Antologie VLÁDCOVÉ VESMÍRU (Albatros a Triton) je čítankou. Čeho? Staršího už Slovníku české literární fantastiky a science fiction (1995). Ale rovnou čtvrtinu autorů této antologie slovník před patnácti roky ještě ani nepochytil (Nerudu, Kuklu, Skružného, Levého a ani ne Adolfa Hoffmeistera). Což není výtka. Jen konstatování a zjištění, že bádání pokračuje.
Chronologicky prvním sci-fi autorem je v knize osvědčený Svatopluk Čech s Náčrtky z roku 2070 (1870). Jeho čtyřkapitolková satira upomene jak na Robidu, tak i na Gullivera, ale je to přece jen víc fejeton než povídka. Hrdinou není protentokrát Brouček, i tak však usíná a procitá po dvou stech let. Něco se ale vlastně splnilo, uvědomíme si při čtení, už dnes, o sto let dřív...
Druhým z nejstarších autorů je Neruda - s ryzí již povídkou o zrychleném tepu budoucnosti, která se jmenuje 1890 a vyšla v Humoristických listech (1878). Ještě ji v kontextu české sci-fi nikdy nikdo nezmínil.
Poctivého doktora práv a žurnalistu Karla L. Kuklu (1863-1930) znají nejen Pražané a nejen jako kronikáře metropolitního polosvěta. V letech 1898-1906 působil v pověstném Světě zvířat a zanechal na stránkách i humoresku Zvířata a lidé za 10 000 let (1899), která rozrazila dvířka pozdějším Haškovým zvířecím mystifikacím. Zatímco Boulleovi opové zůstali nohama pevně na planetě, připomíná Ivan Adamovič, zvířata Kuklovy povídky pořádají vesmírné hony i na poslední zbytky lidské rasy.
Známý humorista Josef Skružný (1871-1948) bezděky osel sci-fi povídkou každou ze svých četných sbírek, editor však mohl vybrat jen jedinou: povídku 2907 (1907).
Další Pražan, ing. Ladislav Velinský, byl výstředníkem s despektem vůči náboženství i manželství a v Kolíně vedl továrnu na kávové náhražky. To je taky vše, co o něm víme. Pak ještě to, že sedm Velinského Bizarních novel (1912) náleží (až na jednu) fantastice a že vybraná Síla chtění je parafrází Poeových Faktů v případu monsieura Valdemara (ta právě znovu vyšla česky v knize V mistrově stínu).
Dodnes občas vzpomínaný Jan Havlasa (1883-1964), je zastoupený povídkou Podmoří (1912), která mi připomněla Doylovu Hrůzu z výšek, ale v jeho dramatu kráčí o „ptáky“ oceánských propastí a napodobuje spíš Wellse než Doyla. Škoda jen, že ho Vilímek rok 1930 víc netlačil k napsání slibovaného románu Mravenčí lidstvo.
Za perlu rané české fantastiky bývá už dávno označován Bassův Susin (1917) - vzdáleně připomínající Ostrovem doktora Moreaua, ale „tak nějak“ a pouze v malém a po česku. To klasik české fantastiky Jiří Haussmann je zastoupen dystopií Výlet (z časopisu Rarach, 1921) a Uvolněný běs (1925) Karla Hlouchy (1880-1958) se mi jeví jako značně absurdní historka o obří bleše sající lidskou krev (a tím zabíjející).
Básník, estét, individualista, lékař a badatel Vladimír Raffel (1898-67) vydal všech šest svých knih v letech 1927-1930, a pak se navždycky odmlčel. Od roku 1952 vedl na Moravě různé psychiatrické léčebny a.... „Všude byl vlastně exot,“ vzpomíná dcera. „Lidem vzdálený názory, vzděláním, hodnotovým žebříčkem i neschopností věnovat se vydělávání.“
Předjal ovšem v mnohých rysech kyberpunk a do sborníku vybraná Elektrická Galatea (1927) líčí lásku k ideální soše ženy, kterou elektricky oživil kouzelník. Hrdina dost podivně umírá na prsou oné ležící sochy a romantická záhada byla pikantní perverzí. Zajímavý Oskar šílenec, nicméně při pitvě jeho mrtvoly shledali lékaři jev, jaký se často nevyskytuje. Známky násilné smrti nebyly nalezeny ani zevně, ani uvnitř, a smrt byla přičtena ochrnutí srdce. Ale srdce se nezastavilo jako obyčejně v rozpětí. Ztuhlo sevřené. Krev mrtvoly byla v tepnách a jasně červená.
Následující Langerova povídka Muž, který se ztratil ve své utopii (1927) je typicky čapkovskou i magicky snovou, smutnou dystopií předjímající mnoho zlého z Třetí říše. Marná je hrdinova ryzí láska. Marná je cesta za ní. Jde o snad nejpůsobivější prózu knihy. Není dlouhá.
Langera známe všichni a zasloužil si spisy, ale kdo byl Fráňa Levý? To se neví - a může snad jít o pseudonym? Ano, Už roku 1927 sice Levý „objevil“ virtuální sex, zpracování jeho historky Neviditelný poměr však popravdě náleží k nejslabším místům publikace a osobně bych onen škvár vymetl. Není ani erotický.
Vachkova novela Mor profesora Solomitnikova (1927) - z magazínu Lada/Módní svět - vychází letos knižně poprvé. Editor v Památníku zkoumal i rukopis a odhalil rozdíly. Místy zjistil i vyšší kvalitu původní verze a propojení s vizionářským Vachkovým románem Pán světa (1925), který předpověděl Spojené státy evropské, ale pro sborník užil Adamovič časopiseckou verzi. Taky Vachek, stejně jako Langer, upomíná na Čapkova témata a styl.
Hoffmeistrovi Milenci (1927) jsou další dystopií. Tentokrát o „světě-strojovně“, kde již bohužel vymizela potřeba lásky. Co zůstalo? Pech a spěch. Jde o parafrázi nezveřejněné divadelní hry o Romeovi a Julii V říši Civilizaků (1922), kde byl kolektivním hrdinou indiánský kmen, a Adamovič připomíná taky idealistickou Hoffmeistrovu prózu Revoluce, jeho antologie západních sci-fi Labyrint (1962) a ilustrace pro První lidi na Měsíci (1964).
Román Ferdinanda Krejčího (1878-1938) podepsaný Jan Barda a nazvaný Převychovaní (109 stran) je dalším objevem. Editor také po letech konečně autora identifikoval v nakladateli knihy. Opět jde o dystopii - psanou se zdrcující objektivitou... a zvláštně předjímající i třeba Bradburyho. Zjevila se sice jedenáct let po Zamjatinově My, ale už před Koncem civilizace (1932) Aldouse Huxleyho i před Orwellovým 1984 (1949). V kontextu české tvorby jsou Převychovaní zjevením, chápe editor, a spojení socialistického kolektivismu a osvícenských ideálů je zde dotaženo do krutých důsledků: o to působivějších, oč samozřejměji jsou podány. Revoluce zvítězila, staré pořádky byly zapomenuty a cokoliv připomínající dřívější kulturu je zničeno, občané jsou označeni symboly, čísly a za četbu starých knih či zpochybňování režimu hrozí trest smrti. České území je poněmčeno, nicméně v unifikovaném světě jazyky beztak nehrají roli.
Přesto se hrdina ocitne nad knížkou a odhalí, že dřív existovaly rodiny a rodiče směli vychovávat děti, jež nyní putují rovnou do ústavů. Vše sděluje partnerce, obou se však zmocní policie a... jsou zahubeni. Děj se poměrně nevzrušeně posunuje vpřed s jakousi osudovou neodvratitelností a důsledností vedoucí až k porážce pravdy, charakterizoval Adamovič styl už ve Slovníku fantastiky a nutno dodat, že Krejčí onen režim nijak neodsuzuje. Dílo ředitele Slovanské pojišťovny tak silně působí. Přesto bylo zapomenuto a originálních výtisků existuje málo, takže nové vydání je jeho záchranou (ne však jeho hrdinů a světa).
Ve sborníku následuje čtyřiadvacet Čapkových bajek (1934) a pak i úryvek z knihy Vesmír se diví (1946) vymykajího se A. Jaroslava Urbana (1899-1962). Urban ujel roku 1924 do Austrálie a po návratu (1927) se živil jako reportér. Navštívil Spojené státy a napsal knihu Město zvané Hollywood (1935). Byl dramaturg, scenárista, po roce 48 redaktor Světa v obrazech... V roce 2003 sepisuje hrdina jeho příběhu v alpské jeskyni příběh vlastního života i světa zničeného osmi válkami let 1914-2001. Moji mnohem mladší přátelé se rozhodli, že odejdeme do Evropy. Hledat lidi, dočítáme se. Nezbylo mi než jít s nimi, jestliže jsem nechtěl zůstat sám, dočítáme se. Dali jsme se po prériích k východu a celkem bez nějakých zvláštních příhod dorazili do trosek New Yorku, kde jsme doufali nalézt nějaký člun...
To sice připomíná známou Tennovu povídku Jdi na východ, mladý muži, vyústění však bude drastičtější. Alpský robinson slyší už vytí vlků a nemá s kým se loučit. Je posledním člověkem na zemi, o jakém psal i Richard Matheson, a po kterém zde zbudou jen hory, les a vzdálený oceán...
Z titulních Troskových Vládců vesmíru - napsaných na objednávku Mladého technika „za deset odpolední“ roku 1947 - zůstalo ve sborníku nakonec jen pár úryvků, čehož Adamovič dodatečně lituje v jednom rozhovoru. Možná zbytečně. Kvalita tohoto románku je nevalná. Sovětská loď Slovatom (s českou posádkou) nese lidi na Měsíc a odhalujeme vyspělou podzemní civilizaci, která Pozemšťany seznamuje s technikou. Když ale Měsíčňané odhalí, že jíme zvířata, rozčílí se, darují nám baňku s vlastní stravou a... Rozhodne-li se lidstvo výhradně pro tuto stravu, budete opět vítáni, ale do té doby musím i ve vašem zájmu poprosit, mele Mimozemšťan, abyste se zdrželi návštěv. Přeji šťastný návrat a mnoho úspěchů!“ uklonil se a zmizel.
„Krásný vyhazov,“ pohlédli na sebe v trapných rozpacích.
Špatný dojem z Trosky maže předposlední povídka Potopa (1948) od Rusa Nikolaje Terleckého (1903-1994). Narodil se v Petrohradě, studoval v Istanbulu i Praze, živil se jako tanečník i výukou ruštiny a Marie Majerová se zasadila o české vydání jeho prvotiny Šest metrů úsměvu (1946). Terlecký pak pracoval na předsednictvu vlády i co lektor nakladatelství Svoboda, barrandovský dramaturg a redaktor Mladé fronty, ale roku 1965 emigroval do Rakouska a usadil se v Curychu (1967). Potopa je nejlepší z próz sbírky Vítr se vrací sepsané už za války - a rusky. Zábavně, i když poněkud absurdně ta próza domýšlí důsledky přílišné specializace a hrdinové div nepomřou jen z toho důvodu, že neovládají ani nejzákladnější úkony... Ano, nad stránkami Terleckého próz nelze nevzpomenou i textů Václava Pinkavy alias Jana Křesadla (1926-1995). A dodejme, že v exilu vydal Terlecký i sci-fi Pláž u San Medarda (1977) a příběh biblického Lota putujícího dějinami Don Kichot ze Sodomy (1986).
Tlustý svazek uzavírá krátké a poněkud kafkovské dílko Jana Weisse Po operaci (1961), sepsané už počátkem války, v kterém se hrdina zvolna mění v přežvýkavce. Nu, a snad se i my dočkáme nepřežvýkaného druhého a třetího dílu „čítanky“ a kdopak ví, třeba jednou i doplněného vydání Slovníku literární fantastiky. I když Adamovič momentálně zjišťuje, že je to prý nad jeho možnosti...
Autor: IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |