Nelituj ničeho… Zejména nelitujme času, který věnujeme sbírce, o níž povedeme krátkou řeč. Nejen původní tvorbou je literatura živa, mnohé knihy k nám přicházejí zásluhu překladatelů. K těm se řadí Věra Kopecká. Důvěrně známe její překlady z polštiny. Tentokrát zacílila dál na východ a přiblížila čtenářům tvorbu petrohradské básnířky Jekatěriny Vladimirovny Poljanské (1967) v poměrně útlém, ale pozoruhodném výboru, nazvaném HOLUBÍ HEJNO NAD PETROHRADEM. Navzdory všemu si sympaticky velí neteskni duše a nelituj ničeho. Její verše jsou neseny na vlně z dřívějška známého, charakteristického ladění střízlivějšího, věcnějšího proudu ruské poezie, oproštěného přílišného patosu a zjednodušující přímočarosti. Tu současnou potkáváme pouze v omezeném rozsahu. Pokud vůbec.
   Na známé cestě obvykle pátráme po známých stopách. Hledaje paralelu k veršům Poljanské, dospěl jsem ke jménu Anny Achmatovové (1889-1966), která ovšem žila v jiné době, v naprosto odlišném světě. Vždyť její prvotina vyšla v roce 1912! Lze ovšem vystopovat jisté shodné prvky. Niternou hořkost, pocit trpké deziluze a náhlého pocitu vykořenění, unikání do bolestné, nic neřešící intimity soukromí, vzbuzující alespoň klamné zdání částečných jistot, nezbavující však ostnů bezradnosti a bezvýchodnosti. Poljanská píše má bolest stala se mou vinou, netají bytostné sepjetí s rodnou zemí, ale nepostrádá ani kritické vidění: nemám proč milovat svou zemi a o tři verše dál čteme beru na sebe díl její viny, nebo zůstávám věrná uprostřed zrad/a neměnná v toku změny. Jako bolestný výkřik znějí verše, držící prst na tepu současnosti: Žebrácké hořké zloby/nad uchem bič zasviští./Přežít!/Ale jenom aby/nebylo srdce kusem kry.
   Ani Poljanská se nevyhýbá svébytné, téměř jeseninovsky modelované poezii ruského venkova v básních Na chatě či Venkovský obrázek a pochopitelně se jako petrohradská rodačka nemůže oprostit odezvy tragických válečných let. Nad výborem z veršů básnířky města ruských bílých nocí, abychom vzpomněli Dostojevského, nutno i trochu si postesknout. Nikoli nad samotnou prezentovanou poezií, té vzdejme hold, nýbrž nad skutečností, že výbor vychází v Broumově (2010) zásluhou překladatelky, nepochybně v nevelkém nákladu (neuveden) a jeho cesta ke čtenářům se tedy stala velice úzkou, zarubanou stezkou.
   Nezbývá, než poezii Jekatěriny Poljanské (jakož i překladatelce) popřát, aby na té stezce potkaly hodně vnímavých.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]