Píše-li Zdeněk Svěrák, že povídka je něco jako práce na záhoncích, zatímco obdělání pole je nadlidský úkol, lze to brát buď jako jednu z možných mystifikací, nebo za upřímné sdělení o svých schopnostech. Po filmových scénářích, textech pro divadlo a písničkách předkládá soubor povídek (108 stran, vydalo nakladatelství Fragment, Praha). Prostý název POVÍDKY má také svůj význam, protože čtenář si o souboru těchto menších prozaických útvarů může myslet, co chce. A to je snad i cesta k překvapení, jak je možné si všímat věcí a lidí zcela obyčejných, a přitom neupadat do klišé. V porovnání s mnoha nyní vydávanými knížkami snese tento Svěrákův soubor – po školsku – hodnocení „za jedna“.
Již úvodní povídka Horká neděle je vhledem do života a myšlení „obyčejných lidí“ dneška. Řidič Vojtěch Puklice je obratný řidič, ale zastihujeme ho jako člověka unaveného prací. Nicméně všechno naznačuje, že by mohl žít jako šťastně sezdaný ženáč, jenomže své ženě, jinak duši jednoduché a prosté jako je on sám, zahýbá. Děj se záhy přesune k jízdě do lesa na borůvky. Do děje vstupuje vzdálená Kladeňačka Uršula, a náš hrdina se bojí, že se proláknou jeho „hříchy“. Obě ženy jsou rozdílné, ale přitom mají mnoho společného, odpovídá to i věku středních let. Autorovi přijde na mysl zvláštní obraz: jeho domácká Věrka je zaměstnána ve školní kuchyni, kde se jim stane, že uvaří přesolenou polévku, kterou musejí vylít. V té polévce se vlastně zračí portréty obou žen kolem Vojtěcha: jsou rozdílné, ale přece jen stejné. Cosi fan tutte, čili „takové jsou všechny“. Nakonec čeká rozuzlení děje povídky. Očekávaný dopis od soudu neobsahuje závažné sdělení o rozvodovém řízení, ale „běžné“ oznámení o bezvýsledném pátrání po odcizených pneumatikách. A to je i základní poloha dalších Svěrákových příběhů.
V následující povídce, která vypadá jako napsaný nekrolog, Za Přemkem Baštýřem, čteme portrét jednoho z našich současníků, člověka s vlastní originální invencí.
Další příběh, Tetřev, je plně svěrákovský. Je o traktoristovi jménem Jarda, jemuž přezdívají Tetřev. Ten se zase, spíše nechtěně, zaplete s dívkou na chmelu, aby autor následně ukázal, jak je život relativní a jak v něm dochází i na silné zážitky, po kterých již toho mnoho nezbývá. Tady prosakuje i Svěrákova učitelská zkušenost.
V dalších příbězích se také setkáváme s autobiografickými prvky. V Divačce autor vychází ze zažitých zkušeností zájezdů umělců na místa, kam se vyvážela a stále vyváží kultura. Mnohé zážitky mají však nebezpečně blízko až k trapnostem.
Dvě Svěrákovy povídky mají blízko k ruským motivům, a jsou tak i pojmenovány: Ruslan a Ludmila, Ivanka a Lenin. Prvně zmíněná navozuje představu nějakého snad návratu k slavnému Puškinovu dílu, zatímco druhá se dostává k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce, na níž měla být mj. recitována báseň Josefa Hory Ivan a Lenin. Svěrák ví, že tyto verše jsou básnicky i myšlenkově hodnotné, ale samo prostředí, v němž se má slavnost s recitací odehrát, je zvětralé a nechápající. Tady jsem nejvíc uvažoval o rozdílných názorech čtenářů, z nichž některým by možná děj neseděl, zatímco jiní by si nostalgicky zavzpomínali. Ale i to možná byl úmysl autora, vyvolat jisté napětí a očekávání, jak to vlastně bylo.
Příběh Vltava se vrací k slavné Smetanově symfonické básni. I tu je určitý záměr, který je na první pohled možná prohlédnutelný, ale v skutečnosti má hlubší smysl. Opět se tu setkáváme s kulturními výjezdy po venkově, tentokrát s agenturou Ámos. V ději se však cosi „zvrtne“ a náhle se objeví Japonec se svéráznou interpretací Vltavy. Autor naznačuje, jak je česká hudba v daleké zemi vycházejícího slunce známá a oblíbená, ale jak obtížně jí lze porozumět (vzpomeňme si tu na Nejedlého rozbory Vltavy). Vltava je nakonec interpretována jako žena, a tím se celé toto symfonické dílo posouvá vůbec někam jinam.
I Natáčecí den se vrací k pocitům (snad) druhořadého herce Václava Šimsáka. Zde je snad nejvíc cítit absurdita jakoby vynořená z nějaké kafkovské povídky (ostatně i to jméno Šimsák je blízké jedné Kafkově postavě). Václav Šimsák jakoby žije v absurdním světě obklopeném dotěrnými a nepříjemnými podněty, počínaje ranním budíkem a konče starostmi o dospívajícího potomka. Stejně však všechno z tohoto zdánlivě prostého světa nedokáže vyřešit.
Léta Svěrákovým hrdinům plynou, všechno se mění, a přece dál musí žít v nesrozumitelných podmínkách. To, co by mohlo být vnímáno a prožíváno jako „krásné“, se mění ve stereotyp a zevšednění.
Poslední dvě Svěrákova „čísla“ se výrazně hlásí k Čapkovi, aniž bychom z nich snad cítili napodobování stylu nebo smyslu Čapkových povídek „z jedné i druhé kapsy“. Povídka Podvodník by zdánlivě nebyla nic zvláštního, jen převyprávění života drobného podvodníčka, výrazného však svou filatelistickou zálibou. Opravdu, ale jen vzdáleně, je příběh složen z tříště drobných zážitků, okouzlující svými detaily. Nakonec se tu i převracejí role; obžalovaný se sice cítí vinen, ale triumfuje. Podobné je tomu v příběhu posledním. Fotograf pojednává o člověku opravdu až hrabalovsky kuriózním. Kuriózní jsou jeho záliby a vzpomínky na fotografa Josefa Sudka, láska k magistře v lékárně, zvláštní ovzduší lékárny, i samotná účast hlavního hrdiny, fotografa Píseckého. Základní smysl dílka spočívá v tom, že není všechno takové, jak se zprvu jeví. I tento podivuhodný fotograf, žijící v neurovnaných poměrech, se účastní výstavy v Krakově s dílem Český akt, a to s neobyčejným úspěchem, ale po zatčení na hranici (není přímo žádným disidentem) dostává „kopačkový“ list od své zbožňované Venduly Velebové. Inu, i zde platí, že všechno je jinak.
Autor: JOSEF BÍLEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |