K 100. výročí narození Františka Hrubína
František Hrubín patří k těm literátům, kteří se kvalifikovaně a úspěšně pohybovali ve všech oblastech krásného písemnictví, což je v současnosti výjimečné. Ze všech literárních činností, kterým se věnoval, byl především lyrickým básníkem. Lyričnost je tak určujícím fenoménem jeho próz a dramat, podstatou básníkovy tvorby pro děti a prostupovala celou jeho plachou osobností. Jasnozřivě charakterizoval básníkův typus F. X. Šalda, který v hodnocení prvních Hrubínových sbírek Zpíváno z dálky (1932) a Krásná po chudobě (1934) psal v Zápisníku „o nevšedním talentu básníkově, o suverénovi metafory, melodikovi a autorovi magických veršů zamžené krásy, tichému extatikovi, který vidí, co uniká jiným a napovídá vztahy na samém pomezí nevyslovitelna.“ Vedle Halase a Zahradníčka jej řadil k vrcholům mladé české lyriky.
Hrubín byl básníkem městským i venkovským. Většinu života prožil v Praze, kde se 19. září 1910 narodil. A přitom krajinou domova vedle Prahy byla především venkovská krajina středních Čech – Lešan, Břežan, kolem Sázavy a později i rybničnatých jižních Čech, kterou si zamiloval v období 50. a 60. let a kam se stále vracel.
Světovou válku a první poválečná léta trávil v Lešanech, odkud pocházela jeho maminka a kde prožil svá první milostná okouzlení. Gymnázium a dva roky právnické a filozofické fakulty Karlovy univerzity studoval v Praze. Tam od r. 1934 až do konce válečných let pracoval v Městské knihovně. To už měl za sebou první úspěšné básnické knížky a postupně sbíral zkušenosti z redakční činnosti v časopisech Kvart a Mladý čtenář.
První sbírky spolu s oslňující melodičností a uhrančivou milostností i okouzlením z posázavské krajiny dětství a dospívání obsahují i existenciální tóny zmaru a smrti, přítomné později v básníkově tvorbě trvale.
Hrubín ve své předválečné poezii věnované převážně domovské krajině potvrzuje, že je dědicem národního kulturního bohatství a jeho literárního odkazu. Hlásí se k Máchovi, Erbenovi, Nerudovi, Vrchlickému, Sovovi, Šrámkovi, Bezručovi a dalším, kteří svou poezií oslavili krajinu naší vlasti, a osobitou tvorbou na ně navazuje, což v době blížícího se národního ohrožení bylo zvlášť významné.
Tématem domova, vlastním jeho prvním sbírkám, a které je klíčové pro veškerou básníkovu tvorbu, začíná v té době prosakovat téma světa. Projevuje se to zprvu v překladatelské činnosti. Jeho oblíbeným básníkem, kterého na sklonku třicátých let tlumočil, byl francouzský parnasistní a symbolistní tvůrce Raoul Ponchon (1848-1938), generační druh Verlainův, blízký Hrubínovu naturelu jako básník náboženských vizí a lidové moudrosti a zároveň představitel rozverné pařížské bohémy. K překladům si vybíral básníky, kteří souzněli s jeho cítěním a umožňovali mu rozvíjet i vlastní poetiku. Tlumočil Baudelaira, Corbiera, Verlaina, Rimbauda, Mallarméa, Supervilla, Préverta, Desnose, Emanuela a Jouvea. Zejména jeho překlady básní Verlainových (výbor Písně beze slov) lze považovat za kongeniální. Tlumočení snové poezie Mallarméovy Hrubína iniciovalo mj. k jeho významnému projevu na II. sjezdu československých spisovatelů r. 1956, na němž spolu s Jaroslavem Seifertem vzrušeně upozornili na literární a lidské deformace předcházejícího období.
Hrubín překládal i z ruštiny (Puškina, Kolcova), němčiny (Heina) a s pomocí odborníků i ze sanskrtu (Kalidásovu pohádkovou hru Šakuntalá - Ztracený prsten) a z čínštiny. Básníkova překladatelská činnost, která jej provázela po většinu tvůrčího života, je neopomenutelnou součástí jeho literární činnosti.
V původní tvorbě doby válečné zdůrazňuje Hrubín základní existenciální pocity lásky, života a smrti v atmosféře vlastního milostného zakotvení, narození dcerušky a uvědomění a vyrovnání se s koncem života. Spolu s pokračující reflexí krajiny dětství tvoří tyto verše podstatnou část sbírek Včelí plást (1940), Země sudička (1941), Cikády (1943), Mávnutí křídel (1944) a Zpěv hrobů a slunce. Ta poslední vyšla z cenzurních důvodů až v r. 1947.
Za války začíná Hrubín tvořit pro děti. Souviselo to i s narozením dcerky a syna a trvalým uvědoměním, že děti jsou nadějí budoucnosti. Básník se opírá o národní pohádkové tradice (Němcová) a o zdroje české poezie pro děti (Sládek). Píše veršované pohádky tradiční (Říkejte si pohádky) i s novou fabulí (Pohádka o Květušce a její zahrádce), tvoří říkadla (Říkejte si se mnou), veršované doprovody k výtvarné předloze (např. Modré nebe k obrázkům Josefa Čapka). Spolupráce s ilustrátorem Jiřím Trnkou dala vzniknout jedinečným artefaktům mimořádné hodnoty (např. Špalíček pohádek, Pohádky Tisíce a jedné noci).
Hrubín je dědicem a pokračovatelem Sládkovým a od poloviny 20. století nejvýznamnějším představitelem básnické literární tvorby pro děti. Opírá se i o teoretické poznání a sám organizačně přispívá k této důležité literární oblasti. Byl postupně odpovědným redaktorem Malého čtenáře (1940-1941), Mateřídoušky (1945-1947) a zasloužil se o vznik teoretického měsíčníku o dětské literatuře Zlatý máj, v němž byl od r. 1957 předsedou ediční rady.
V tíživých dobách války a první poloviny padesátých let, kdy nemohl svobodně publikovat tvorbu pro dospělé, byla poezie pro děti doménou jeho literární činnosti a možností výsostně umělecky vystupovat.
Výrazný předěl Hrubínova básnická tvorba doznala právě v průběhu války, kdy si básník výrazně uvědomuje, že národní ohrožení je součástí ohrožení celého světa a lidskosti vůbec. Od určitého nostalgického spiritualismu prvních sbírek přechází k údernému pojmenování klíčových událostí II. světové války ve sbírkách Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945) a Hirošima (1948). Vnímá hrdinství sovětských vojáků, kteří nesli tíhu války po r. 1941, v květnových dnech roku 1945 píše skladbu Pražský máj, která patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české poezii na téma osvobození vytvořeno a bezesporu se stalo součástí vědomí národa. Ve III. zpěvu sbírky Jobova noc na základě starozákonního příběhu o těžce zkoušeném Jobovi i subjektivní přírodní reflexe dospívá od individualistického symbolu staré země ke kolektivnímu cítění a k obrazu země krásné a živé.
Ohrožení lidstva vítězstvím nad fašismem a japonským militarismem neskončilo. Na kontrastu života a smrti, početí i zrodu a umírání, je založena poema Hirošima, která je i dnes varovným mementem, ale též vyjádřením „prosté touhy žít.“
Básník domova a světa, přechází v polovině padesátých let od veršované lyriky k lyrickoepické próze a lyrickému dramatu. Téma domova stále zní ve sbírkách Můj zpěv (1956) a Až do konce lásky (1961). V ní čteme báseň Dřevo se listem odívá, která formálně parafrázuje avantgardní Apollinairovo Pásmo, obsahově pak klene sjednocující oblouk od časné české historie až k současnému životu českých měst i vesnic, od soudobých kontinentálních asociací až k vzdáleným kosmickým prostorům. Básník se cítí pevnou a neosamocenou součástí tohoto proměnlivého a nekonečného světa, v němž se, jak sám prohlásil už v r. 1958, střetává „hukot starého včelínu Čech a ticho nejvzdálenější galaxie.“
Domovský svět ožívá v básnických prózách U stolu (1958), Zlatá reneta (1964) a v lyrickoepickém textu s dramatickými prvky Romance pro křídlovku (1962), který proslavila i Vávrova filmová podoba. Koncentrace vzpomínek z dětství a mládí, motivy lásky k předkům i milenecké, života a smrti, atmosféry letní noci, měsíce, třepetavého zvonku křídlovky, často variující i v předchozí tvorbě, vytvářejí nostalgické kouzlo básníkovy imaginace. Jsou obsaženy i v lyrických dramatech Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961), navazujících na šrámkovskou tradici. Rovněž v epilogu Hrubínovy tvorby v básnických cyklech Černá denice (1968), Lešanské jesličky (1970) a v aktuální historické hře Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách (1968) téma domova dominuje.
Tíhnutí k jistotám a osvědčeným tradicím je zřetelné i v Hrubínově početné publicistice, rozseté v desítkách novina časopisů, jíž se věnoval od 30. let. Posmrtný výbor z ní vyšel v r. 1976 pod názvem Drahokam domova. I příležitostné projevy jsou průvodcem básníkovým životem, vypovídají o jeho literárních a výtvarných láskách, a jak zdůrazňuje editor knihy Josef Strnadel, jsou vedeny jako celé básníkovo dílo snahou po postižení rozlehlosti a nesmírnosti světa od antického času po kosmický věk, od pólu k pólu.
František Hrubín, který zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích, patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům a kulturním osobnostem 20. století. Je umělcem vpravdě národním nejen podle ocenění z r. 1968. Jeho dílo má pečeť trvalosti.
Verše v závěru skladby Svit hvězdy umřelé, napsané u příležitosti úmrtí Františka Halase, básníka a druha jeho z nejmilejších, znějí naléhavě jako Hrubínův odkaz i do našich dnů: V nevíře víry k neuvěření/ v zoufalství naděje až k udoufání/ stojíme nad tvým hrobem sklíčen/i a přece k žití hořce odhodláni.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |