Dopíjel jsem ranní kávu, když jsem na poslední chvíli zaslechl v rádiu, že v populaci dospělých USA se zvýšil počet lidí věřících na UFO z dvaceti sedmi procent na rovných padesát. Průzkumy veřejného mínění většinou nelžou, snad ani ne u nás v Kocourkově.
Proč je potom tak poskrovnu údajů se setkání s nimi? Možná ti, kdo je spatřili na vlastní oči, jsou skromní a plaší a raději si svá tajemství nechávají pro sebe.
Ufoni se také neukazují kdekomu. Přistanou-li občas v české kotlině, nestačí se ani divit, co tu žije za živočichy s prapodivnými poruchami jednání. Samá korupce, politické hašteření, čím dál oblíbenější žabomyší války, tunelování bez tunelů, koryta vykládaná zlatem a ne doplňována čistou vodou. Věřím, že z toho musí jít mimozemským návštěvníkům hlava kolem. Možná nepřistávají tak často i proto, že by byli na rozpacích, jaký úplatek by měli dát, aby zase mohli svobodně odletět.
Nedávno jsem se vyděsil. Na sousedově zahradě se cosi světelného pohybovalo v kruzích. „A mám je!“ křikl jsem na celé kole a chvatně vyběhl ven. Mezi záhonky petržele a čínského zelí pochodoval soused, baterkou kmital sem a tam, aby do něčeho nepatřičného nešlápl. Ke své lítosti jsem se dozvěděl, že zkouší svítilnu, kterou si včera koupil a nevěří, zda výrobce má pravdu, co se týká doby svítivosti. Není nad osobní zkušenost!
Nejednou jsem se přistihl, že vůbec nevím, jak bych se s nimi domluvil. Používají nějakou zdokonalenou pantomimu, nebo mají kdesi uprostřed svého těla jakési vciťovadlo? Snad vnímají i vidí to, co stojí nebo leží mezi řádky.
Tím, že nás pozorují rozhodně delší dobu než my je, jsou de facto jako malé děti. Nevnímají režimy, vládce a samovládce, daně a našeptávače poradců; spíše si zapamatují, kdo a jak se na ně usmívá či pitvoří.
Také bych váhal, jestli nám říkají Češi, nebo Čížci. Bojím se, aby to nevyšlo nastejno.
Ale je docela zřejmé, že kdyby vesmírní mužíčci zjistili, že třeba starý Litoš umí ještě dodnes stáčet med a dělat ohnivé šípkové víno, jistě by ho vzali s sebou do svého talíře, aby je to během několika málo světelných let naučil.
Až přiletí příště, určitě jim odpustím, jestli nebudou celí zelení, jak se všeobecně traduje. Byl bych rád, kdybych v jejich očích zahlédl alespoň kousek modré oblohy.
Autor: VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |