V pohnuté době politického chaosu, v níž se někteří politici stávají nezřetelnými a další zase až příliš snadno čitelnými, v době – použijeme-li sportovní terminologie – kdy se chutě opouštějí potápějící se lodě a dochází k časté změně dresů, ať již v hrozivé představě ztráty výsadního postavení nebo v obtížně rozluštitelných snahách, které nemusí vždy a plně motivovat prospěch této země, zákonitě nastává obecný úpadek zájmu o věci veřejné. Lapidárně řečeno – o politiku. Důkazem je opakovaně nízké procento účasti ve volbách. Veřejnost se tak stává snadno zmanipulovatelnou. Napomáhá tomu nedostatečná, neúplná, tendenční informovanost, plná rozporů a kličkování, zveličování určitých hodnot a pomíjení jiných. Jako kdyby černé nebylo černé a bílé bílé, jako kdyby všechno bylo pouze černé a pouze bílé. Abychom nezavdali příležitost k nacionalisticky laděným emotivním výtkám, poznamenejme, že se nejedná o výlučně české smutné privilegium.
Nastávají okamžiky, v nichž vlivem náhlých okolností nabývají aktuálního významu pozapomenuté dokumenty, které záměrně nejsou připomínány, protože ukazují prstem až příliš konkrétně. Namátkou vzpomeňme Odkazu prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše z května 1947, napsaného krátce po podepsání tzv. Benešových dekretů, v němž varuje před ,,českými vlastenci,“ schopnými omlouvat se sudetským Němcům a nakloněným rozbití republiky. (Odkaz nedávno otiskly Haló noviny.) Uvádím to jako příklad v souvislosti s tvůrčí metodou autora knihy, které věnuji pozornost. Jejím principem není pranýřovat, nýbrž odkrývat z různých důvodů a v rozličných souvislostech ,,zasuté“ událostí a postoje, které k nim odpovědní činitelé zaujali nebo nezaujali, ačkoli tak učinit měli, které zaujímají k palčivým otázkám současnosti. Odkazy na chyby z minulosti by se v autorově podání měly stát mementem, historie totiž vede k poznání, že právě v politice často dochází k opakování stejných chyb. (Jen na okraj a s jistou nadsázkou: Zda se jich u volebních uren nedopouštíme jako ,,řadoví“ občané!)
Pro většinu lidí není právě snadné vyznat se v současné politické aréně, vyznačující se vysokým počtem soubojů, v nichž jsou hojně uštědřovány rány pod pás, pramalým množstvím uvážlivé vstřícnosti, vzájemné ohleduplnosti a obyčejné lidské slušnosti. Snad nám v orientaci napomůže poměrně obsáhlá kniha UTAJENÁ ZÁKULISÍ (Petrklíč, 2009, 311 stran). Připravil ji Miroslav Polreich, který jako absolvent Fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy dlouho pracoval ve zpravodajských a diplomatických službách, byl účastníkem jednání Rady bezpečnosti OSN v roce 1968, po devadesátém roce se stal velvyslancem při odzbrojovacích jednáních ve Vídni.
Některými pasážemi se čtenář bude prokousávat svízelněji, ale určitě začne číst stále pozorněji a chvílemi i s napětím, a dočká se odhalení nejedné roušky, realistického pohledu na mnohou politickou ikonu. Bude však zklamán, kdo by očekával senzace bulvárního charakteru.
Není tajemstvím, že ve světě dochází k událostem, o nichž není česká veřejnost vždy nebo plně informována, stejně jako je zveličován význam jiných, často pouze osobních iniciativ, kredit České republiky ve světě spíše poškozujících. Nepochybně ekonomicky. Polreich věnuje pozornost státům, které stanuly v popředí světového zájmu, jakož i praktické politice velmocí, významným historickým okamžikům, v nichž tehdejší československá diplomacie sehrála zprostředkovatelskou roli, od podílu na ukončení vietnamské války až k některým novějším tristním postojům české zahraniční politiky. Pro čtenáře je nepochybně překvapením i pokus objasnit současné znevažování postojů prezidenta Klause částí politických struktur, v němž hraje Lisabonská smlouva jen podružnou, zástupnou roli.
