Válečná literatura se trvale těší značné oblibě. Starší generace ovšem stále přijímá značně rozpačitě memoáry německých válečných zločinců a jejich životopisy, jakož i publikace o jednotlivých složkách nacistických vojsk. Prozaické knihy se v posledním dvacetiletí orientovaly především západním směrem, částečně tendenčně, částečně jako splacení dobového dluhu. Někteří autoři se rychle stali populárními, jejich knihy stavějí na kruté válečné realitě, ne vždy však působí objektivně, často mají blízko k heroizaci zavrženíhodného a dostávají dobrodružný nátěr. K hojně vydávaným patří anglický spisovatel Charles Whiting, známější pod pseudonymy Kerrigan a Kessler. Některé jeho tituly jsou ryzí fikcí, založenou na skutečných událostech nebo významných postavách z obou stran fronty a nemohou být jinak brány. Za zmínku stojí německý spisovatel Helmuth Nowak, jehož autobiograficky podložené romány vyšly posmrtně. Názorově nedokázal plně zapřít, v jaké uniformě bojoval, nepodařilo se mu vždy a s patřičným nadhledem překonat vlastní stín. Z novějších knih stojí za přečtení dokumentárně pojatý Seskok k nepříteli Moniky Siedentopfové (Víkend, 2009), zabývající se osudy britských agentek, vysazovaných na okupované území.
Příjemným překvapením a zajisté záslužným vydavatelským počinem se stal román ukrajinského spisovatele Nikolaje I. Obryňby s prostým názvem PARTYZÁNEM (Baronet, 2009). Jako absolvent moskevské výtvarné školy nemusel narukovat, ale hned po zahájení války se s několika kolegy přihlásil jako dobrovolník. Zakrátko byl nasazen na frontu, kde nedostatečně vycvičené a vyzbrojené útvary vzdorovaly přesile a nemohly německý útok zastavit, zatímco další vojska byla v zázemí organizována, dozbrojována a podrobována tvrdému výcviku, aby dosáhla maximální bojeschopnosti. Obryňba se dostal do zajetí a poznal barbarské poměry v zajateckém táboře na běloruském území. Nezastírá, že jako znamenitý portrétista měl určité výhody, právě ty mu dopomohly k útěku. Překonal i počáteční nedůvěru partyzánů, s nimiž se podílel na řadě bojových akci. Ovládali již rozsáhlé území a představovali značnou údernou sílu.
Až potud bychom mohli konstatovat, že jsme podobných životních příběhů četli větší počet. Přednost Nikolaje I. Obryňby spočívá ve schopnosti naprosto věcného, střízlivého a nic nezastírajícího líčení, netají ani trudnomyslnost a malověrnost části obyvatelstva na okupovaném území a ochotu některých skupin spolupracovat s okupanty. Zdůrazňuje také morální význam přítomnosti a činnosti partyzánských útvarů, dává nahlédnout i do problematických stránek partyzánského života, zejména právě ve vztahu k civilistům. To všechno, od první k poslední stránce, je prosto sebemenšího patosu a přehnané vlastenecké rétoriky, kterou známe ze starších knih s obdobnou tématikou.
Co čtenář bezděčně spatřuje jako hrdinství, to je v Obryňbově pojetí bráno jako samozřejmost a prostá povinnost. Žádné fráze a plytké úvahy, žádné plané nadšení, žádné okázalé projevy. Odhodlání vyplývalo ze zcela jiných pramenů.
Po válce se Obryňba vrátil k výtvarné práci, zemřel v roce 1994. Jeho kniha Partyzánem je příspěvkem k tomu lepšímu, co ze současné válečné literatury známe, a nesporně náleží k velice záslužným vydavatelským počinům, přerušujícím již trochu monotónní tok knižních novinek s příslušnou tématikou.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |