Před sto devadesáti lety se narodil jeden z nejvýraznějších a svým způsobem nejklasičtějších umělců českých novodobých výtvarných dějin Josef Mánes (1820–1871).
   Toto konstatování je spojeno s tradičním hodnocením, s tradiční představou o hodnotách a poslání české, a do jisté míry i československé výtvarné kultury.
   Jedním z typických rysů kultury a umění je její permanentní střet s každou novou současností. Je však také zřejmé, že menší pozornost, či dokonce až zatracení, k určitému autorovi v jedné době, jedné současnosti, se může proměnit v jiných dobách a jiných souvislostech doslova v explozi zájmu. Dnes si však ještě více než v předcházejících dobách musíme přiznat, že zde mnohdy sehrávají svou roli příčiny, podněty naprosto mimoestetické, mimoumělecké. Co může být jako příklad lapidárnější než současný boj o Muchovu Slovanskou epopej?
   Vraťme se však k výročí Josefa Mánesa. Česká veřejnost si toto výročí nijak zvlášť nepřipomněla. Kde jsou monumentální přehlídky 70. let 20. století, monografie či odborné uměleckohistorické studie? Výstavní dramaturgie se také dnes obecně vydává poněkud jiným směrem. Převahu nabývají výstavy-přehlídky, které se snaží uměleckými, tedy výtvarnými prostředky deklarovat spíše kulturně-společenské proudy, širší obecnou, mnohdy až politickou problematiku, než prezentaci jednotlivých autorů.
   V současnosti to je právě v Rudolfinu probíhající přehlídka nazvaná Současná dekadence – za hranicí krajnosti, ale byla to například i výstava uspořádaná na konci minulého roku v Mánesu, a to s velkou neprofesionalitou, která měla představit éru socialistického realismu, nebo velmi inspirativní výstava Bytosti odnikud, která velmi inspirativně předestřela před návštěvníka otázku: Co je kýč, jaký má rozměr, kde jsou jeho hranice, instalovaná v Městské knihovně v Praze. K takovýmto inspirujícím přehlídkám bychom mohli přidat i výstavu výstižně nazvanou Křičte ústa, která deklarovala ducha expresionismu.
   Tak tedy z mnoha příčin právě Josef Mánes nepatří k těm inspirativním, zatím asi nestojí zato se dnes zamyslet nad jeho tvorbou, a to snad i v širších souvislostech, v jistých možných konfrontacích. Stačilo by si jen uvědomit, jakou roli sehrávala jeho tvorba a on sám ve své současnosti.
   Jak pravdivá je známá kresba Mikoláše Alše, která představuje Josefa Mánesa jako obra kráčejícího po Staroměstském náměstí se svíčkou v ruce bez povšimnutí okolí!

   Kresba uveřejněná roku 1880 v Šotku nese název „Josef Mánes kráčí Prahou“ a je uložena v Národní galerii. Zakládá se na reálném výjevu, který popsala Mánesova neteř Amalie Jenšovská: „Jednoho dne 1870 odpoledne ještě za plného světla si v Národní kavárně zapálil svíčku a vyšel s ní do ulice nevšímavý k chodcům, kteří mu bázlivě ustupovali z cesty.“



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)