Přiznejme Polreichovi odvahu poukazovat na klady i pochybné aktivity české zahraniční politiky, kterou ne vždy řídili lidé na potřebné profesní i politické úrovni (podle autora, recenzent se zabývá obsahem knihy, nepřísluší mu vkládat do textu vlastní názory). Přiznejme Polreichovi odvahu jmenovat odpovědné osoby, stejně jako zbavovat odéru smysluplnosti instituce, jejichž působnost je spíše propagandistická. Konkrétními údaji podložená kritická otevřenost vůči vlivným osobám z širokého politického spektra není zcela běžná (pokud nezápolí mezi sebou) a možná ani zcela bezpečná. Pro autora knihy.
Ne všichni se s některými Polreichovými konfrontačními názory zcela ztotožní. Čtenáře však kniha přiměje k zamyšlení. Nepochybně bude záležet i na jeho ochotě připustit, že se věci odvíjely a odvíjejí odlišně, než mu bylo vsugerováno, než si pod vlivem jakkoli absorbovaných informací vsugeroval sám. Nelze ovšem zpochybnit autorovu zasvěcenost, znalost pozadí mnoha komplikovaných událostí, na nichž měl osobní podíl, znalost dokumentů, vztahů a mnohých představitelů české i mezinárodní politiky, jakož i evidentní snahu o střízlivý, věcný přístup.
V první řadě je kladem Polreichova ochota s přísnou logikou právníka poukazovat na zamlčované a zamlžované skutečnosti, odhalovat nedostatečnou profesionalitu, politickou i občanskou naivitu lidí, kteří nedomyšleností svých stanovisek a servilitou usvědčují z nedostatečného rozhledu sami sebe. Ponechme na vlastní úvaze, proč tak činili a proč tak činí v současnosti. Ani autor knihy jim nesahá do svědomí, staví na evidentních poznatcích, skutečné příčiny jejich postojů a názorů většinou jen s osvojenou diplomatickou obratností velice zdvořile naznačuje. Rozhodně neutajil, že pochází z kraje Karla Havlíčka Borovského, věcně a stále platně (žel) uplatňuje jeho epigramy. Vlastně také potvrzují, že se historie opakuje.
Nad stránkami Polreichovy knihy vytane vzpomínka na doby, kdy se stal velice populárním, třebaže nikdy příliš věrohodným, okřídlený slogan ,,nesouhlasím s tebou, ale udělám všechno, abys mohl svoje názory uplatnit.“ Nevěrohodným především proto, jací lidé se jím oháněli. Střídající se politická seskupení uhasila v tom směru všechny optimistické plameny, odepřela občanům právo vyslovit v referendu svoje stanoviska k nejpodstatnějším záležitostem. Polreichova publikace Utajená zákulisí staví na pevných základech a z hotového materiálu, nespekuluje. Zvedá prach, na mnoha událostech rozprašovaný soustavně a zcela záměrně. Nelze vyloučit, že kniha vyvolá v některých kruzích znepokojení, však komu se zamlouvá, když někdo ukazuje prstem jeho směrem! Možná zatřepou křídly a zakejhají potrefené husy. Proč ne, pravda je vždycky jenom jedna, ale nikdy ji nedokáže hlásat jeden člověk.
Snad se ozvou i seriózní lidé, kteří na základě svých subjektivních znalostí a zkušeností zastávají odlišná stanoviska ke konkrétním událostem a politickým preferencím, což bychom měli uvítat, ale to už voda poteče jinou řekou, patrně mimo nás, čtenáře. Stále však platí, že špatný je zarostlý, bahnitý rybník, v němž se nepohne voda. Miroslav Polreich se knihou Utajená zákulisí pokusil zčeřit hladinu.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |