaft z Prognostického ústavu se proměnil v Lawn Tenis Club, co rozprodal v kuponech naše fabriky, jejichž produkci noví majitelé zlikvidovali. Nyní tento mančaft vystřídal novodobý ČEZ Yacht Club. Svět je čím dál víc bolavější a přibývá v něm až příliš těch nejsprávnějších náboženství slibujících svobodu. Ale pro koho?

   Kdy se cítíte nejsvobodnější?
   Nebude snad příliš překvapivá odpověď, že v hospodě, i když i tam nějaká facka občas padne. Jenže tam lidé spolu druhý den zase mluví. Politici na sebe sočí, požadují všimné, také pět v českých na stole, ale jsou jinak všichni nevinní. Doktoři se zase fackují, odvolávají, soudci jakbysmet, poslanci si uchovávají doživotní imunitu až do urny se svým popelem. V hospodě sedávám společně s chirurgem stejně jako s čističem výhybek.

   Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
   Můj lék spočívá ve fotografickém hledání zlatistých zrníček zbytků člověčiny. Zacházím do míst, která mají šanci někdy v budoucnu šanci sdělit, jak jsme si tu skvěle žili, bavili se a v čem bydleli. Povinností fotografa je nehrát si na krásu a výjimečnost, ale podat následovníkům o nás zprávu. Kupodivu ale už nyní se mnozí bojí. Zřejmě nemají čisté svědomí.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Nejsem futurolog, ale prohlížím si často knihy o historii světa, obrázky světových fotografů a zjišťuji, že technika a věda byla vždy zneužita. Šance na lepší svět tu rozhodně je, ale nepotkávám lidi, co by o to nějak zvlášť stáli. Žije se rychleji žhavou současností, která zdrsněla. Urvi, co můžeš, vzorů máš okolo sebe na export. V každé revoluci si nejvíce přihrávají křiklouni a slušní lidé postávají v pozadí.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Žil jsem v časech, kdy lidé ještě znali slůvka – prosím, děkuji, promiňte. Na ulici a v domech si lidé také říkali – Dobrý den! Z obyčejné lidské slušnosti neslevím. Kdo na ni nedbá, je schopen větších neslušností.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   V současnosti je víc umělců než lidí. Jistá šance by tu byla, neboť obraz či verš umí duši pohladit. Jestliže se člověk člověku dnes vzdaluje, dobrý kumšt má moc lidi sbližovat. Internet tohle příliš neumí. Člověk ale musí chtít a vypustit štvanici za penězi.

   Litujete něčeho?
   Lítost u mne netrvala dlouho. Zklamali mnozí, kterým jsem věřil, ale přesto prožívám hřejivý pocit, že jsem se o jiné štěstí znovu zasloužil vlastním přičiněním. Když v českých luzích někdo o sílu pokožky na lebce převýší ostatní, okolí mu to dá na vědomí. Kdybych se s tím nesetkal, asi bych zřejmě nežil v Čechách.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Pořízení fotografie s myšlenkou v pozadí. Jsem sice plachý, ale nepříjemné bylo nedávné uhnutí řetězu roztočenému mužem u Masarykova nádraží. Vůbec jsem nefotil, ale jen okolo procházel! U Národního divadla jsem zase podle ústroje rozpoznal Žida, který zase okamžitě při spatření mého fotoaparátu si německy řekl o dvacet euro…

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Že vše mohou a ostatní jim v jejich počínání vadí. A pak také, že jim bude lépe, až někoho napálí či okradou.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Třeba upozornění mladíka, že se při opouštění metra dřív vystupuje. To je člověk hned kreténem. Prosba mladíkovi sedícího na místě pro invalidy, zdali by umožnil usednutí nastávající mamince, stála opravdu za to. Hodil po mně oko a pravil: „Co je mi do toho! Já jí to neudělal!”

   Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
   Mnohé s odstupem času vyčpělo, bylo naivní, ale nic nezatracuji. Vytvořil jsem tisíce snímků, ale když jich deset po mém trvalém odchodu do fototemnice přežije, byl jsem dobrý. Nezdařené věci k životu rovněž patří a nemusí to být prohry se vším všudy.

   Co vás ponižuje?
   Ty dvě stokoruny, které mi od ledna 2010 chtějí přidat k rentě. Co takhle pět v českých na stole?

   S čím se nesmíříte?
   Třeba se lží magistrátního šéfa, co mi přes denní tisk sdělil, že na olympiádu v Praze bylo vydáno jen pět milionů. Jako školák jsem učiteli zalhal, proč jsem neměl úkoly a dostal jsem pár facek. Právem. Kdo je vlepí jemu?

   Z čeho se dovedete radovat?
   Z každého probuzení. Z objevování zlatistých zrníček, co na fotografii umí potěšit diváka. Ten má pak šanci objevit vztahy mezi lidmi a věcmi. Když se zdaří přivolat na líc i úsměv, udělal jsem víc než lékař se svými prášky.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Parchant zůstává vždy parchantem. Nejsme už národem Tyršovým. Při pohledu na některé tělesné schránky omladiny mám pocit, že by jim dělalo potíže uskutečnit výstup na Říp bez kyslíkových přístrojů. Nejtragičtějším zjištěním ale je, že pravdu umlátila agresivní reklama.

   Na co se těšíte?
   Na podívání se do očí mé milé a společné pohlížení na hladinu rybníčku na jistém místě uprostřed lesa na Vysočině, jehož hladinu pokrývají lekníny, na jejichž listech posedávají zelené žabky. Na Bahamách to je asi jiná krása, ale já se zamiloval doma.

   Co byste napsal pod slova – živote díky?
   Živote, seznámil jsi mi díky fotografii s mnoha lidmi, které bych jinak nikdy nedokázal oslovit. Ty blátivé dny ti promíjím. Škoda, že nemohu postát u každé studánky a Božích muk…

   Přejete si něco pošetilého?
   Protože mě nikdo nepozve na jachtu do Toskánska, mým pošetilým přáním je projít si po břehu Sázavy s peřejemi ve Stvořidlech, navštívit jezírko ve Skryjích, v Jizerkách vystoupat k Poledním kamenům, k chatě na Rejvízu, sundat mříže z lovecké chaty v pralese Mionší a zažehnout uvnitř knot petrolejky… Jsem to moc velký pošetilec?

   František Dostál
   se narodil v Praze 21. 7. 1938. Při studiích na průmyslové škole poznal práci s průmyslovým rentgenem a poznal tak fotografický proces. Pracoval jako konstruktér obráběcích strojů a nikdy nepůsobil jako profesionální fotograf. Vydal několik publikací, vystavoval na třiceti autorských výstavách v tuzemsku a na dvaceti v zahraničí. Jeho jméno najdeme ve Slovníku českých výtvarných umělců 1950–1998, v Dějinách českého výtvarného umění 1958–2000 (Academia 2007) a jinde. Zastoupen je v muzejních a soukromých sbírkách doma i v cizině. Je nositelem Ceny Daniela Strože a Unie českých spisovatelů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]