Dílo kanadské autorky Margaret Atwoodové (1939) sestává z prózy, poezie, esejistiky i dramatu. Její sci-fi román Příběh služebnice začíná větou: „V naší zemi se něco pokazilo.“ Není to náhodou; Atwoodová umělecky registruje pohyb ve společnosti a citlivě reaguje na pokrokové tendence i na sklony k regresi. Postihnout odlišnosti v celé šíři se autorce daří proměnou nebo navýšením osobních identit, jimiž každý člověk disponuje. V privátní sféře může tuto škálu odstartovat téměř neznatelný detail. Hlavní hrdinka povídky Modrovousovo vejce, manželka lékaře, není spokojená s rolí domácí puťky, a tak si rozšiřuje obzory, ať jde o kurzy vaření, ornitologie nebo tvůrčího psaní. Když pro kolegy svého manžela pořádá příležitostné párty, je sebejistější a lépe připravena. Na jednom z večírků si všimne manželovy ruky spočívající na nepatřičné části těla kolegyně. Je to náhoda, nebo záměr? Bude se jenom přemýšlet nebo se začne jednat?
Z rozsáhlého díla Margaret Atwoodové připomeňme aspoň ekologicko–existenciální prózu Z hlubin, jejíž recenze vyšla na stránkách Obrysu-Kmene. Autorka si kromě jiného bere na paškál tupou rozpínavost Američanů (epizoda s volavkou).
V současnosti se na knihkupeckých pultech objevil román PÝTHIE (Mladá fronta, str. 382), mapující 70. léta minulého století. Autorský subjekt Atwoodové se tentokrát transponuje do autorky románu Pýthie Joan Fosterové, sleduje nelehký úděl ošklivého káčátka až po okamžiky literární slávy. A hned na začátku je možné poznamenat, že dětství ve znamení šikany a ústrků si v ničem nezadá s pozdějším úspěchem. Zatímco dětství je nutné si odžít, z vlaku dospělosti se dá vystoupit.
Fosterová je vypravěčkou příběhu, který je pevně ukotven ve společenském kontextu. Zvládnout jej je snazší, má-li člověk k dispozici povícero já. Většina protagonistů těmito přednostmi oplývá, ne vždy se je daří zvládat a držet v patřičných mezích. Z celé plejády postav zřetelně vystupuje Artur a polský šlechtic; s oběma Joan žije a nechá se jimi kultivovat. Nezanedbatelnou roli hraje umělecký pozér s pseudonymem Královský Dikobraz. Zatímco Artur v buňce extremistů organizuje celosvětovou revoluci, polský šlechtic kompenzuje svou osamělost extroverta psaním harlekýnek a do tohoto světa nakonec nasměruje i Joan. Bohémská výlučnost Královského Dikobraza se rozmělňuje až do podoby soucitného šaška. Z uvedeného je patrné, že maskulinnímu světu není autorka příliš nakloněna.
Svět intelektuálních revolucionářů Atwoodová ironizuje až k smíchu. Podle ní tato
individua dávají přednost schůzování před prací. A je to nakonec Joan, kdo ukrývá dynamit a jako účelové gesto část odpálí. K všeobecnému zklamání se v novinách objeví zpráva o možném skutku vandalů.
Margaret Atwoodová zná dobře Prahu; nemohlo jí tudíž uniknout, že na západ od našich hranic vystrkovali ze svých palpostů růžky dokonale organizovaní příslušníci Brigade rose... A tekla krev! Jako že nic nebylo řečeno; svět těchto militantních bojůvek Atwoodová dokonale zobrazila v již jmenovaném románu Příběh služebnice.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |