Chceš-li se mnou debatovat, přesně vysvětli pojmy.
Voltaire
Jako by si český nakladatel – vůbec největší z pomezí 19. a 20. století – bral příklad zejména z tohoto názoru slavného francouzského encyklopedisty, když si sám sobě a konec konců i celému národu vystavěl velký literární pomník ve svých encyklopedických slovnících. Právě v nich vysvětluje širší veřejnosti základní pojmy ze všech oborů lidské činnosti, přičemž nedílnou součástí jeho vydavatelské strategie byly rovněž naučné tituly, včetně na svou dobu velmi dobrých jazykových slovníků.
Láska ke knihám
Jan Otto se narodil 8. listopadu 1844 v Přibyslavi. Vyučil se knihkupcem a lásce ke knihám zůstal věrný po celý život. Ve svých jedenadvaceti letech na sebe upozornil známé pražské politiky a publicisty, bratry Eduarda a Julia Grégry, kteří ho zaměstnali ve své tiskárně, kde získal obrovské zkušenosti, neboť prošel řadou profesí – od manuálního pracovníka, přes účetního a disponenta - až mu nakonec svěřili vedení edice s pojmenováním Matice lidu. Když se v roce 1871 osamostatnil, mohl všechny poznatky a postřehy zde získané bohatě uplatňovat a dále rozvíjet v knihtiskárně, kterou převzal po svém tchánovi J. H. Pospíšilovi na Václavském náměstí v Praze.
V roce 1874 si Otto zřídil rovněž knihkupectví, které vedl až do roku 1884. Jako bystrý pozorovatel trhu rychle zjistil, že k úspěchu v knihtiskařském oboru a vůbec v celé své nakladatelské činnosti bude muset nutně investovat, jinak nevydrží, protože nejen tehdejší silná německá, nýbrž i česká konkurence začala zostřovat tržní podmínky. Podstoupil nutné podnikatelské riziko a rozšířil svůj závod, nejdříve v roce 1879 do Jungmannovy třídy a o čtyři roky později do domu číslo 34 na Karlově náměstí. Promyšlenou a velkoryse pojatou nakladatelskou i tiskárenskou činností s prioritou na českou tematiku se jeho závod brzy vyšvihl mezi přední domácí subjekty, které produkovaly rovněž největší díla umělecká a vědecká.
Nelze zapomínat, že v roce 1899 si zřídil filiálku s knihkupectvím ve Vídni v domě číslo 3 na Glückgasse. Jeho vstup do Vídně definitivně vyřešil pro českou menšinu naléhavou potřebu moderního obchodu s knihami a časopisy v rodné řeči. Nutno dodat, že právě díky Ottovi bylo možno od roku 1906 vydávat česky tištěný Vídeňský národní kalendář, který se mohl právem stát každoroční přehlídkou jak organizační, tak i kulturní činnosti vídeňských Čechů.
Ottův slovník naučný
Spektrum Ottovy nakladatelské aktivity bylo ohromné – od ucelených edicí až po různorodá periodika, jako například rodinný týdeník Zlatá Praha nebo Masarykův časopis Athenaeum. Avšak Ottovým největším nakladatelským a také podnikatelským počinem byla bezesporu velmi úspěšná a vůbec největší česká všeobecná encyklopedie Ottův slovník naučný. V rozpětí let 1888 až 1908 vydal 27 dílů s tím, že 28. díl zvaný Doplňky dal do oběhu o rok později. Vedle tohoto obrovského a pozoruhodného díla, které dodnes není u nás překonáno, se toto nakladatelství zasloužilo i o takové velké projekty, jakým byla Ottova světová knihovna, která do svého ukončení v roce 1931 dosáhla téměř 2000 titulů. Na ni pak úspěšně navázala Světová četba. Dokonale se jí podařilo seznamovat českou veřejnost ve vesměs kvalitních překladech s významnými díly světové literatury, přičemž anglická a ruská měly své samostatné řady.
Nešlo mu jen o zisk za každou cenu
Ačkoliv si byl Otto vědom, že ne vždy bude výdělečný, přesto vydával rovněž díla českých spisovatelů za vskutku lidové ceny, neboť mu šlo i o podpůrnou aktivitu. V jeho nakladatelství vycházely i sebrané spisy Jaroslava Vrchlického, Jakuba Arbesa, Karoliny Světlé, ale i Williama Shakespeara a dalších světových autorů. Pro náročnější vydával výpravné knihy o Národním divadle, Život zvířat od známého německého zoologa a cestovatele Alfreda Brehma, stejně jako hudební a umělecká díla jako Brožíkovo album, Marold, Chitussi, Aleš a další.
Zdatný podnikatel
Jan Otto byl nejen velkým vlastencem a zapáleným propagátorem populárně vědeckých a humanitních idejí formou českého tištěného slova na vysoké odborné úrovni, nýbrž i zdatným podnikatelem. Jen zvažme, že na tomto slovníku pracovalo na jedné straně několik stovek specialistů z celé řady odborných odvětví společenských a přírodních věd, ale na straně druhé pouze hrstka redaktorů. Otto uměl přísně kalkulovat a jako na lékárenských vážkách měřil nejen míru spotřeby papíru, tiskárenské černě a vynaložené energie, nýbrž i náklady na živou sílu se zvláštním zřetelem na uplatnění a samozřejmě i rentability každého jednotlivce. Když k tomu připočteme, že to byla doba, kdy se vlastně ještě ani nepoužíval telefon a veškeré kontakty mezi redakcí a tiskárnou a zpracovateli a dalšími zaangažovanými lidmi se odehrávaly buď pěším pochodem po tehdy nevábných pražských komunikacích, případně bryčkou (ale to jen tehdy, když se jednalo o nějaké těžší balíky), tak nelze než smeknout v hluboké úctě. Jistě největším vyznamenáním pro tento mimořádný nakladatelský počin je dnešní skutečnost, že navzdory zcela přirozené zastaralosti v mnoha oborech, a to nejen technických, vychází jeho reprint a dokonce i vydání na CD ROM.
Jak Otto vedl obchody? Ze zachované smlouvy mezi jeho nakladatelstvím a Národní radou Čechů dolnorakouských, což byl reprezentativní orgán české menšiny ve Vídni, vyplývaly poměrně tvrdé podmínky k vydávání Vídeňského národního kalendáře. Tak například bylo stanoveno, že představitelé české menšiny musí zajistit nejen obsahovou stránku, ale „též pečovati svědomitě o rozvoj platný a co možná největší odbyt kalendáře toho v kruzích českých vídeňských i ostatní širší veřejnosti s tím, že Národní rada dodá nejméně pět tiskových archů zábavného i poučného textu, začež firma J. Otto jí hradí honorář čtyři Koruny za každou stranu textu bez obrázků, přičemž Národní rada postará se o zjednávání inzerátů nejméně o 32 stranách, strana po 40 Korunách, na obálce po 80 Korunách“. Nakladatel Otto si také vymínil, že Národní rada je povinna z celkového nákladu 5000 exemplářů odebrat a zaplatit 2000 kusů, sice s poloviční slevou, ale bez práva na nárok vrácení peněz za neprodané výtisky. Ale z druhé strany ovšem platilo, že pokud se jednalo o provize, byl Jan Otto velkorysým. Z archivních dokumentů vyplývá, že při úhrnném obnosu do 1500 korun, který byl získán za prodej jeho textů ve Vídni, poskytoval 30% provize. Jestliže výnos tuto částku převýšil a pohyboval se mezi 1500 a 3000 korun, vyplácel jistě zajímavou částku odpovídající 40 % z obratu. A pokud to bylo více než 3000 korun, nabízel dokonce padesátiprocentní provizi. Tato pravidla se Ottovi vyplatila, protože již letmý pohled do tiskovin, které vydával – a to nejen ve Vídni, ale vůbec v Čechách a na Moravě, potvrzuje poměrně velký zájem řady firem, drobných i větších, nacházet svoji propagaci právě na jejich stránkách.
Štafeta
Jan Otto zemřel 29. května 1916. Po jeho smrti se podnik změnil ve společnost s ručením omezeným. A ta se navzdory velké snaze nových majitelů, včetně majitelova zetě Karla Mádla, dostala do trvalých potíží, až musela v roce1936 svoji činnost ukončit. Nicméně role, jakou Ottovo nakladatelství sehrálo při formování českého intelektu a i jako vzor úspěšného podnikání v nakladatelské oblasti zůstává v moderních dějinách českého národa zapsána zlatým písmem. Odkaz tohoto velkého českého vydavatelského domu se dnes snaží naplňovat jedno z pražských nakladatelství, které si do svého štítu vepsalo původní název - Ottovo nakladatelství.
Ve službách veřejnosti
Jistě nebylo náhodou, že od roku 1907 až do své smrti v roce 1916 působil Jan Otto ve významné funkci prvního místopředsedy správní rady Živnostenské banky. Jeho přínos veřejnému životu ocenilo i vedení tehdejšího českého politického prostředí, neboť byl v roce 1912 jmenován do panské sněmovny. Byl také řadu let členem sboru obecních starších a městské rady pražské, kde byla z jeho popudu provedena konverze obecních půjček, což se promítlo do značného hospodářského užitku pro pražskou obec. Rovněž byl zvolen místopředsedou pražské obchodní komory.
Ottova veřejná výzva ke zřízení krejcarových sbírek na obnovu Národního divadla přispěla značnou měrou k jeho stavebnímu fondu v době, která byla v souvislosti s požárem pro naši zlatou kapličku velmi svízelná. Díky Ottově iniciativě byl v roce 1874 podle projektu architekta Antonína Wiehla postaven pomník Jana Žižky u Přibyslavi, tedy v místech, kde velký český vojevůdce 11. října 1424 zemřel.
Otto se rovněž podílel na zorganizování první poutě Čechů do Kostnice k uctění památky Mistra Jana Husa. Když německým profesorským sborem ovládaná Obchodní akademie v Praze odmítla požadavek, aby se zde vyučovalo také v češtině, byl to opět Jan Otto, kdo se chopil iniciativy. Na základě jeho návrhu v obchodním spolku Merkur z roku 1870 byla založena na německé instituci nezávislá Českoslovanská akademie obchodní. Vzápětí se stal místopředsedou a pak i předsedou sboru pro její vydržování. Jeho přičiněním bylo možno postavit pro tento ústav vlastní tři budovy a zřídit penzijní fond pro pedagogický sbor. V uznání této aktivity byla v roce 1901 založena také podpůrná nadace, která nesla Ottovo jméno.
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |