Okolo tohoto divadla chodím či jezdím velmi často. Tato divadelní budova byla otevřena roku 1907, a to po dvou letech budování. Roku 1905 byl položen základní kámen. Byla to neuvěřitelná rychlost její dostavby a otevření. Mimochodem, z počátku, kromě činoherního ansámblu, zde působil i soubor, který provozoval operní a operetní repertoár. Datum 1907 či zrození divadelní scény ve mně evokuje velikou nostalgii, toho roku se totiž narodil můj otec. V 60. letech minulého století jsem okolo ještě jezdil trolejbusy zn. Tatra, dodnes tu jezdím tramvají.
Musím zmínit ještě jednu »drobnost«. Na rohu »Míráku« a Rumunské ulice byl dámský módní salon (Moděva) s vedoucí paní Volfovou, která kromě svojí klientely šila také kostýmy pro inscenace Čs. televize a pro barrandovské filmy. Herečky z divadla to měly na zkoušky kostýmů diagonálně přes park velmi blízko. Musím zde vzpomenout na Jiřinu Bohdalovou, také členku vinohradského souboru, která si zde nechávala šít velmi často a ráda. Hodně jsem s ní spolupracoval jako kostýmní výtvarník (»Televarieté«, režie Pavel Háša). Prostory divadelní budovy znám velmi dobře od rekvizitárny, kde se pila káva a diskutovalo, až po horní část budovy, kde byly zkušebny a které si často pronajímala Čs. televize ke zkouškám svých inscenací. Zde kraloval legendární pan Václav Zoul (rekviziťák).
O to však v této »črtě« nejde. Dostávám se k meritu věci. A to je výše zmíněna malá cedulka č. 24. Tedy protagonista mého vyprávění. Cedulka sdělující závažnou ventilovou informaci, která za protektorátu musela být speciálně ventilovaná v německo-české mutaci. Za války, kdy zde český herecký soubor nepůsobil a kdy budovu okupovali němečtí filmaři, kteří ji mimochodem neuvěřitelně zdevastovali, dávali »návštěvníkům« také důležitou informaci o damskicu toaletácu. Modrá smaltovaná cedulka by mohla vyprávět, jen mluvit!
V květnu 1945 se do divadla vrací český soubor, německý nápis byl přetřen bílou barvou a bylo přetřeno a vymalováno. Tato cedulka zde v této grafické úpravě visela až do 90. let minulého století. V té době se rušil divadelní klub, který se nacházel v protější budově (přes ulici). Byla to dříve restaurace, nebo kavárna, ale to nevím přesně! V tomto ještě fungujícím zařízení jsme často hrávali k potěšení členů souboru a ostatních divadelních zaměstnanců této scény. S cimbálovou muzikou, ve které jsem hrál na kontrabas. Byly to večírky umocněné velkým přátelstvím a radostí. Když tedy o tento objekt divadlo přišlo, nastala otázka, kde divadelní klub znovu obnovit. Našla se místnost pod jevištěm divadla, kde byla ladírna a úschovna hudebních nástrojů divadelního orchestru. Mimo jiné i kontrabasu, na který jsem s dovolením vedení divadla mohl preludovat s muzikou. A tady jsem objevil inkriminovanou smaltovanou vyretušovanou cedulku. Její výtvarná hodnota s tašistickou přemalbou na mne okamžitě zapůsobila jako krásný výtvarný artefakt.
Vzpomněl jsem si i na bratry Čapky, kteří zde za 1. republiky působili, Karel jako dramatik a Josef jako scénograf. Mimochodem Josef Čapek napsal roku 1925 také krásnou knížečku Nejskromnější umění, kde oslavuje tyto prosté věci. Napadlo mne také, že kdyby se Karel Čapek dožil osvobození republiky, napsal by toto pojednání jistě geniálněji. A to jen na okraj.
Ale zpět k cedulce. Poněvadž již cedulka neplnila svoji oznamovací funkci, stala se předmětem mé sběratelské vášně - čizajmu. Tato transakce proběhla s vědomím divadla. Nebyla to tedy »krádež«, nýbrž pouhé přemístění do jiného objektu – mého ateliéru, kde ji mám dodnes na očích, a dělá mi radost.
Tak co ti přát, milá plechová smaltovaná modrá, bíle potištěná cedulko č. 24 z vinohradského divadla? Žij si dál svým plechovým životem a dávej lidem vzpomínky na všechno dobré i zlé, co jsi zažila.
Autor: VOJTĚCH KOLAŘÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)