DANIEL STROŽ odpovídá na otázky EMILA HRUŠKY
Ukázky z knihy nakladatelství Futura
V průběhu našeho povídání ses už několikrát dotkl Obrysu, čtvrtletníku nezávislé české a slovenské kultury, který tvým přičiněním začal vycházet v Mnichově od počátku 80. let. Neměli bychom tomuto časopisu věnovat ještě pár rozvinutých vět?
Myslím, že už jsem řekl, že jsem Obrys začal vydávat v roce 1981 a vydržel to potom celých deset let. Prvotní myšlenkou, vloženou mu do vínku, byla moje už zmíněná teze o nerozdělitelnosti české - a také slovenské - kultury bez dodržování jakýchkoli politických či geografických podmínek. Tím dalším impulsem k vydávání byla skutečnost, že před Obrysem neměl český a slovenský politický exil, ale ani ostatní nepolitické krajanstvo, jediné periodikum, které by se soustřeďovalo speciálně na problematiku literatury a kultury v jejím celku. Přitom česká i slovenská zahraniční nakladatelství vydávala ohromné množství knižních titulů, kterých si ale v dosavadním tisku nikdo nevšímal, nebo nanejvýš zcela okrajově. Úplně pak byla ignorována nakladatelství v Československu, ačkoli i tady produkovali publikace, zasluhující si pozornosti většiny lidí, kteří se svou zemí chtěli zůstávat spjati alespoň na dálku. Obrys se této tematice otevřel, což v té době byl čin přímo avantgardní. Zvláštností časopisu bylo zároveň, že se v něm pravidelně objevovaly články ve slovenštině.
V Obrysu publikovali snad všichni, kteří v tom desetiletí, kdy vycházel, měli v české literatuře a vůbec v umění co říct, ať už žili doma či v zahraničí. Abych některé nevynechal, musel bych si těch deset ročníků časopisu vzít k ruce. Z těch nejfrekventovaněji tištěných autorů kromě mne samého jmenuji Jiřího Lederera, Viléma Hejla, Ivana Svitáka, Milana Schulze, Květoslava Chvatíka, Karla Moudrého, Pavla Kohouta, Otu Filipa, ale třeba i Václava Havla, Milana Šimečku, Jaromíra Hořce, Evu Kantůrkovou nebo Edu Kriseovou, jejichž příspěvky byly přebírány ze samizdatu. Připomenu také alespoň dva pravidelné přispěvatele, kteří u mne začínali a psali pod pseudonymy, protože měli obavy z postihu svých rodin, žijících v republice. Šlo o Slováka Ivana Čičmance, publikujícího jako Peter Liptovský anebo Vlado Záhor, a Čecha Jana Čulíka, ukrytého za jménem Václav Písecký. Obzvlášť Čulík, dnešní vydavatel internetových Britských listů, se vystavoval velkému nebezpečí. Tím, že se v Praze oženil s britskou státní příslušnicí a směl do ČSSR libovolně cestovat, hrozilo mu tak teoreticky i případné zadržení. Nikdy ovšem nedošlo k žádnému incidentu, dokázal jsem držet jazyk za zuby. Což v českém prostředí není zrovna pravidlem, jak víme.
V roce 1995 jsi spolu s Karlem Sýsem začal vydávat časopis Obrys-Kmen. Jak k tomu došlo?
Na podzim roku 1995 umožnil tehdejší předseda komunistů Miroslav Grebeníček po nějakém tom vyjednávání mně a Sýsovi vydávání levicového literárního časopisu, jako pravidelné přílohy Haló novin. S tím, že časopis bude na tomto deníku obsahově nezávislým. Šlo nám tenkrát všem společně o to, dát patřičný prostor levicové literatuře a té české jako celku především. Poněkud zvláštní dvojtitul Obrys-Kmen, na který se mě lidé často vyptávají, vznikl vlastně spojením dvou názvů časopisů, a sice toho mého někdejšího exilového Obrysu, o němž už v našem rozhovoru několikrát byla řeč - a domácího Kmene, který zprvu vycházel jako příloha Tvorby a osamostatnil se pak od ledna 1988. Ten redigoval Karel Sýs, a to až do chvíle, kdy byl z Kmene v listopadu 1989 vyhozen chrabrými „revolucionáři“, kteří, když už se cítili být jistí v kramflecích, odevšad vylézali a bažili po pomstě. Kmen se potom stal Tvarem a netuším ani, jestli ještě vychází. Obrys, jak už jsem předtím asi říkal, byl mnou zrušen roku 1990, ale v jeho posledním čísle stálo upozornění, že může být v případě, že uznám za vhodné, znovu obnoven.
V sobotu 4. listopadu 1995 vyšlo tedy první číslo Obrysu-Kmene. Obrysu to byl po několikaleté přestávce jedenáctý a Kmene devátý ročník. Periodicita byla měsíční s rozsahem osmi stran, a to až do května roku 1997, kdy došlo k určitým personálním neshodám s vedením Haló novin, čímž bylo vydávání přerušeno. Až teprve v říjnu téhož roku jsme pokračovali, avšak pouze dvoustránkovým vydáním a jednou týdně. Od července 1998 jsme byli čtyřstránkovým čtrnáctideníkem a pak od května 1999 jsme se stali týdeníkem v tom stejném rozsahu. A v této podobě - pomineme-li občasné změny formátu Haló novin, do kterých je Obrys-Kmen vkládán - vycházíme dodnes. Oslavíme proto co nevidět patnáct let existence.
Obrys-Kmen má dva vedoucí redaktory, tebe a Karla Sýse, ale ty jsi v tiráži časopisu navíc uveden jako jeho majitel…
Ano, vedeme tento časopis společně, rovným dílem. Je v tom částečně i určitá symbolika; bývalý politický exulant a minulým režimem jmenovaný zasloužilý umělec! Já jsem potom ještě majitelem ochranné známky Obrys-Kmen, vydané Úřadem průmyslového vlastnictví v Praze, která znemožňuje, aby došlo ke zneužití názvu časopisu někým, kdo by měl o jeho poslání nějakou mně nevyhovující představu. Také v Mnichově jsem svůj původní Obrys chránil stejným způsobem. Myslím si ale, že v dnešních zdejších raubířských a plagiátorských podmínkách je to obzvlášť nezbytné…
Nemělo by se však také zapomínat, že jsme sice přílohou Haló novin, ale vydávanou v posledních letech Unií českých spisovatelů, druhou nejpočetnější organizací toho druhu v zemi, která je i přesto oficiálními místy stále ještě dost přehlížená. Vadí její levicovost, to je v této zemi handicapem. Předsedou UČS je Karel Sýs a já jedním z jejích místopředsedů. Během svého poslancování v Evropském parlamentu jsem při plenárních zasedáních a jiných příležitostech několikrát vystoupil na její obranu, a podařilo se mi také v roce 2005 s unijní záštitou - tedy s levicovou frakcí GUE/NGL, v níž jsem byl začleněn - uspořádat v Praze konferenci s názvem Česká literatura v Evropské unii, poukazující na problémy českých levicových spisovatelů.
V roce 1981 jsi v prvním čísle Obrysu přišel s proklamací o jednotě české kultury. Jaké cíle si vytýčili Strož a Sýs v zahajovacím listopadovém vydání Obrysu-Kmene roku 1995?
V našem programovém prohlášení Obrysu-Kmene stálo, že chceme vystupovat proti narůstající domácí i dovezené pakultuře, a že také proto hodláme dát prostor těm českým umělcům, kteří začali být zamlčováni, bojkotováni, nebo rovnou nesmějí výsledky své práce zveřejňovat. Odvolávali jsme se zároveň na mnichovský Obrys, ale také i na pražský Kmen, v nichž šlo už od jejich počátku o slučování politikou rozčleněné kultury. Slíbili jsme si, že dáme prostor všem, kteří vyznávají skutečnou tvůrčí svobodu, a že naším cílem bude sbližovat autory s nejrůznějšími představami a názory. Odmítli jsme striktně rozdělování národní kultury na oficiální a neoficiální, na levou a pravou. A tyto uměle stavěné bariéry z bláta, špíny a nenávisti dodneška boříme. Jenom už doslova několik málo nenapravitelných vylhanců se nám v tom ještě pokouší bránit! Ostatním už odpadla pěna zuřivosti od úst, abych použil jakousi metaforu...
K politické situaci v tehdejším „ještě“ Československu ses začal vyjadřovat hned po převratu ostře polemizujícími články…
Nepamatuji si to už tak přesně, ale hned nějak krátce po převratu jsem začal spolupracovat s Tvorbou, týdeníkem, který tehdy převzal Rudolf Míšek a vyzval mě i k členství v redakční radě. Mělo to ale tu vadu, že šéfredaktorovi se nepodařilo najít vhodného sponzora, který by ten celý rozbujelý aparát kolem časopisu financoval. Nevyjádřil se mi sice nikdy přímo, přestože za mnou přijel diskutovat o budoucnosti Tvorby několikrát i do Mnichova, ale měl jsem dojem, že s tím sponzorováním myslel na mne. Nepochopil přitom, že bych v takovém případě musel vést Tvorbu já sám, a to úplně jinak, než tomu bylo doposud. Tedy především úsporně, ve dvou, třech lidech, zpočátku i bez vyplácení honorářů. Nebylo proto divu, že Tvorba už v roce 1991 - v nově vznikajícím takzvaném tržním prostředí - zanikla.
Po zániku Tvorby jsem se stal zahraničním spolupracovníkem Haló novin, kde jsem byl později - po přestěhování se do republiky - také pravidelným komentátorem na stránce publicistiky, a to až do svého zvolení europoslancem v roce 2004. Přispíval jsem ale i do Naší pravdy a rovněž samozřejmě i do „svého“ Obrysu-Kmene. Přestože jsem do přelomu roku 1995/6 ještě vydával knihy, stačil jsem vedle toho v rozmezí let 1991 až 1997 napsat zhruba kolem dvou set příspěvků, jejichž strojopisné předlohy se mi ale nakonec kdesi ztratily, takže nemohly vyjít knižně, ačkoli jsem to tak plánoval a sliboval čtenářům. První souborné knižní vydání mých „novinových článků, poznámek a recenzí“ s názvem Deník kacíře vyšlo pak v roce 1999 a obsahovalo materiály z předešlého roku. V tom souborném vydávání jsem v běhu let už víceméně pravidelně pokračoval a poslední z těch knih, nazvaná Ve zpackaných časech, přinesla mou publicistiku za rok 2004.
Říkal jsem předtím, že tvoje články byly již od počátku ostře polemické, ale ty jsi na to vůbec nereagoval. Máš nějaký důvod?
Zapomněl jsem jednoduše. Začínám být už asi sklerotik a myslím si, že v tom svém věku už na to mám i právo. Ale souhlasí naprosto, co říkáš. V mých článcích nejde jenom o nějaký běžný ideový rozpor, většinou jde o nejprudší výměnu názorů. Vím, že Češi čtou raději texty uhlazenější a leccos v nich v pouhých náznacích, aby si to či ono sami domysleli. Jenomže já jinak nemohu, jsem v životě i v tom svém psaní adresný, jdu rovnou k věci. A protože už jsem toho hodně přečetl - sledoval jsem v onom dvacetiletí před převratem z ciziny i kompletní český tisk - nemohu než současně připomínat mnohým zdejším naruby obráceným novinářům jejich minulost. Naplnilo se totiž to, co říkávala moje maminka. Že kdo jednou zalže, bude lhát i napříště… Lžou tedy, lžou, až se jim od úst práší. Tento současný, morálně zcela zdevastovaný režim jim k tomu dal opětně příležitost.
Vezměme si třeba takového Martina Komárka. Před převratem v Mladé frontě vychvaloval přednosti sovětského volebního systému, který, jak jej popisoval, „nezná řadu omezení, dosud platných v kapitalistických zemích“. Bil se i za Varšavskou smlouvu, brojil proti USA anebo chránil tehdejší RVHP proti EHS, což značí Evropské hospodářské společenství, které bylo předchůdcem EU. Hned po listopadu 1989 obrátil o sto osmdesát stupňů a v současnosti patří v Mf Dnes k těm nejpravicovějším komentátorům. Dalším takovým příkladem může být Jiří Leschtina, momentálně uplatňující svá pravičácká moudra v Hospodářských novinách. Dříve však hlásal lásku k Sovětům, do nebes vynášel brigádníky SSM. Anebo Vladimír Kučera, rád a často ve svých článcích popisující „rudou totalitu“, kterou ovšem přežíval v teplém místečku a jako člen KSČ. Kolikrát se sám sebe ptám, kde jsou dneska vůbec ti, kteří si dovolovali minulý režim kritizovat…
Připomenout bych jistě mohl i jiná jména bezcharakterních obracečů kabátů, a to nejenom mezi těmi, kteří se vyskytují, nebo ještě donedávna vyskytovali v novinách. Setkáváme se s nimi zrovna tak v televizi a rozhlasu, ale i v politických stranách. Paměť běžného občana v těchto věcech je ale bohužel velmi krátká. Málokdo už má dnes také dostatek času se při svých každodenních starostech tím vším zabývat. Proto si jen málokterý z občanů vzpomene třeba ještě na to, jak Havel obelhal Dubčeka tím, že mu slíbil nekandidovat na prezidenta, nebo zůstat v této funkci nanejvýš pouhý půlrok. Ještě méně lidí si pamatuje Havlovy výroky o tom, že v této zemi nebude kapitalismus, že tady nebude nezaměstnanost ani chudoba. A přesto právě tady někde, v tu dobu, začalo to ostudné období lží a zvráceností, které vykulminovalo do dneška. Prožil jsem dvě a půl desetiletí života v Německu, kdysi jedné z nejpřednějších kapitalistických zemí Evropy, a s kapitalismem i demokracií tam nabyl osobní zkušenost. Tu svým spoluobčanům předávám.
Kterým tématům ses ve svých článcích nejvíce věnoval?
Především jsem se pokoušel vysvětlovat a na pravou míru uvádět ty bláhovosti, nebo rovnou stupidity, které se po převratu v médiích objevovaly ve vztahu k západnímu světu. Bleskově obrácení kabáti neuměli totiž nic jiného, než pouze přesměrovat své vlezdoprdelství, v němž byli skutečnými velmistry, na opačnou světovou stranu. Z východu na západ, aby tedy bylo jasno. Z čirého prospěchářství a touhy zavděčit se, nikoli z přesvědčení, chtěli ještě předčít Havlovy a Klausovy zastaralé tržní představy, pocházející odkudsi z „hospodářského zázraku“ raných let šedesátých, kdy ti dva měli naposledy příležitost k cestování do západních zemí. Vždyť - uvědomme si to - později pak oba mohli vývoj kapitalistického systému k čím dál hlubší nelidskosti pozorovat už jenom zprostředkovaně, zvnějšku. Klaus kupříkladu skrze svoji sestru, žijící s rodinou ve Švýcarsku, které je ovšem v tomto ohledu zemí netypickou. Celkově si myslím, že právě nesnadné cestování lidí do západního zahraničí přispělo u nás podstatným dílem k falešným představám o životě v něm.
Snažil jsem se v té prvotní fázi přiblížit občanům reálný život v kapitalismu, ukázat jim, že se ani vzdáleně nepodobá barevným katalogům s nepřeberným množstvím zboží z Quelle nebo z Neckermanna. Ale po pravdě k tomu musím říct, že jsem zpočátku narážel na negativní odezvu, na něco v tom smyslu, že jde v mém případě o jakéhosi zkrachovance, který se v západním Německu neuplatnil, a proto nedopřeje tu nadcházející slast lidem v Československu. Nezapomeňme, že občané tady již doopravdy chodili s otevřenými ústy v očekávání příletu pečených holubů. Toto krátké popřevratové údobí doporučuji mít stále na zřeteli, připomínat je! Zkreslené představy o životě našich západních sousedů přetrvávají u nás částečně dodnes.
Když tehdejší prezident Havel jásal radostí z přijetí do NATO, ačkoli předtím horoval pro rozpuštění obou vojenských bloků, stavěl jsem se ostře proti tomu a předpovídal, že se čeští vojáci budou vracet z cizích bojišť v pytlích s nápisem „cadaver“, což značí anglicky „mrtvé tělo“, a původně latinsky uhynulé zvíře čili zdechlinu. Ve svých článcích jsem potom tvrdě odsuzoval barbarskou agresi NATO proti Miloševičově Jugoslávii a s opravdovým zhnusením citoval českého prezidenta, který si toto vraždění dovolil nazvat „etickou“ anebo dokonce „humanitární“ válkou. Mluvil také o „humanitárním bombardování“, což je čirá šílenost!
