Už jsem vám kdysi říkala, jak s Ludvou v televizi sledujeme klání zahraničních klubů. Protože nic naplat, venku se ještě pořád hraje fotbal, zatímco u nás kopaná s přesahem nikdy nerozpletených korupčních skandálů. Takže nejspíš soudíte, že jsme si pořádně užili, když v Jihoafrické republice vypuklo mistrovství světa. S pravdou ven; chystali jsme se, že si užijeme... Naše barvy nikdo nehájil, strach z ostudy byl v zárodku zažehnán. A Slováci? Jen ať jim nařežou! Když posléze bravurně vymetli s Itálií, kdekdo se rozvzpomněl, že jsou našimi bratry. Ale o tom jsem mluvit nechtěla...
Nemusím zdůrazňovat, že se Ludva chystal ke sledování se zvláštní obřadností; mimosmyslové vnímání bylo napojeno na hráče, na rozhodčí a samozřejmě na diváky. První rozehrání... a Ludvu jako když uštkne. V němém údivu zíral na obrazovku, odkud se ozýval nepopsatelný ryk. Ztrácel se v něm nejen hvizd rozhodčího, ale i hlasy komentátorů. Teprve později jsme se dozvěděli, že jde o národní folklór, tzv. vuvuzel, což Ludva, který má pochopení pro facku anglických rváčů, komentoval po svém: Ať si jdou troubit na pastvu!
Tvářil se otráveně, a tak mi připomněl, jak jsem se jednou zúčastnila besedy se známým českým spisovatelem. Byla tam také začínající autorka, nekonformní stvoření s krátkými vlasy a dlouhou špičkou na cigarety. Hned v úvodu besedy si postěžovala, že jí redakce jednoho časopisu vyškrtala z textu množství vulgarismů. A vám na nich tolik záleží? To se rozumí... Autor, kterému se podařilo mistrně zobrazit všeobecné spiknutí proti lidskosti od bájné Atlantidy, se pousmál... Být vámi, tak těmi, ehm, slovy popíšu papír a už se nemusím zdržovat vymýšlením povídky.
Takže jsme v mezích mírných neshod odkoukali šampionát, a jako by na tom nebylo dosti, vylovil Ludva odkudsi poznámkový blok a řekl: Anka, posaď se, tohle je vážná věc. Posadila jsem se a Ludva řekl: Na základě roční privátní statistiky musím konstatovat: Máme blahobyt. Proč ne, usoudila jsem, ale beze slova. Můj popelář začne dozajista sám. Z otázky by se nejspíš vykroutil hecem jako tenkrát, když jsem ho natrapírovala, jak oknem nakukuje do šenku Na blábolce. Co že tam dělá? Kontroluje, zda nesedí uvnitř. Podruhé přitvrdil: Zkoumá, jestli mu Na blábolce nevyvěsili parte.
Začnu zimou, řekl Ludva. To je celý národ na horách. Aspoň podle televizních zpravodajství. V létě se všichni přemístí k moři a ti, co zůstanou doma, sledují televizní seriály. Zbytek poslouchá rádio Blaník. Měla jsem na jazyku, jestli do své statistiky zahrnul paní z desátého patra, která se rozhodla přesvědčit o fungování zemské gravitace a své dvě děti vzala s sebou. Měla jsem na jazyku utlučenou stařenku a podřezanou paní, znásilněnou a uškrcenou vrahovu spolužačku... měla jsem. Ale tohle je vážná věc, Ludva musí sám přiznat barvu. Pobídla jsem ho: Můj strýc tvrdil, že nejmazanějším přeborníkem ve lhaní byl prý nějaký Goebbels. Josef Goebbels, ministr národní osvěty a propagandy třetí říše.
A to ještě tenkrát nebyla televize, řekl Ludva. Vzpomínáš si na rozhovor s hercem, takovým holohlavým Pinocchiem, který s potutelnou cudností prohlásil: Ukažte třikrát po sobě pana Nováka v televizi a lidi v supermarketu si k němu budou chodit pro podpis. Příjmení nezvolil náhodou. Nováků registrovaly Zlaté stránky několik set.
A já si zase vzpomínám, jak česká herečka s mimikou odhrnutého rtu a nakrabaceným čelem obhajovala české televizní seriály před zahraničními. Prý věrně odrážejí českou realitu.
Česká realita, řekl Ludva. Dundáček, co rozváží bramborové lupínky, má na karoserii Avie reklamní slogan: Dobrou českou chuť!
Rádio Blaník přece také hraje hezky česky, doplnila jsem ho. A k reklamě dokonce využili rýmu: Koberce, Tábor Měšice se vyplatí navštívit velice. Pohodové české rádio – rádio Blaník.
Já si jenom nedovedu vysvětlit, k čemu to je, řekl Ludva, takže bylo na mně, abych ho poučila. Už jsme se několikrát zasmáli televiznímu šotu, který se odvíjí od konstatování: Moji známí jsou otevřeni novým věcem... Nejdřív rikša se dvěma dětmi tažená manželi na kolech, posléze mladá žena uprostřed industriální džungle smogu a výfukových plynů. Střih, pohození hlavou s uvolněnými vlasy a už kličkuje na kolečkových bruslích městem. A do třetice: mladík s kytarou si stopne autobus plný roztomilých stařenek v moravsko-kovbojských krojích. Poučení...?
Moji známí nakupují v Lidlu...
Takže se nějakou dobu dohadujeme nad akumulací kapitálu a úlohou zisku, až Ludva řekne: Jenom nedovedu pochopit, že se tenhle přemýšlivý národ zlatých ručiček nechal tak zblbnout.
To máš tak, neberu mu naději na vhled do problému, když se Drdův Martin Kabát ocitne v pekle, je podroben psychickému teroru. On to pak sám vysvětluje, že jde o snahu učinit z člověka bojácné hovado, s nímž se lépe manipuluje. Přece tvůj oblíbený Remarque to říká jasně ústy svého hrdiny z románu Na západní frontě klid – Stala se z nás nebezpečná zvířata. Už jsem nestačila doplnit – Učinili z nás, protože Ludva řekl: Jenomže teď není válka...
Máš pravdu. Není, aspoň u nás ne. Přesto stojí za povšimnutí rozvoj moderních technologií, počítačové systémy, mobilní telefony a internet. Tlak iluzorní svobody je vyvíjen především na mladé, co postrádají historickou zkušenost. Jen si vem všechny ty Reality show, Super star, Talentománie. Množství hudebních skupin a motorkářských gangů, nabídku extremistických poloh na hraně zákona, zvrácené sexuální rozkoše, alkohol a drogy... Jako by tohle všechno mělo dokazovat, že život je jedna nekončící párty. A když je přesto nezbytné připomenout stav neslučitelnosti se životem, nejbližší příbuzní se obvykle zhroutí...
Vida, k čemu jsme se dostali od fotbalu, ale vydrželo nám to. Povídali jsme si dlouho. Když už tělo není cílem a stává se prostředkem, lidé si mají povídat. Za dva roky nás čeká mistrovství Evropy a za čtyři další světový šampionát. Čím nás překvapí?
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |