Lector in fabula, tedy cosi jako „Čtenář v příběhu“, tak lze chápat titul monografie předního italského literárního historika (medievalistu), teoretika, sémiotika a v neposlední řadě i spisovatele a esejisty Umberta Eca (1932), mezi čtenáři beletrie známého spíše tzv. postmoderními romány Jméno růže (1980, č. 1984) či Foucaultovo kyvadlo (1988, č. 1992) než odbornými pojednáními, k nimž patří např. Teorie sémiotiky (1975, česky 2004, 2009) či Otevřený svět (1962, 1976), popř. různými dílčími studiemi, přednáškami a popularizujícími příručkami, v nichž uplatnil metaforický jazyk a invenční „reálně fantastické“ vidění, které učinil trvalou součástí své tvorby vědecké i beletristické. Jeho nejnověji přeložená monografie nese podtitul „Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech“ a vyšla poprvé v Miláně roku 1979; od té doby se stala (jak čteme na záložce) „i klíčovým textem pro výuku interpretace textu“. Text přeložil vynikající italista a romanista Zdeněk Frýbort, jeden z nejvýznamnějších překladatelů a esejistů současnosti, a vydalo jej letos pražské nakladatelství Academia jako třetí svazek své edice „Možné světy“.
Jakkoli se překlad knihy obrací k odborně fundovanému publiku a předpokládá teoretickou průpravu v takových oborech, jakými jsou teorie komunikace, nauka o znacích a znakových soustavách nebo formální symbolická logika (je určena i jako studijní příručka pro vysokoškolské studenty literatury, resp. teorie literatury), lze z něj vybrat pro čtenáře Obrysu-Kmenu několik ukázek, snad příznakových, Ecova myšlení a stylu, jak je zde také uplatnil. Je nutné si uvědomit, že text U. Eca generuje svého modelového čtenáře (virtuálního i projektovaného), a to prostřednictvím vysoce sofistikovaných pojmů odborného jazyka, sítě vědeckých symbolů i metafor. Vytváří relativně exaktní, místy až matematicky exaktní interpretační síť, do níž má být „text“ /vlastně příběh, fabule/ a následně jeho čtenář, chápaný jako soubor kompetencí, chycen, polapen, následně „univerzálně“ interpretován ve vší rozpornosti, mnohoznačnosti i mnohovýznamovosti.
„Buď si každý může s textem dělat, co chce, což je čtení, které nás nezajímá, nebo text nabízí možnost bezpočtu interpretací, což je naopak právě čtení, jímž se budeme zabývat /.../.“ Jeho autor „rozhodne /.../, do jaké míry by měl mít čtenářovu kooperaci pod kontrolou, kde by ji měl vyvolat, řídit a kde by ji měl nechat, aby se proměnila ve volné interpretační dobrodružství. Řekne /květ/ a jakkoli ví (a chce, aby tomu tak bylo), že se ze slova bude hrnout vůně všech nepřítomných květů, ví rovněž, že tu nejde o buket správně dozrálého likéru, a svou hru nekonečné semiózy bude protahovat a zkracovat podle libosti.
S pomocí obezřetné strategie se pokusí o jedno: ať si je počet možných interpretací jakýkoli, zařídí, aby jedna byla ozvěnou druhé, aby jedna druhou nevylučovala, ale naopak podpírala“ (s. 74-5)
„Dalo by se ovšem namítnout, že v narativních světech se objevují případy, kdy jsou logické pravdy popírány. Typické jsou v tomto ohledu vědecko-fantastické romány. Existují v nich například kauzální zřetězení uzavřená, v nichž A je příčinou B, B je příčinou C a C je zase příčinou A, mohou se tu objevit i postavy putující zpátky v čase, které nejen že se setkávají samy se sebou v mladším vydání, ale stávají se vlastními otci nebo dědečky. Můžeme dokonce rozhodnout, že při svém putování hrdiny přijde na to, že 17 není prvočíslo a zjistí, že tu je zpochybněno i mnoho dalších takzvaných ‚věčných pravd‘. Nemělo by se tedy mluvit spíš o světech, v nichž logicky nezbytné pravdy už žádnými pravdami nejsou?
Dalo by se však říci, že tu jde pouze o ojedinělou narativní iluzi. Tyto světy totiž nejsou ‚konstruované‘, ale pouze ‚jmenované‘. Dá se velice dobře tvrdit, že existuje svět, ve kterém 17 není prvočíslo, stejně jako se dá říci, že existuje svět, ve kterém poletují zelení vrabci a polykají kameny. Ke zkonstruování těchto dvou světů by ale bylo třeba v prvním případě poskytnout regule, na jejichž bázi by číslo 17 bylo dělitelné, a přidat k nim i nějaký výsledek, ve druhém popsat individua pojmenovaná zelení vrabci polykající kameny a přisoudit jim vlastnosti /.../“ (180-1)
„Bůh oslepuje ty, které chce ztratit. Nebo ztrácí ty, které chce oslepit /.../ Text je bůh krutý a mstivý a potrestá každého, kdo neudrží jazyk za zuby a chce ochutnat plody ze stromu toho, co je možné a nutné. To je aspoň to, co nám chtěl povědět Allais. Encyklopedie jej definují jako autora ‚méně významného‘. Encyklopedie se mstí tomu, kdo ji zpochybňuje.“ (s. 246-7)
Četba monografie je sice „těžká“, ale v konečném výsledku přináší potěšení jako četba románu z pera téhož autora. Je to svého druhu postmoderní hra s textem, vysoce inteligentní, a proto ji nelze doporučit línému studentovi. Vždyť „text je opravdu líný stroj a většinu své práce ponechává na čtenáři“ (s. 231), což v určitém smyslu slova platí i pro diskurzivní vědecké práce, nejen ty Ecovy. A to přesto, či právě proto, že některé Ecovy teze a vývody provokují k nesouhlasu či ke zpochybňování.
Zde si neodpustím jen tuto poznámku: po dočtení knihy se vtírá dojem, že se Ecovi při preferování fabule (a tomu odpovídá i výběr textů, které detailně analyzuje – jde o dvě krátké povídky A. Allaise operující se specifickým, maximálně úsporným a racionálně konstruovaným stylem) kamsi vytratil literární syžet, styl, kompozice a celý způsob vyprávění, jenž dělá z vyprávěného právě literární fakt. Ne pouze příběh, příběh sám i se svými odbočkami a pobočnými dějovými liniemi, ba detaily, ale způsob, jímž je vyprávěn – tedy ono „kým, jak, komu, proč“ je vyprávěno je stejně důležité, někdy důležitější, než scenáristické „co, kde, kdy“ (rád jen připomenu různá „stylistická cvičení“ a la R. Queneau). Ovšemže je příběh v narativních textech důležitý, bez něj by přece nebylo co vyprávět, ale literární naraci, tedy literární vyprávění - esteticky příznakové sui generis - z něj činí až „forma“ jeho vyprávění. Tedy ne pouze „lector in fabula“; dalším virtuálním „pokračováním“ naznačeného myšlení by se měl stát „lector in narratio“, modelový čtenář připoutaný syžetem a žijící v domnění, sugerovaným autorem, resp. vypravěčem, že byl lapen fabulí...
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)