Jako jeden z prvních zdejších novinářů jsem odmítl Havlovu omluvu Sudetoněmcům a dopředu varoval před lavinou falešných představ a nároků, kterou to mezi nimi vyvolá. Odpovědí mi byly bláboly těch všelijakých Komárků, Mandlerů anebo Doležalů, že přece přihlášení se takzvaných českých Němců k Hitlerovi nemohlo být důvodem k jejich poválečnému masovému vraždění a okradení o domov. Také i někteří řadoví čeští občané tehdy zastávali názor, že si tu česko-sudetoněmeckou problematiku lze vyřešit tak nějak po havlovsku. Ten totiž vyzýval, aby si lidé u nás přiznali, že tu kdysi měli vlast i jiní, a pečovali spolu s nimi o to, co tuto minulost připomíná, aniž by se zmínil o představách organizovaných sudetských Němců. Prašivé ovoce těchto jeho polovičatých plků sklízíme dodneška…
Několikrát jsme během našeho rozhovoru naráželi na tvou popřevratovou spolupráci s KSČM. Spoustě lidí dodnes nejde do hlavy, že ses „dal dohromady“ s partají, jejíž předchůdkyni jsi v exilu často kritizoval, a která tě v roce 1981 dala zbavit občanství. Můžeš to našim čtenářům vysvětlit?
To tedy mohu, není nic jednoduššího. Vysvítá to nakonec už z mnoha vět celého našeho rozhovoru. Stačí se posunout o dvacet let zpátky a rozpomenout na situaci, ve které se nacházela tato společnost. Šlo o až neskutečně rychlý politický průlom doprava, při němž bylo lidem sugerováno, že do budoucna všechno vyřeší volný trh, že volnost podnikání přinese všem bez výjimky životní úroveň, o jaké se v této zemi nedalo do té doby ani snít. Protože jsem ale měl za sebou více než dvacetiletou osobní zkušenost se západoevropským kapitalismem, bylo mi jasné, že jde o počátek dalšího obelhávání veřejnosti. A o diskreditaci toho, čemu se říká demokratické poměry. Ať už kvůli prospěchářským ambicím nově se formujících takzvaně pravicových partají, nebo z jejich tehdejší bezbřehé naivity. Hnusilo se mi také pozorovat, jak se ještě z včerejších aktivních komunistů stávají jakoby mávnutím kouzelného proutku antikomunisté, jak ze dne na den mění své názory.
V nově založené KSČM naproti tomu zůstávali lidé se stabilním světonázorem a imponovalo mi zároveň, že jim od samého počátku nechyběla pořádná porce občanské odvahy. Tato strana například jako jediná odmítala rozdělení Československa a začala se po převratu vyvíjet v jedinou skutečnou, konstruktivní opozici. Takovou, která demokratickými prostředky obhajuje zájmy těch občanů, nepodílejících se na rozkrádání národního majetku a na obohacování se podvodnými machinacemi. A takových je v této zemi převážná většina. Jsem samozřejmě vzdálen tomu, abych KSČM nějak zbožšťoval, ale řekne-li kdo dneska, že jde o stranu nereformovanou, zastávající předpřevratové smýšlení, musím ho odkázat do patřičných mezí. Ačkoli někdejší exulant, pouze v této straně jsem nalezl útočiště se svou kritikou toho, co se v tomto státě děje. A to až poté, musím dodat, co mě ti zapálení „demokraté“, hlásající v českých médiích svobodu naprosto ve všem a tedy i v možnosti vyjadřovat své názory, ze svých řad vyobcovali.
Je pochopitelně i dost věcí, které současné KSČM vytýkám, například to, že doposavad nezvládla občany ve větším počtu přesvědčit o svých cílech. Poněvadž zůstávám přece jenom pořád ještě částečně orientovaný na Německo a v něm v posledních letech hlavně na politické seskupení Die Linke, jehož jsem - coby německý občan - také stálým voličem, dovedu si představit i u nás lepší situaci. Tato německá levicová strana, původně nástupkyně východoněmecké SED, neváhala snad již potřetí změnit svůj název, protože to vyžadovaly okolnosti. Z politického programu přitom neslevila ani o píď. A to, že zastřešuje i poněkud odlišující se názorové platformy, jí při každých volbách přináší další a další nové hlasy. V současnosti je už zastoupena v parlamentech téměř všech spolkových zemí. Nebát se riskovat a jít do toho neohroženě na plné obrátky, to je, myslím, vlastnost, kterou i lidé tady od levicových politiků očekávají. A řekl bych dokonce, že teď už přímo s nedočkavostí!
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč
Autor: DANIEL STROŽ, EMIL HRUŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |