Pokojem zavoněla káva, když se z kuchyně ozval hlas paní Müllerové:
- Dneska si pochutnají, pane Švejk. Ten pán doktor Šejdárek, kterýmu jste v dubnu obstaral toho německého ovčáka, nám poslal pikslu zrnkovýho kafe. Kafe, pane Švejk, žádná melta.
- Říká se Šnejdárek, paní Müllerová, zapamatujete si to, protože to bude jednou historická postava. On ten pán doktor se měl narodit před tisíci léty. To by se stal určitě ministrem.
- A k tomu by ministroval?, zeptala se Švejková bytná.
- Svatýmu Václavovi, paní Müllerová. Našemu národnímu patronovi. Ten se taky uměl se západníma Němcema dohovořit. Stálo ho to chudáka rok co rok nějaký ty voly a nějaký to stříbro, to je pravda. Ale za to se stal svatým a to taky není k zahození, ne?
Paní Müllerová však znala smutný osud prvního českého kolaboranta a měla plnou modlitební knížku jeho obrázků. A proto chtěla svoje znalosti uplatnit:
- Jenže oni ho chudáka potom ve Staré Boleslavi zamordovali!
- To už není moderní, paní Müllerová. Musíte, jak se říká, kráčet s duchem doby. Vidíte, on si ten pán doktor Šnejdárek, než jel na jaře do Bonnu vyjednávat o subvence, v duchu doby koupil ode mne německého ovčáka. On věděl, že si ti pánové, s kterými tam chtěl jednat, potrpějí na čistou rasu. Tak si vybral německého ovčáka, ale jen proto, že jsem neměl na skladě pořádnou dogu, jaké mívali SSmani a že jsem mu to rozmluvil, že by to přece jenom bylo s tou dogou moc nápadné, moc brzo na takovou manifestaci sympatií. Dal si poradit a teď je rád, proto vám poslal to kafe.
Paní Müllerovou osvítil najednou obchodní duch svatý:
- Měli by za tím panem doktorem znovu zajít, pane Švejk. V Kobylisích pod Ládvím má nějakej Panchárdek hnízdo opravdovejch skotskejch kolií.
Švejk byl zvyklý, že paní Müllerová nestačí sledovat všechny události a proto shovívavě pronesl:
- To bych si musel, paní Müllerová, opatřit vývozní povolení. On je pan doktor asi znova za hranicemi, ale všechna čest, štrúdl byl jedna báseň a kafe hotový smrťák. Zaplať pánbůh za ty dary. Já si před polednem zajdu k tomu domovníkovi pod Karlov, co má ty čistokrevný lajky. Mám takové tušení, že po nich bude sháňka.
- Daji na sebe pozor, pane Švejk, skoro zašeptala bytná. Vony se prej dějou hrozný věci a za všechno prej můžou Rusové. Voni prej sami nařizujou svejm pilotům, aby se nabourali a pak to prej svádějí na naše statečný vlastence.
- Na tom něco je, paní Müllerová. Já jsem si hned myslel, že v tom není něco v pořádku. Naši lidé přece kuřeti neublíží. Jsme opravdu taková holubičí povaha. To bejval v Sadský nějakej Šandera. Takovej jemnej člověk, že už byl potřetí vdovcem. Jednou našli jeho třetí ženu pod schodama se zlámanýma žebrama v bezvědomí. Četníci šli rovnou za ním do hospody, a hned, cos to pacholku udělal vlastní choti. Ale on se ten Šandera zhluboka napil a povídal:
- Koukejte, pane strážmistr, proč já bych vlastně manželku pral? Podívejte se, shodím ji ze schodů a ona si natluče sama, jak chcete.
- A sebrali ho?, zeptala se nedočkavě paní Müllerová.
- Budete se divit, ale sebrali, odpověděl Švejk. A on když potom na vachcimře vystřízlivěl, tak se přiznal, že svou drahou polovici několikrát kopl do žeber a když volala o pomoc, tak zavřel dveře, aby ji nikdo neslyšel. On počítal, že mu to přiznají jako polehčující okolnost, že jednal pod vlivem alkoholu ve stavu střídavého pominutí mysli.
- A to je polehčující okolnost, to střídavě pominutí mysli?, zeptala se paní Müllerová, myslíc na to, že by nebylo špatné rozbít domovnici hubu a vymluvit se na polehčující okolnost.
Švejk už se oblékal a nepostřehl divoký záblesk v jinak dobromyslném pohledu hospodyně.
- Je. Tomu Šanderovi ale dokázali, že napřed manželku surově ztejral a pak se šel teprve ožrat, aby měl alibi.
To jsem nezapsal já, to zapsal pan Palivec.
Pokud si dosadíte jména naší vládní garnitury, tak je to právnicky akorát na dnešní vládní moc.
Autor: L. B.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |