„Rozšířené souborné vydání všech dosavadních sbírek nejčtenějšího českého básníka současnosti“, tato poněkud nabubřele, reklamně znějící slova čteme na přebalu černě oděné knihy nazvané BÁSNĚ SEBRANÉ od J. H. Krchovského (vl. jm. Jiří Hásek, narozen 1960 v Praze). Vydalo nakladatelství Host, Brno 2010. Básník spíše než na poetiku pražského undergroundu osmdesátých let (za jehož představitele bývá pokládán) nebo na životní pocit beat generation navazuje na expresionismus (L. Klíma, G. Trakl), dekadenci (J. Karásek) a anarchismus (F. Gellner, S. K. Neumann) přelomu minulého a předminulého století, a ono „stoleté“ zpoždění působí právě dnes jako cosi nadčasového, mimočasového, „vykolejeného“ (i ten antikizující postponovaný shodný přívlastek v názvu výboru o tom svědčí), jako vagón stojící na plevelem a buřinou zarostlém nádraží, z něhož byly vytrhány koleje. Lze však přijít na chuť této poetice, ztotožnit se s básníkovými chimérami a pitvami vlastního (jeho i čtenářova...) nitra, a to vše vnímat jako hovor se svým/jeho horším Já. Brát napsané jako pseudo-autobiografický diskurs i jako hru na něj (a s ním), jako cosi, co požírá samo sebe, aby zrodilo něco nového, ne pouhou vlastní reprodukci nebo ohlas („pravda si se lží ráda zavdá“, s. 375).
Především budiž připomenuto, že Krchovský přes okázalé pohrdání básnickým kánonem, přes demonstrativní gesto negace (ne s vámi, proti vám jsem, shodne se někdy s Karáskem, ale ještě častěji ne se sebou, ale proti sobě jest...) sází na verš vázaný, stopový, např. na čtyřstopý jamb v pravidelných rýmovaných čtyřveršových strofách. Jindy dává zaznít čtyřstopému daktylu, jako v tomto sebeironickém pošklebku: „Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce / neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce“ (s. 222) nebo čtyřstopému trocheji, jako „Chci-li zmizet beze stopy / nebudu se v řece topit / - uložím svou kůži línou / na dno vany s kyselinou“ (s. 31). Básně nejsou opatřeny názvem, jako by byl zbytečný („jsou básně, jimž by ublížilo motto“, s. 100). Dvojverší mají ambice stát se aforismy nebo sentencemi, srov. „Ach, život je tak trapný, bože / jak uprdnutí do soulože“ (s. 71). Chce provokovat, pobuřovat, vysmívat se sobě i nám, ale za tím vším není pouhá póza šílence, jehož přemáhá nutkavá touha sebepoškozování, gesto outsidera, který vzývá alespoň Destrukci, aby přehlušil tupé Prázdno v sobě, ale zraňované lidské srdce v dlaních básníka... Ukazuje boláky, ale nežebrá o soucit, vždyť báseň jest „vyšší stav ducha /.../ jenž sám sebe skrz naskrz kuchá“ (249)
Jako prvek intertextuality je možné připomenout četné přímé (parafráze, negace) nebo nepřímé (aluze) odkazy na cizí texty, většinou však notoricky známé... Připomenu jen aluze na F. Nietzscheho („čekám / na bytost, hodnou nadčlověka“, s. 223), O. Březinu („nevím, proč Březina nezůstal Jebavý / může snad krásnější jméno chtít poéta“, s. 82), J. Nerudu (vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád...), na základní křesťanské texty (modlitbu Zdrávas Maria...) ad. Četné jsou rovněž paradoxy, které pojmenovávají ono bytí-nebytí, existenci „na hraně“ a vždy podmíněnou, proto „vůbec si nevěřím, a tudíž věřím si“ (s. 81). Vše zvýrazňuje rým, většinou sdružený, který dává zaznít rozmanitým rýmových echům („z opice – opít se“, „nádraží – naráží“, „do ruda – o zrůdách“, str. 80). Totéž platí pro další poetické prostředky, jimiž autor nešetří.
Nadsázka dovedená na hranu absurdity, travestie explodující až k morbidnosti – ale je to „smích skrze slzy“, snové fantazie děsivé, kdyby nebylo jemně ironického odstupu od „Já“, tedy toho horšího (hrošího) „Já“. S avantgardou má Krchovský společného jen to, že je schopen podívat se na skutečnost ze zcela nového, šokujícího úhlu. Nejde jen o pootočení optiky, ale o jiný její řád. Myslím, že se to projevuje už v motivech a pointě, vyhraněné až na samou mez únosnosti; kdyby ovšem celá poezie nebyla hrou na hranici, resp. za hranicemi „únosnosti“... Pro některého básníka je prostě ráno moudřejší večera. Napsal by to však básník?! Pro jiného je ráno modřejší večera. Ano, to je krásná, invenční básnická metafora, která vynecháním písmenka vkusně aktualizuje ustálené rčení. Ale Krchovskému se stává ráno večerem, nebo vlastně vůbec není – a nikdy nebylo... A to je možná víc než metafora – to je výzva na souboj. Letmý pohled do propasti - nebo skok do ní?
O čem píše ten „nejčtenější český básník“? No, o sobě... přesněji – o ostentativní, divadelně gestické a „patologické“ reflexi sebe sama („žeru se sám“, s. 93), o vivisekci, o vlastním fantazijním zrcadlení, jež nás zavádí do jakýchsi horečnatých stavů a snů, které se už už zdají být skutečností. Vše tu vystupuje jako fantazie zrozená chorobně dekadentní žádostivostí. Autor si přitom nasazuje masku, kterou jen jednou přímo pojmenovává - „gotický maskaron vrhnoucí hnusem“ (s. 92). Ze všech autostylizací připomenu např. alkoholika, cynika, toho, kdo sám sebe nenávidí (od okamžiku, kdy se poprvé podíval do zrcadla), nekrofila, sexuálního maniaka, mrtvoly, nikdy nenarozeného, též schizofrenika („vždy dělám všechno naopak“, s. 69), voyeura s vražednými sklony, vzteklého dítěte, impotenta i nenasytného smilníka, transsexuála, vychrtlého vlkodlaka, zvířete, nebetyčného hlupáka („to jen má pitomost volá až do nebes!“, s. 67), prostě čehosi patologického a vůbec „persona non grata“ (s. 95): vždy a všude ne podezřelá, ale přímo odporná. Přímých zobecnění a přesahů nad básnickým „Já“ je málo, ale některá „nevoňavá“ a surreálná podobenství, např. o všeobecném „kruhovém“ parazitismu, stojí za citaci: „Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata / jsou na svých prdelích vzájemně přisátá / a když se poslední na první zavěsí / pak z jeho prdele vlastní krev saje si“ (s. 79).
Krchovského verše budou mnohé ctitele dobré poezie urážet; jiné čtenáře a milovníky ponurých rockových a punkových textů zase nadchnou, nebo alespoň vykouzlí úsměv na jejich tváři. Domnívám se, že přes veškerou svou monotónnost, obscénnost a bizarnost (nebo právě proto?) na nás prozrazují – tematizací i dramatickým předváděním obsahů vzatých z vytěsňovaného vědomí - víc, než jsme ochotni si sami připustit. A co je důležitější – ztvárňují to v panoptikálně burleskní, kruté a prosté/sprosté auto-perspektivě. Ptáme se po Krchovsku: „/.../ hovno, z něhož trčí růže, anebo květ, jenž z hovna roste?“ (s. 224)
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |