Čas od času a postupem času stále častěji se dávají slyšet mudrci od západu (i takoví jsou), že se strana, jejíž členové a voliči ne a ne konečně tiše vymřít, jak si jako puncovaní humanisté zbožně slibovali, měla hned po listopadu 1989 přísně zakázat, protože tehdy prý celá společnost by to byla uvítala; protože tehdy všichni byli pro, zatímco dnes už je na to žel pozdě.
Kdyby se tito mudrci čirou náhodou někdy zamysleli (i to by se mohlo snad stát), asi by se vylekali, cože to vlastně blábolí: takový zákaz (a ne jen skoncování s tupou byrokracií) si přál i víc než milion soudruhů? Přece když všichni, celá společnost, tak po zákaze podle mudrců na baterky prahl patrně dokonce i sám ústřední výbor. Nebo snad lidé v něm a také ve všech výborech krajských, okresních, obvodních, závodních a uličních (a statisíce poctiváků s trpkými osobními zkušenostmi s kapitalismem a panstvem), ti nebyli součást celé společnosti?
Ti všichni nebyli všichni? Ti byli vzduch?
Josef Škvorecký se ve svých rozumnějších letech knížkou Ze života lepší společnosti té povedené lepší společnosti, jaká se dnes vydává za celou a jinou nechce vidět, nechce o ní slyšet a vědět, s chutí vysmál.
Zaklínání se celou společností a všemi cosi vtíravě připomíná. Ale ovšem: je to sofistikované vylepšení dávných volebních výsledků jednotných voleb, kdy přece „pro“ hlasovávalo 99 procent voličů. Ve srovnání s dnešní jistotou stoprocentní (celá společnost, všichni) byli držitelé minulé moci žabaři: připouštěli, že každý stý (a někdy třeba až každý třicátý) občan s nimi nesouhlasí a myslí i volí jinak; neodvažovali se uvěřit a tvrdit, že by pro jejich verzi socialismu byli tak naprosto všichni.
Jedno procento není z počtu celého národa málo, říkala si byrokratická těžkopádná nedokonalá totalita, nezapomínající na někdejších (a potenciálně, pak reálně budoucích) horních deset tisíc a další desetitisíce jejich dobře utajených bývalých i budoucích horlivých služebníčků-příživníčků na zbytcích od stolů velkého panstva.
To dnešní moc horních deseti tisíc, které se dostaly na pár let zase k lizu, a jejího úslužných poddaných (v podobě médií údajně veřejnoprávních a škol oddaně sloužících) není tak háklivá. Kdo ji nejde na ruku, je prostě nic, nula; a každý přece ví, že každý násobek nuly je zas jenom nula.
Jenže už nikoli každý stý anebo i každý desátý (když připočteme dobře se maskující veksláky, zlodějíčky a naivky (jak tomu bývalo při volebních výsledcích 99 procent pro), ale už minimálně každý druhý občan - viz patové volební výsledky - má dnešní arogantní a nelidské moci už plné zuby.
A to dnešní moc až moc dobře ví a děsí se toho. Proto si sama lže do kapsy a „celé společnosti“ naříkavě namlouvá, že byla doba, kdy by všichni bývali uvítali zakázat i - sebe. A nerada připouští, že dnes už ani náhodou.
Autor: T. L.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |