Miloval život a boj

   Miloval život a boj je název sborníku, vydaného v roce l956 Státním tělovýchovným nakladatelstvím, doplněný vzpomínkami jeho matky a současníků, jehož cílem bylo přiblížit Evžena Rošického, dnes již téměř zapomenutého, především mládeži, jako vzor člověka-sportovce, bojovníka za vše pravdivé, nezištné, bojovníka za spravedlnost a mír.
   V Haló novinách z roku 1992 čteme: „Přišli pro něho netradičně ve dne. Byl slušně požádán, aby si vzal nejnutnější věci. Pochopil. Pak napsal rychle tužkou na zadní stránku posledního rukopisu novely o sázavské přírodě: ´Maminko, odešel jsem se dvěma pány od gestapa, líbám Tě, Evžen.´ Jeden z úředníků Geheime Staatspolizei stránku zvedl ze stolu, přečetl si vzkaz a vrátil popsaný list papíru zpět na stůl. ´Tak půjdeme, pane redaktore.´“
   Zpráva ČTK z 25. června oznámila, že toho dne byli rozsudkem stanného soudu v Praze odsouzeni k smrti zastřelením:
   Rošický Jaroslav (nar. 18. září 1884, bytem v Praze),
   Rošický Evžen (nar. 15. října 1914, bytem v Praze).
   Následuje seznam mnoha dalších toho dne popravených, začínající jmény otce a syna. Masový teror a vraždění byly hlavními prostředky německé okupační moci k udržení klidu a pořádku.
   Jméno Evžena Rošického je spojováno s mezinárodní reprezentací v lehké atletice. Otakar Jandera, tehdy nejslavnější československý trenér, o svém svěřenci napsal, že „do něho jako atleta byly vkládány naděje, na které neměl. Patřil k evropské elitě, ale dál se nedostal. Jeho přelétavá, byť buldočí povaha, jej přivedla k nové lásce – novinařině. Bil do společenských nešvarů stejně statečně, jako bojoval na běžecké dráze“. Jeho články se objevovaly především v Haló novinách, které v polovině 30. let sídlily spolu s redakcí Rudého práva v Královské ulici v Karlíně.
   Václav Sábl v tomto sborníku v článku Měl orlí křídla vzpomíná: „Zdraví, ctižádost, veliký talent a poctivá práce pod Janderovým vedením jej brzy postavila do čela nejmladších atletů mistrovského klubu. Deset vítězství za sezónu roku 1931 a devět prvních míst v následujícím roce jasně ukazovalo, že na obloze československého sportu brzy zazáří nová hvězda první velikosti. Jeho oblíbenou tratí bylo 800 m, avšak dosáhl výborných výsledků i v běhu na 400 m a překážek na 400 m. A přece se nestal, jak jsme tehdy očekávali, světovým rekordmanem, olympijským vítězem... Bohatost jeho talentu nedovolila soustředit se na atletickou závodní činnost. Být atletem, pouze atletem, to bylo pro něho, žíznivého po bohatosti života, nadaného, vznětlivého a citlivého člověka, příliš málo.“
   Ušlechtilost jeho obličeje a postavy vedla později akademického sochaře Ducháčka k vytvoření sochy Evžena Rošického pod názvem Vítěz. Její bronzový odlitek byl postaven v roce 1937 na prostranství před budovou Elektrických podniků v Holešovicích. Třetí říše v rámci úspory kovů roztavila sochu běžce-Vítěze, a tak bronzová statue skončila v plameni války dříve než její živý obraz.
   Evžen Rošický vycházel z Tyršova antického pojetí harmonie těla a ducha. Stejně jako Tyrš považoval za jev zcela přirozený, jestliže příroda a historie sama odstraňuje národní neduživce a slabochy, kteří v pohodlí a rozmařilosti upadnou zákonitě v propadliště dějin, neboť každý národ zahyne jen svou vlastní vinou - to, co se přihodilo Egyptu, Babylonu, Řecku, Římu apod., stalo se právem, v tom nebylo tragiky, ale důsledek nedostatečného vzdoru k zániku. Sdílel i Tyršovu filozofii a estetiku, uznával jej i jako epizodického politika, neboť Tyrš chtěl národu darovat prvky ukázněné pohotovosti, fyzického a psychického zdraví a národní brannosti, jejichž nedostatek zmařil obrozenské naděje z roku 1848; domníval se, že jejich silná existence mohla v budoucnosti jejich zmar změnit v úspěch. Proto Tyrš tehdy usiloval také o ozbrojení Sokolstva na německých hranicích, nikoli v zájmu rakouském, nýbrž v zájmu Koruny české, aby „hltavá lačnost sousední nemohla opakovat případ slezský za Marie Terezie“. I když věděl, že nejlepší hradbou národa je kultura, která vydá víc než vojsko a děla, nadřazoval pro současnou dobu typ Žižky nad typ Chelčického. Rok 1866 se stal Tyršovi zkušebním kamenem národních úmyslů. Odmítal hlaholně řečnící ústa, „protože nám je třeba vyššího nežli siláckého mluvení, tj. především úhodných a úderných mužů“. Připomínal tuhou disciplínu Žižkových vojů, jež umožňovala příští vítězství. Upozorňoval na Němce, kteří se zásluhou Friedricha L. Jahna, zakladatele německé brannosti, ukázněné turnérstvím (za II. světové války zneužitým nacisty k výcviku Hitlerjugend), utužili natolik, že ponapoleonské zpohodlnělé Francouze zdolali. Jak aktuální se jeví právě dnes dávno zapomenuté Tyršovy odkazy českému národu.
   Evžen Rošický byl nepohodlný jako novinář i atlet pro své kritické připomínky v oblasti tělovýchovy za I. republiky. Mnichovská zrada jím otřásla stejně jako celým národem. Nebezpečí II. světové války narůstalo každým dnem, kdy už padaly řady jejích obětí. Píše burcující články do Haló novin i Rudého práva a po zahnání komunistů a levicového tisku do ilegality pokračuje v psaní pro odboj.
   Němci nepotřebovali žádný důkaz k zatčení. Nacistická justice po vyhlášení stanného práva za heydrichiády nemusela zdůvodňovat vůbec nic. A tak se otec a syn Rošičtí, zatčeni takřka současně 18. června 1942, setkávají v Pečkárně. Stejné obvinění – schvalování atentátu. Při výslechu je kromě politické činnosti „připomenuta“ i jeho angažovanost pro Španělskou republiku, pro pomoc německým emigrantům v Praze, na které se podílel se svou dívkou. U Němců má však otec Evžena Rošického několik vroubků navíc. Jako představitel vojenského protirakouského odboje, frontový důstojník, velí přísaze prvních vojenských jednotek Republiky československé na Staroměstském náměstí. Pak odjíždí hájit zájmy republiky do profašistické enklávy „Deutsch-Böhmen, zajišťuje pro republiku první letadlový park. Němci o minulé činnosti otce vědí. Neodpouštějí. Jeho syn musí zmizet s ním, poněvadž je potenciálním nebezpečím. 25. června 1942 se oba vidí naposledy. Léta spolu polemizovali, léta spolu nemluvili. Republikán a demokrat na straně jedné, demokrat a komunistický novinář na straně druhé. Smrt je spojí. Je konec běhání a diskusí. Druhý den se Praha doví, že s desítkami dalších padli v Kobylisích pod kulkami popravčí čety Jaroslav a Evžen Rošičtí.
   Evžen Rošický se narodil 15. října 1914 v Olomouci, většinu mládí však prožil v Praze, kde po ukončení studia na gymnáziu se stal posluchačem práv, která ukončil v r. 1933. Stejně jako kdysi Jiří Wolker i on se připravoval k literární dráze. Na rozdíl od mnohých tehdejších studentů ani sebeodpovědnější studium neztlumilo jeho živelnou touhu po pohybu. V letech 1933-1939 byl stálým členem lehkoatletického reprezentačního družstva ČSR, s nímž se zúčastnil závodů v Itálii, Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, Řecku a Rumunsku. Pravidelnou závodní činnost ukončil v roce 1939.
   Vzpomínky Evženie Rošické v úvodu zmíněného sborníku jsou dojemné: „Nejsem spisovatel – jsem matka. Vzpomínka na syna mi rozechvívá ruku a bolest stahuje srdce. Nenalézám slov... Vždyť pro žádnou matku není lehké překreslit obraz svého milovaného dítěte tak, aby si byla jista, že je v něm všechno, čím se od narození zapisovalo do jejího srdce... Evženův obraz je v mé duši stále jasný, přesný, živý a ani čas ho nesetře. Ten poslední obraz silně překrývá obrázky z dětství, přehlušuje vzpomínání i drobné črty našeho společného života. Právě proto, že byl poslední a nejotřesnější.“
   Procházíme-li olomouckým ústředním hřbitovem, nalezneme zde náhrobní kámen (symbolický hrob) s již téměř nečitelným sdělením, že je věnován komunistickému novináři a sportovci Evženu Rošickému, který padl v boji s fašismem za svou vlast. Náhrobní kámen je umístěn na hrobce manželů Olgy a Zdeňka Fierlingerových. Matka Evžena Rošického byla sestra Zdeňka Fierlingera.
   To pravděpodobně vzbudilo animozitu, vyjádřenou v pravicovém Reflexu 22. 6. 1992, kdy se dovídáme, že „gloriolu zařídil strýček-politik. Řeklo-li se Fučík, Aksamit, Jabůrková, následoval automaticky Rošický. Jeho tvář shlížela dlouhá desetiletí ze stěn ve všech sportovních školách v Československu. Memoriál Evžena Rošického byl nejslavnější ze všech memoriálů, které se u nás konaly. Největší zásluhu na posmrtné glorifikaci Evžena Rošického měl nepochybně jeho strýc. A dobře věděl, proč tak činí... Někdejší legionář, dlouholetý předválečný diplomat, sociální demokrat, za II. světové války velvyslanec v SSSR, od roku 1948 však komunistický politik, muž pozoruhodných proměn – Zdeněk Fierlinger (1891-1976).
   K záštiplnému textu v Reflexu bych připomněla slova Julia Fučíka z Reportáže psané na oprátce: „Každý, kdo věrně žil budoucnosti a pro její krásu padl, je postavou z kamene tesanou.“
   Zastavení u náhrobního kamene Evžena Rošického nutí k zamyšlení, kterak mohl český národ zapomenout na statečnou obranu vlastního národa, na Husa, Bílou horu, na Havlíčka, na řetěz potup, nakupených na nás habsburskou zvůlí.
   Československá republika prošla od listopadu 1989 mocenským majetkovým převratem; jeho hlavním cílem byla destrukce vybudovaných základů socialismu. Na jejich místě docházelo k nastolování struktur kapitalistických. Tyto hlavní cíle sledovalo v Praze se etablující ústředí, vynesené k moci vlnou euforie, demagogie a plány kontrarevoluce domácí i zahraniční.
   Velká část světa je svědkem globálního, přímo imperiálního dobyvačného tažení kapitalismu. Jsme nejen svědky, ale bohužel i účastníky tohoto dění, mnohdy sice ne zcela dobrovolnými, nýbrž z ekonomického přinucení či vypočítavého kalkulu. Rozhodně neběží o proces spontánní, dobrovolný a radostný. Je tvrdou realitou, i když všelijak zakrývanou, maskovanou a přikrášlovanou.
   Má snad proto být zapomenuto i těch, kteří ve II. světové válce přinesli svému národu oběť nejvyšší – vlastní život? Za tisíce českých vlastenců, kteří položili své životy za svobodnou Československou republiku, jmenujme kupř. Bedřicha Václavka, Julia Fučíka, ale i Evžena Rošického a mnoho dalších mladých sportovců. Především však spisovatele Vladislava Vančuru, který je svým národem právem nazýván kníže českého jazyka a který měl být, jako mnoho levicových a komunistických klasiků, po listopadu 1989 z knihoven odstraněn.
   Co by si asi pomyslel kníže naší krásné mateřštiny, kdyby věděl, že část zmanipulovaných, devótních Čechů si zvolila coby „nejoblíbenějšího politika současnosti“ knížete-cizáka, kterému šlo především o nahromadění majetku. Jeho čeština je hanobením české mluvy a předpokládám, že i T. G. Masaryk, zastánce ideálů humanitních, by podobné přivandrovalé šlechtice sukovicí z naší země hnal a od zprofanovaných českých politiků by se štítivě odvrátil.
   Prožíváme ve světovém měřítku jeden z nejrozsáhlejších a nejhlubších útlumů v uskutečňování sociální a politické spravedlnosti. Děje se tak za okázalého proklamování hesel o demokracii a za neustálého varování ze strany pravicových sil před hrozbou socialismu a levicového myšlení vůbec. Přitom se kapitalisticky globalizující státy podrobují nadvládě USA, usilujících o světovládu, zároveň však obávajících se ztráty svého monopolu a výsadního postavení. Logika dějin totiž, zvolna sice a zdánlivě nepozorovaně, směřuje k překonávání kapitalismu a k vytváření neokázalých, zato spolehlivějších předpokladů socialismu.
   S touto nadějí jsem od náhrobního kamene Evžena Rošického odcházela.

Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)