„Pane premiére, na dnešním zasedání vlády bychom měli projednat i návrh ministra spravedlnosti, aby nebylo nadále uznáváno komunistické vzdělávání a byly certifikovány pouze nekomunistické diplomy.“
„Co tomu říkáte, Sovičko, tomu návrhu? Myslíte, že je to rozumné? Není v tom nějaký zádrhel? A co tomu řeknou lidi?“
„Pane premiére, zcela upřímně – ten návrh je v podstatě rozumný, když popíráme celou minulost, neměli bychom se vyhnout ani tomuto tématu. Háčků to má ale celou řadu, a já nevím, jak se z toho dostat.“
„Tak, Sovičko, sem s tím, jaké háčky máte na mysli? Vidím na vaší tváři, že vám to dělá starosti. No, Sovičko, snad se z toho společným úsilím dostaneme. Poslouchám vás.“
„Pane premiére, problém je v tom, že všichni naši členové s akademickými tituly je získali za toho zpropadeného socialismu. Vy, pokud se nemýlím, také, a všichni svých titulů doktorů a inženýrů vesele užívají. To bychom degradovali intelektuální úroveň našeho členstva, neřku-li vaší vlády, kdybychom totiž přijali ten návrh tak, jak tu stojí a leží.“
„To máte pravdu, Sovičko, já jsem také inženýr. A také jsem ve svém oboru, než jsem se začal živit politikou, pracoval. To by byla blamáž, kdybychom dnes připustili, že jsme nositeli neplatných titulů.“
„Pane premiére, je to ještě horší. Všichni jsme studovali nejen svoje obory, ale byli jsme také infikováni tou marxistickou výukou. Takže každý náš doktor a každý náš inženýr je držitelem titulu, v němž jsou obsaženy viry komunismu. Ono je opravdu třeba se téhle minulosti zříci. Je to zapeklitý problém.“
„Sovičko, a vás nic nenapadá? Vždyť vy dokážete zdůvodnit i nemožné, zatím jste zvládl každou morovou situaci. To si teď nevíte rady?“
„Pane premiére, něco mě opravdu napadá. Totiž – podívejme se do naší vlády a na naši členskou základnu podrobně a udělejme si přehled, v jakých oborech svoje tituly dosáhli. Těžko můžeme rušit doktory s titulem MUDr., také máme přehršel filozofů a spoustu ekonomů – i když ti se dokázali sami přeorientovat rychleji než my sami. V oblasti technického vzdělávání jsme také dobře zásobeni – vy sám jste především dokonalý technik, takže tyhle tituly rušit také nemůžeme. Prostě, nemáme-li ve svých řadách například tělocvikáře, zrušíme jejich tituly s odůvodněním, že si vymyslili spartakiády a do naší tělesné výchovy zanesli nepřijatelný prvek kolektivismu. Nebo máme málo klavíristů, takže ti, co studovali hudbu na AMU, budou svých titulů zbaveni. Takhle bychom měli projít všemi obory a rušit jen ty, které jsou skutečně infikovány masovou tělesnou výchovou, nebo lidovým folklorem či zpěvánkami národních písní z obrozenecké doby, a tak dále.“
„Sovičko, vy jste zlato, máte pravdu – provedeme výběrovou analýzu vzdělání a se vším komunistickým se popereme. To by bylo, abychom nepozvedli prestiž a úroveň nekomunistického vzdělání.“
„Pane premiére, je tu ale ještě jeden háček. Pan ministr spravedlnosti ve své horlivosti – promiňte, že to tak kvalifikuji – mířil a míří především na sféru právnického vzdělání – a tam jsme také bohatě zásobeni.“
„No a co má být, Sovičko, tak prostě ty tituly JUDr. ponecháme, to je jednoduché.“
„Pane premiére, když ale ten návrh předložil ministr spravedlnosti, který má také komunistické právnické vzdělání. On vlastně kompromituje sám sebe, takže jeho návrh jako by byl právně vadný a nepoužitelný.“
„Sovičko, na to jsem nepomyslil. Máte pravdu, a je dobře, že jste mě na to upozornil. Máte nějaký návrh, jak si s tím poradit?“
„Samozřejmě mám, pane premiére. Nemohl by si tedy náš drahý ministr spravedlnosti renovovat svoje právnické vzdělání dovršeným studiem na některé z právnických fakult dnešní doby?“
„A kterou, Sovičko, navrhujete?!
„Pane premiére, samozřejmě jsem myslil i na to. Myslím, a jsem o tom přesvědčen, že by se to panu ministrovi rychle podařilo, třeba do příštího zasedání vlády, na plzeňské právnické fakultě.“
„Sovičko, vy jste na to kápl. Vy jste prostě nenahraditelný. Cítím, že vás za vaši erudovanost a iniciativu musím nějak odměnit. Co byste takhle řekl titulu nejlepšího ministra všech dob na celém světě. Byl byste s takovým uznáním spokojen?“
„Ano, byl, pane premiére. Já se tak totiž cítím již dávno.“
Autor: VÁCLAV JUMR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |