S českým jazykem si pohrává kdejaká slovní zkomolenina a zřejmě ani Jan Amos Komenský nelituje, že spočívá v zemi nizozemské a nehrozí mu tak obracení se v hrobě. Slůvko označující partu kdysi pobíhajících kluků na plácku za hadrákem či dokonce už za merunou se v toku času proměnilo v označení mančaft. V rozpuku šedesátých let minulého století zaslechl jsem slovo mančaft v poněkud jiném významu, i když také patřilo partě kluků a holek. Tehdy vždy v sobotní podvečer nad Údolím zapomenutých v Posázaví se před dřevěnou boudou postavenou již v první republice objevovala parta asi osmi kluků a holek. Uvnitř pobývající děda jedné z dívek pronesl vždy uvítací formuli: „To zase přijel pěkný mančaft!” Nemýlil se. Někdo z nás se proto musel vyspat i vedle chajdy, ale proč ne. Stejně se hrálo na kytary a zpívalo moc dlouho do noci a dědovi v noci zase svítily oči a občas povytáhl knot v petrolejce.
V knížce Dějiny trampingu Bob Hurikán, jinak Josef Peterka, vyslovuje otázku, že je málo těch, kdo by neznal hrad Zlonice, přesněji Zlenice, pod jehož zříceninou prožilo mnoho mladých lidí nezapomenutelné chvíle. Z Údolí zapomenutých tam není zase tak daleko, a tak se pospávalo i tam. Mančaftů tedy bývalo povícero. V letech 1394–1400 zde v lesní tišině věhlasný pán Ondřej z Dubé sepsal dílo Výklad na právo zemské české a dožil se věku téměř sta let…
V červenci 2010, v den, kdy Markéta hodila srp do žita, byl na Pražském hradě jmenován nový vládní mančaft složený z příslušníků tří rozličných politických sešlostí, vlastně větších mančaftů. Šéf vládnoucího mančaftu pan Čistý se nechal slyšet, že je třeba válčit společně v tričku České republiky. Popravdě řečeno, mytické tři pruty Svatoplukovy již dávno v podobě kouře vystoupaly do jedovaté atmosféry, aby oteplily Zemi, byť ta je modrou planetou a nikoliv zelenou. Tak pravil zastánce mnoha heren a kasin, v současnosti přebývající na Pražském hradě. Přespříliš čistých peněz vůkol…
Pomatený chod světa vůbec nic nezměnil na staré pravdě: přátelství dvou je vždy spojenectvím proti třetímu. Ve vládním mančaftu jsou ministři ze tří sešlostí, co zajisté podepsali dohadovací lejstro, ale z úst vypouštějí slova rozličná. Třeba zrovna s první neúspěšnou volbou veřejného ochránce práv. Za křivá ústa nikdo nemůže, avšak za věty z nich vycházející už ano, takže lidé mohli přes televizní obrazovku uslyšet další přehlížecí tlučhořování: „Nás veřejné mínění nezajímá!” Jiný muž z mančaftu zase pohrdl ženou navrhovanou na tento post, neboť její choť prý píše štvavé články proti pravici. My neomylní nabobové vše řídíme, nikoho do země nezadupáváme, ani odrážky či podrážky, jak se zase vznešenými slovy prezentoval další „júdr-nejúdr”, co šéfuje v parlamentu mančaftu ústavně právnímu.
Další člen partajního mančaftu s anglickým slůvkem v názvu, doplněným číslicí devět zase toužil nedávat lidem méně postiženým už ani korunu. Tak nějak vypadá bezcitnost. Dost často jsem se pohyboval mezi těmito lidmi a dodnes vzpomínám na postiženou asi čtyřicetiletou ženu, které jsem před Matyášovou bránou na Pražském hradě pomáhal opustit vůz. Poprosila mě, zdali bych s ní v náručí nedošel až na rampu nad Kajetánkou s výhledem na hlavní město. Spatřila tak Prahu vůbec poprvé v životě… Její muž, invalida, byl rád, že mohl sám k výhledu na město dojít.
Mančaftům již dávno nejde o vítězství. Jde o peníze a posty. Nakonec i fotbalové mančafty jsou na stadionech v nájmu od lidí, co možná ani nevědí, že se kopaná nehraje s golfovou holí.
U mne bezcitné jednání přivolalo vzpomínky na dědu z Údolí zapomenutých. Není prostě mančaft jako mančaft.
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |