Nevím, jestli jsem se nedopustil násilí, dalo by se říci násilí na osobě blízké, když jsem přítele Františka, sotvaže jsem jej uviděl, sbalil a šupitopresto ho odvezl do špitálu. Původně chtěl pouze hodit do města na nákup, aby v chrámech konzumu nakoupil slivovici a rum za dobrou cenu pro svého souseda rybáře, aby ten měl své narozeniny čím zapít, aby mu nebyla na rybách dlouhá chvíle, či dokonce tam u vody neztuhl zimou a nenachladil se, chudák malý.
   „Nikam nechci!“ bránil se naoko František a sevřenou pěstí mi nebezpečně šermoval před obličejem, sotva dýchal, tváře mu horečnatě hořely a překonat pár schodů bylo pro něj větší námahou než zdolání Matterhornu. A tak jsem milého zdravého nemocného šoupnul rovnou do špitálu.
    „Jdu tam proti své vůli!“ jen vzdoroval, když ho pokládali na sněhobílé lůžko. Nemocniční lékaři i primáři měli s novým pacientem zamotanou hlavu. Nejdříve stanovili diagnózu zápalu plic, posléze zjistili zcela něco jiného, zánět žlučníku. I nasadili již pokornému Františkovi antibiotika, přísnou dietu, která by porazila každého náruživce tučných pokrmů, dokonce i vola, ale Františka nikoliv. Askeze měla být drsná i přísná, aby přinesla pozitivní výsledky. Růžolícími marodovi zatrhli všechna jeho oblíbená jídla, zvláště pak božsky vonící pečený bůček se zlatovou kůrčičkou, pikantní klobásky, rovněž domácí tlačenku, jitrnice i prejt, k uzenému se nesměl ani přiblížit.
    „Jak já tohle přežiju!“ hořekoval, „a co budu nabízet svým nespočetným návštěvám? Suchý chleba nebo zdravou mrkev a ještě zdravější ředkvičky?“
   Viděl jsem, jak se vnitřně otřásá odporem. Dokonce mu zakázali veškerý alkohol a červenou výstražnou fixkou mu označili domácí slivovici, rum stáčený i ten s plachetnicí.
   Jenže paličatý František si vše vyložil po svém. Návštěvy mu nosily vybraná a telefonem objednaná malá potěšení. Hned první večer strávený na lůžku na interně si nechal přinést domácí osmaženou sekanou s bramborovým salátem tonoucím v báječné majonéze, záhy se mu kupily lahve s pivem v nočním stolku, posléze mizely v igelitkách pod postelí. Dokonce i pod matrací se vešlo několik bratříčků nezávadného i lahodného plzeňského moku, neboť pouze uposlechl moudré rady sestřiček, že nesmí za žádných okolností ošidit pitný režim.
   A protože v Čechách musí být každý hodný a spravedlivý člověk po zásluze potrestán, záhadně mu během vyšetření na sonografu zmizela z peněženky téměř tisícikoruna i kreditka. Když to ještě celý zkoprnělý hlásil telefonicky na policii, otázali se ho, zda si pamatuje, zda uvedené věci v portmonce vůbec měl.
   Po týdnu se Františkovi ulevilo, léky zabraly. Dovezl jsem ho do rodné chaloupky, ale cestou jsme se museli stavět v nejbližším supermarketu. Zásob bylo nejméně na dva týdny, láhve o sebe vesele cinkaly a příteli v očích znovu zableskly šibalské plamínky.
   Druhého dne mi e-mailem sděloval, že se drží a že dbá všech rad, jež mu propouštějící lékař udělil včetně vystříhání se popíjení alkoholu.
   „Představ jsi,“ psal mi radostně, „jsem víc než vzorný pacient, už nepiji, mám pevnou vůli, dal jsem si z radosti po propuštění ze špitálu pouhopouhé čtyři malé panáčky. Ne že bych je do sebe kopnul najednou jako kdysi, jen poctivě jsem pomalu usrkával!“



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)