Připíjelo se na všechno. Na dnešní první setkání po pěti letech od maturity, na již vdané bývalé spolužačky a jejich malé potomky i na méně úspěšné studenty, kteří složili zkoušku z dospělosti takzvaně na druhý pokus. Přitom hlavně mužské osazenstvo večírku záhy vyměnilo šampaňské víno za tvrdší nápoje a pivo. Netrvalo dlouho a dřívější spolužáci zapomněli na zasedací pořádek pečlivě připravený tehdejší starostkou ročníku a sesedli se v salonku restaurace podle toho, kdo s kým kdysi kamarádil.
K nerozlučným kamarádům, kteří si měli co říct, patřili i Martin a Radek. Seděli spolu v jedné lavici, dobře se učili a měli i společné zájmy. Hráli ve stejném basketbalovém klubu, v němž patřili k oporám mužstva, založili populární kapelu, bez níž se neobešla žádná školní oslava a zajímali se o počítačovou techniku, kterou zvládli nejlépe z ročníku. Také letní prázdniny trávili společně. Zpravidla jeden měsíc pracovali a druhý za vydělané peníze cestovali. Většinou jezdili stopem nebo na kolech. Tak poznali část Evropy a snili o Americe, kam se chtěli vypravit hned po skončení gymnázia.
Také snili o studiu filozofie. Spojovali si ji se svobodou a demokracií. Nejednou si přísahali, že se studia filozofie nevzdají za žádnou cenu. První krok k němu udělali, když složili přijímací zkoušky na vysokou školu. Pro Martina to však byl i krok poslední.
Žil s matkou a mladší sestrou bez otce, který odešel od rodiny. Nežili sice nad poměry, ale matka jako úřednice vydělala tolik, že sourozenci nestrádali. Zakládala si na tom, aby jednou vystudovali vysokou školu. Z toho ale ze dne na den sešlo. Zatímco Martin doma hrdě oznámil, že byl přijat na vysokou školu, matka měla pro děti méně radostnou zprávu. Firma, v níž byla zaměstnána, zkrachovala.
Ačkoliv se matka snažila nalézt si novou práci, vzhledem k vyššímu věku se jí to nepodařilo. Zůstala na podpoře a Martin, aby i sestra mohla dokončit gymnázium, musel se poohlédnout po zaměstnání. Využil náboru a dal se k policii. Přestože k ní měl zpočátku výhrady, zvykl si.
Radek, jemuž chybělo pár dní do obhajoby diplomové práce, teď slyšel o kamarádově osudu poprvé. Až dosud ho mrzelo, že se od přijímacích zkoušek na vysokou školu slehla po Martinovi zem. Po několika marných pokusech se s ním tehdy o prázdninách sejít a poté, co se s Martinem neshledal ani na vysoké škole, usoudil, že ho kamarád zradil a studuje kdesi jiný obor. Nyní se za to Martinovi omluvil. Také Martin se omluvil Radkovi; vyhýbal se mu proto, že se tenkrát styděl za službu u policie.
Vzájemné omluvy kamarádi stvrdili přípitky. Těšili se z přátelství, které se rázem vrátilo do starých kolejí. Ze setkání odcházeli mezi posledními a dlouho se ještě loučili před restaurací. Jeden druhého ujišťoval, že musí spolu stihnout to, co v posledních letech zmeškali. Vrátí se k muzice i basketbalu a zase si vyjedou do světa. Nejprve do Ameriky, o níž dříve snili.
Martin nastoupil do služby unavený. Po večírku toho doma moc nenaspal. Bál se tvrdě usnout, aby ráno nezmeškal službu. Jen tak klímal v kuchyni na otomanu a v polospánku si vybavoval bývalé spolužáky. Jak se na večírku dozvěděl, pouze některým z nich se zatím poštěstilo uskutečnit svou představu o životní cestě. Přestože k těmto spolužákům nepatřil, nestěžoval si. V policejní službě byl nyní spokojený. Povýšili ho a převeleli k pohotovostnímu útvaru, kde si i finančně polepšil. A protože v něm patřil k nejlepším, nepochyboval, že má před sebou slibnou kariéru.
Teď ho ale kariéra moc nezajímala. Co chvíli se díval na hodinky a netrpělivě čekal, až mu služba skončí a půjde se domů pořádně vyspat. Službu si krátil také šachovou partií. První partii vyhrál a soupeř mu nabídl odvetu. Sotva ale začali, ozval se povel dozorčího útvaru k nástupu v plné zbroji. Aniž by šachy po sobě uklidili, vyběhli s ostatními na nádvoří. Jakmile všichni nastoupili, dostavil se velitel.
,,V centru města,“ stroze oznámil, ,,se v odpoledních hodinách konala demonstrace několika desítek ekologických aktivistů. V jejím průběhu se k ní postupně přidalo asi tři sta mladých lidí. Podle poslední informace se demonstranti vydali na pochod. Naším úkolem je ochránit majetek a pochod paralyzovat…“
Policejní kolona vyrazila k centru města. Vpředu uháněl velitelský vůz s houkající sirénou, za ním se řítila cisterna se stříkačkou na rozhánění demonstrantů a kolonu uzavíraly tři autobusy: dva s policisty a jeden prázdný, určený k převozu zadržených.
Jakmile kolona dorazila na místo zásahu, policisté se rozdělili do tří zástupů, které postupovaly středem hlavní ulice. Proti nim se pomalu ubíral průvod skandujících demonstrantů. Když se k němu policisté přiblížili na pár metrů, zastavili se a rychle se rozestoupili napříč ulice. Také demonstranti se zastavili a ztichli. Stmívalo se. Do ticha ulice zazněla policejní výzva k rozchodu demonstrantů. Na výzvu demonstranti odpověděli pískotem. Hned jak pískot ustal, zazněla výzva k rozchodu znovu. Demonstranti na ni opět odpověděli pískotem a neuposlechli ani třetí výzvy.
Nato se policisté semkli k sobě a za zvuku sirény vyrazili proti demonstrantům. Doprovázela je cisterna se stříkačkou. Demonstranti se toho nezalekli. Odvahu si dodávali hesly, kterými se snažili překřičet sirénu. Policisté došli až k demonstrantům a opřeli se o ně štíty. Demonstranti neustoupili. Bránili se tyčemi od transparentů. Některým demonstrantům se přitom podařilo proniknout kordónem policistů, kteří je okamžitě začali pronásledovat. Vzápětí se zásah proměnil v osobní souboje policistů a demonstrantů.
Martin s dvěma kolegy pronásledoval skupinku tří mladíků, velitelem označenou za vůdčí. Mladíci nejprve unikali pohromadě a potom se rozutekli na různé strany. Dva zamířili k chodníku, kde našli ochranu u náhodných chodců a přihlížejících zvědavců. Třetí mladík běžel za ostatními demonstranty, kteří protrhli policejní kordón. Aby mladík neutekl, musel mu Martin podrazit nohy. Mladík se zapotácel a po několika krocích upadl na zem. Vtom k němu doběhli kolegové Martina. Nasadili mladíkovi pouta a přinutili ho vstát. Martin pohlédl zadrženému do tváře. Proti němu stál Radek.
Z hlavní ulice odvedli Radka do vedlejší, v níž si policisté zřídili dočasnou základnu. Operativně odsud řídili zásah a shromažďovali tady zadržené, kterých bylo již kolem deseti. Zadržení zde stáli pod dozorem policistů, rozkročení, čelem k autobusu, o nějž se opírali zdviženýma rukama.
Martin Radkovi sejmul pouta a postavil ho k ostatním zadrženým. Pak ho začal prohledávat. Zkontroloval mu všechny kapsy i rukávy u bundy a nohavice u kalhot. Nakonec mu sáhl do rozkroku. Radek se ušklíbl.
Martin to postřehl a nenápadně se k Radkovi naklonil:
,,Promiň, takový je předpis,“ špitl a dodal: ,,Jsem ve službě.“
Radek nereagoval.
Martin se znovu naklonil k Radkovi:
,,Musíš mě pochopit,“ pronesl hlasitěji. ,,Je to můj byznys.“
Radek opět nereagoval.
Martin se od něho chvatně odtáhl a kývl na své kolegy. Pak s nimi poklusem zamířil zpět k hlavní ulici, odkud se soustavně ozývala siréna.
Radek sirénu nevnímal, bezděky myslel na včerejší večer.
,,Ten policajt je tvůj kámoš?“ náhle se tiše zeptal zadržený stojící vedle Radka, jako by četl jeho myšlenky.
Místo odpovědi se Radek na něho rozpačitě podíval. Až po chvíli řekl:
,,Není, asi si mě s někým spletl.“
Autor: STANISLAV ZEMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |