Splnil jsem si všechna přání

   Ivana Blahutová hovoří s básníkem Bohumírem Pospíšilem

   Literární kritik Alexej Mikulášek tě před časem označil za „nestora českého samizdatu“. Kolik básnických sbírek jsi vydal vlastním nákladem a kolik jich ještě schováváš v šuplíku?
   Alexej Mikulášek je osobnost se znalostmi, před kterými se sluší smeknout, ale také s pamětí, která mi vyrazila dech. Jeho kritika některých mých básnických sbírek, jež jsem kdysi předal Karlu Sýsovi do knihovny UČS, vyšla v Obrysu-Kmeni č. 16/2008. Po dost dlouhé době jsem se s ním pak na sjezdu UČS setkal a chtěl jsem mu ještě osobně poděkovat. Předpokládal jsem, že si na jakéhosi Pospíšila dávno nepamatuje, ale on mne přerušil a ocitoval moje verše ze sbírky Obelisk luk. Byl jsem ohromen. Vždyť on mne tím vyznamenal. Slavný a obávaný kritik si pamatuje moje verše. Tento úspěch nesnižuje ani jeho sžíravá, avšak oprávněná kritika některých mých dalších sbírek.
   A kolik sbírek mám v šuplíku? Dostal jsem se k číslu 46, ale některé z nich jsou zatím ve stavu zrodu, některé by po jazykové korektuře byly připraveny do tisku. V Moravské zemské knihovně v Brně je nyní pod mým jménem zařazeno celkem 23 titulů, vydaných v letech 1993–2010.

   Kdo tě přivedl k poezii? A kteří autoři ti byli a jsou blízcí?
   Já jsem v básnění odjakživa byl, řekl bych, že v poezii jsem žil od dětství. Možná to bude připadat směšné nebo vyumělkované, ale já jsem v básních nebo s básněmi žil už v době, kdy jsem ještě neuměl číst ani psát a mohl jsem vnímat to básnické klima jen sluchem. Bydleli jsme tehdy ve Zlíně a ještě jsem nechodil do školy. Můj otec byl vášnivý čtenář a této zálibě věnoval nejen spoustu času, ale také všechny peníze. Dostával z Aventina, z knižnice Symposion a z dalších nakladatelství subskribované novinky, a protože jich bylo mnoho, využíval mne jako posluchače. Četl mi ty básně nahlas před spaním, vlastně je četl sám sobě, a já jsem poslouchal, jako kdyby mi četl pohádky. Otec recitoval nadšeně, vášnivě, byl to rozený herec, sice jen ochotník, ale úspěšný a oblíbený.
   Když mi bylo asi pět roků, objednal si otec z edice Prokletí básníci knihu vydanou Rudolfem Škeříkem pod prostým názvem E. A. Poe. Sbírku přeložil Vítězslav Nezval a je to ten nejlepší překlad, který znám. Mistrovský. To jsem ovšem tehdy nevěděl. Tu knihu mám dodneška a mazlím se s ní často, také proto, že vlastním zděděný bibliofilský číslovaný výtisk č. 58. Nechci, aby to vypadalo jako chlubení, ale ty básně Edgara Allana Poea ve mně zůstaly už od onoho roku 1930 až dosud. Večerní předčítání tatínek končil slovy: „Knížečko, zavři se, cos nám chtěla povědět, to jsi nám pověděla, a my ti děkujeme,“ a já vždycky škemral: „Tati, prosím, ještě Annabel-Lee nebo Eldorádo.“ Věděl jsem, že je tam také báseň Havran, avšak o tu jsem si netroufal žadonit, protože je to báseň dlouhá a smutná. Ale Eldorádo na závěr jako přívažek, to mi otec občas vyhověl.
   Ještě mi nebylo požadovaných šest let, když mě maminka (vlastně předčasně) přivedla v únoru 1931 k zápisu do první třídy. Paní učitelka, aby zjistila moji duševní vyspělost, mi položila obvyklou otázku, jak se jmenuji – to jsem věděl, kde bydlím – to také, načež se mě zeptala: „Umíš nějakou básničku?“ A to neměla dělat, zřejmě předpokládala tradiční: „Kočka leze dírou, pes oknem…“ Jenže já jsem spustil Eldorádo: „Světácký šat, princ bloudil rád přes lesy, pole a lada…“ Kolik slok jsem odkuňkal, nevím, avšak i to stačilo k vyvolání katastrofy. Paní učitelka zkoprněla a rozhodla: „Do žádné 1. třídy, ale do pomocné školy pro blbce.“ Nejspíš se bála, že bude mít ve třídě geniální dítě, čehož se učitelé děsí jak čert kříže. Maminka se však nedala a bojovala: „Paní učitelko, kluk je normální, spíš blbec, on se ještě počurává, já nevím, co ho to napadlo, přednášet takové pitomosti, já bych mu dala nejradši po čuni.“ Podařilo se jí to, paní učitelka se nechala přemluvit a jaksi s podmínkou jsem byl vzat do 1. třídy.

   Je jasné, že s takovýmto bohatým knižním zázemím bylo pouze otázkou času, kdy se sám pokusíš veršovat. Vzpomeneš si na své první literární výtvory?
   Už jako školák jsem psával rodičům verše k narozeninám, ke Dni matek, k novému roku atd., ale jednalo se pouze o veršotepectví. Nic nenasvědčovalo, že bych začal intenzivněji psát skutečné básně. Pak za války jsem musel v době totálního nasazení narukovat jako septimán do Technische Nothilfe. Tam šlo o kejhák a na poezii nebyl čas, ale získal jsem jisté životní zkušenosti a jaksi jsem zmužněl. Při bombardování jsem byl koncem března 1945 v Ostravě raněn střepinou do nohy. „Díky“ tomu jsem se mohl vrátit na léčení domů do Hulína. Po skončení války se mi otevřel svět. Úplně jiný než jsem prožíval v pubertě za války. Já jsem snad ani nechodil po zemi, já jsem se přímo vznášel, byla svoboda, nepadaly bomby, a navíc moje spolužačky nebezpečně rozkvetly. Tak tehdy jsem začal doopravdy psát. To byl rok 1945, hlavně ty prázdniny:
   „…Když zapadli jsme do kvetoucích lánů, / nerušil nás nad námi hluk aeroplánů, / nás ukryla milosrdná hradba zelená / z rostlinek a trávy bez jména / a na sukni jen ulpěla ti hlína / nedaleko od Hulína.“ (Z básně Kdesi v lukách.)
   Nevím, jak bych v této činnosti pokračoval, kdyby mne otec nesrazil z Parnasu svou vražednou kritikou. V té době jsem hodně četl: Šrámka, Tomana, Nezvala, Theera, ale také (a to je ve 20 letech dost divné) i Březinu, Hlaváčka a Jiřího Karáska ze Lvovic. S dekadencí jsem silně koketoval, s JKL jsem si dopisoval, a dokonce jsem ho osobně navštívil. Četl jsem i cizí autory, třeba Baudelaira, Villona, Rimbauda, Mallarméa. Avšak vždycky jsem se snažil neopisovat, nenechat se ovlivnit, nechtěl jsem se stát epigonem, i když uznávám, že v některých básních je přece jen cítit Šrámka. Mnohem později jsem si zamiloval Floriana, Sýse – jeho Kapsu jsem četl sedmkrát. Samozřejmě jsem četl Halase, Závadu, ale třeba Seiferta jsem přímo nenáviděl, cítil jsem k němu jakýsi odpor, podezíral jsem ho, že je neupřímný. Můj amatérský odsudek prozrazuje nevzdělance, ano, ale mohu přece vyjádřit své pocity.

   Už jsi naznačil, že po těchto raných literárních pokusech došlo k určitému zlomu.
   Moje cesta k aktivní a úspěšné poezii definitivně skončila na podzim roku 1945 zmíněnou zničující kritikou mého otce. Tatínek měl k mým básnickým projevům odjakživa negativní vztah, i když mě ke čtení poezie vedl od dětství. Jeho podceňování a drtivý odsudek mých prvních básnických pokusů mne však od psaní neodradily. Největší šok jsem zažil těsně po válce, v té nejkrásnější etapě, kdy se můj život rozjel hlavně po citové stránce. Holt, život mi zachutnal.
   Bylo to na podzim roku 1945, někdy v listopadu, Hulín byl po válce ještě málo osvětlen a my jsme byli s otcem v kině na filmu Minulost Jany Kosinové. Ten film s Vlastou Matulovou ve mně vyvolal jakési city – a já jsem cestou zpátky, právě na málo osvětleném náměstí, složil báseň. Po příchodu domů jsem své vznícené emoce hodil na papír a dal otci přečíst. Na to nikdy nezapomenu. Otec si to přečetl a takovým štítivým pohybem jedním prstem, jako by ten papír byl znečištěn, přímo potentovaný, odsunul list ke mně a pronesl slovy básníka Karla Tomana z knihy Stoletý kalendář v básni Předměstí: „Beruško, drž se jiných niv, tady ti pšenice nekvete.“
   Uznávám, že ta báseň byla mizerná, ale ještě mi nebylo 20 let a v té době už mi otiskli v mládežnickém časopisu eseje o literatuře a já jsem začal šplhat na Parnas. Možná bych tam nikdy nedošplhal, avšak vlastní otec mě hned na začátku shodil na dno, přímo do propadliště. Snad kdyby mne tenkrát opravil, vedl k lepšímu, dokonalejšímu, kdo ví, jak by se můj osud utvářel. Ale on mne prostě odepsal. Já jsem však ani tehdy, ani po celý svůj další život nechtěl být básníkem, to nebyl nikdy můj životní cíl. Od té chvíle až do důchodu jsem nic nepublikoval, ani otci jsem už nedal přečíst jedinou báseň, ale psát jsem nepřestal. U mne to nebyla touha stát se básníkem, to bych musel publikovat, u mne to byla jakási nutnost, fyzická i psychická, jakýsi druh vyměšování, ze mne to holt muselo ven. Kdybych nepsal, tak bych se z toho snad roznemohl. A tím odpovídám i svým kritikům, že za to nemohu, ať se nezlobí, ale všechny své výplody zařadím i v budoucnosti do svých sbírek, a ať si vyberou, třeba tam objeví něco málo dobrého, kvalitního, verš, jenž pohladí srdce, protože i slepé kuře někdy zrnko najde.

   Veršování tedy zůstalo tvou celoživotní láskou, v občanském životě ses však s plným nasazením věnoval naprosto jinému oboru. V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na román Karla Čapka Obyčejný život. Hlavní hrdina, obdařený jistým básnickým talentem, si z různých možností životního uplatnění vybere železnici, byť jeho rozhodnutí není zcela dobrovolné. Ty sis zvolil železnici rád a záměrně.
   Pouze o rodinnou tradici rozhodně nešlo, i když stařeček byl hradlařem, otec byl telegrafistou, později pokladníkem, bratr železničářem, syn i vnuk začínali oba jako železničáři, pět generací železničářů – to už je železničářská dynastie. Dokonce jsme jeden čas bydleli v činžáku v Říkovicích přímo na nádraží, což mělo svou poezii, hluk parních lokomotiv pár metrů od mé postele, celou tu atmosféru jsem nasál do sebe a celý život jsem se na nádraží a ve vlaku cítil doma. Ne „jako“ doma, ale doma.
   Přesto můj otec chtěl, abych byl učitelem. Sám studoval učitelský ústav v Kroměříži, který nedokončil, protože ho v první světové válce odvedli na frontu a po válce se mu už asi nechtělo studovat. Ani se nedivím. Ale ze mne chtěl mít učitele. Tomuto povolání však u mne bránila sluchová nedostatečnost. Nebyl jsem v stavu naučit se hrát na housle, šest let mne mordovali v hudební škole, ale vzdali to, zpívat neumím, takže učitelské povolání tím definitivně padlo.
   Už jako kluka mne však ovlivnila kniha Karla Čapka Obyčejný život. To byl román, který mne přivedl natrvalo a uvědoměle k železnici. Bylo to takové dětské, trochu naivní a poetické přání: dělat výpravčího (nebo přednostu) někde na konečné stanici, kde končí koleje ve šturcu a dál jsou už jen louky, pole, lesy, rybníky, motýli a poezie. Ta lokálka mne pronásleduje celý život. A konečné stanice, ten proslavený šturc (spisovně beranidlo), jsem záměrně vyhledával po celé republice a pokaždé mi při pohledu na konec kolejí a následnou volnou krajinu srdce plesalo.
   K železnici jsem se sice dostal, ale nikoliv na zapadlou, klidnou stanici, nýbrž přímo do centra, kde kypěl život, kde se rozhodovalo o nové technice, kde se vyrábělo a montovalo zabezpečovací a sdělovací zařízení, a já jsem postupoval (většinou proti své vůli) na žebříku postavení, hodností a odpovědnosti až na ředitelské místo závodu, jenž měl 500 zaměstnanců, a konečně jsem byl jmenován technickým poradcem generálního ředitele podniku. To byla vysoká funkce dělaná přímo pro mne (rozvoj, nová zabezpečovací technika, spolupráce se zahraničím), jenže měla jednu vadu. Byla vázána na Prahu a „mou rodnou zemí bude navždy Morava“ (V. Nezval). Takže jsem z Prahy rychle repatrioval zpátky do Brna, i když se jednalo o vyvrcholení mé kariéry. To asi nikoho zajímat nebude, že jsem odešel do důchodu bez průšvihu, oplechovaná prsa metály, takže jsem byl téměř neprůstřelný, ale zato s malou penzí.

   Po skončení dlouhé a úspěšné kariéry v technické profesi a v řídících funkcích ses v seniorském věku s velkou vervou vrátil zpátky k básničkám. Jak takový návrat vlastně vypadá?
   Nepřestal jsem psát ani po otcově vražedné kritice na podzim roku 1945, kdy mne shodil z Parnasu. Za celou dobu do maturity v roce 1946 a pak za celou dobu vysokoškolských studií v Brně až do promoce v roce 1951 jsem napsal 450 básní. Vím to přesně, udělal jsem si inventuru, protože jsem nastoupil do zaměstnání a také do manželství, přičemž na obou působištích nebylo pro tuto moji činnost pochopení. Opět jsem musel své básnění skrývat, ale psal jsem vytrvale dál. Nikdo nic netušil, ani nejbližší rodina, ani spolupracovníci. Nejvíce básní jsem napsal ve vlaku, a to na cestě z Prahy do Brna. V Praze bylo naše ředitelství, služebně jsem tam jezdil velmi často (za celou svoji kariéru jsem byl v Praze 970krát – zjištěno podle cestovních účtů, které jsem si pečlivě uschovával). Při cestě z Brna do Prahy jsem se obvykle připravoval na poradu, avšak při návratu jsem psal verše do stejného kroužkového bloku jako zápis z porady. Ty klikyháky dokázala přečíst jen moje sekretářka, jež vždycky pořídila zápis a hned předala náměstkům k provedení. A jednou jsem nějak špatně obrátil list v bloku a na druhé straně zápisu z porady byla báseň. Sekretářka s očima navrch hlavy přišla s dotazem, zda to má také přepsat: „Vy píšete básně?“ – „Ehm, ano, ale prosím vás o diskrétnost, tuto moji zálibu nezveřejňujte.“ – Ubezpečila mne, že bude mlčet jako hrob. Během krátké doby mne však při páteční kontrole v dílnách zastavovali zaměstnanci a jaksi uctivě nebo s obdivem se dotazovali: „Ty píšeš básně? A proč nám něco neukážeš?“ Nedokázal jsem proti tomu nic namítat a slíbil jsem, že to doženu, až budu v penzi. A to jsem splnil.

   Nejen u samizdatu, leč prakticky u všech publikací s malými náklady dneska autor většinou zná „své“ čtenáře jménem, poněvadž se obvykle osobně podílí i na distribuci vlastních knížek. Jaké máš zkušenosti s čtenářskými ohlasy?
   Už si nevzpomínám, kdo na ten nápad vlastně přišel. Pár přátel z okolí Valova mlýna z obcí Horní Kounice, Rešice, Tavíkovice docházelo do našeho mlýna na návštěvu, ale také pomáhat při různých pracích, přičemž se přátelství utužovalo a vznikl Komitét přátel Valova mlýna, který zorganizoval Slavnost slunovratu, ale to už byl můj nápad. Slavnost se konala každoročně okolo 21. června, takové lidové posezení s hudbou, zpěvem, táborákem, udírnou, pitím, a tak se to ujalo, že se ještě pořádaly zabijačky a jednou i krásné dožínky. A na těchto setkáních, jichž se účastnilo kolem 40–50 občanů, probíhaly také moje autogramiády, kde jsem ze začátku podepisoval své sbírky. Později jsem však nestačil vytisknout dostatek exemplářů pro všechny (o zakoupení nebyl tak velký zájem), a proto jsem vytiskl výbor 15 básní malého formátu do kapsy, což jsem stačil sám 50krát rozmnožit s minimálním nákladem, takže jsem sešitky mohl rozdávat zdarma. Zájem byl značný a na všeobecnou žádost jsem byl dokonce nucen ty verše přednášet. Byl to vlastně úspěch a při různých příležitostech se mě pak ptali: „Bohuši, kdy už zase něco vydáš, já mám tvoji sbírku Valův mlýn na nočním stolku…“ atd.
   Mohu tomu věřit, ale také nemusím. Jeden příběh však mluví za všechny. Před nějakým časem měl herec Ladislav Lakomý kulturní podvečer v Moravském Krumlově. Přítomny tam byly i dvě moje věrné čtenářky z Horních Kounic a při besedě mu připomněly jeho recitace mých veršů na setkání s básníkem v Hulíně v roce 2005. Nejenže si vzpomněl, ale poslal mi podepsaný suvenýr.
   Také v Hulíně mám své čtenáře, kteří se ke mně hlásí, a pár sbírek s názvem Rusava se rovněž prodalo. Ale nic moc. Ani moje sbírky, jež jsem předal místní knihovně, se příliš nepůjčují. Jestli vůbec. Ovšem i odezva čtenářů, kteří to mají ve své pracovní náplni, tj. redaktorů Obrysu-Kmene a Lípy, není vlastně nijaká, kritiku napsal jen dr. Mikulášek, dr. Vlašín a dr. Hudec. Asi ty moje výtvory nestojí za pozornost.

   Z tvých veršů i z příležitostných rozhovorů s tebou vím, jak velmi jsi znepokojen situací v naší zemi i tím, co se děje na této planetě. Pokud se týče tvé představy o dalším vývoji světa, jsi optimista, nebo naopak pesimista?
   Další vývoj světa vidím jako pesimista. Já nejsem znepokojen situací v naší zemi, já jsem jen smutný, nešťastný, ale i naštvaný. Mně se zhroutil svět, pro který jsem celý život pracoval, a cítím, že se poměry u nás ani za 100 let nezmění. Přesto musím opakovat svoje vyznání, jež jsem publikoval v Obrysu-Kmeni č. 20/2002 jako odpověď na jednu anketu: „Jsem hluboce přesvědčen, že socialismus jednou definitivně zvítězí na celém světě. Šanci na přežití má jedině beztřídní společnost a já bez výhrad souhlasím s výrokem Alberta Einsteina: Buď socialismus, nebo zkáza lidstva. A jestli to nevíte, tak Einstein byl skoro tak chytrý jako já.“ Tu závěrečnou básnickou hyperbolu, kterou jsem myslel samozřejmě jen žertem, abych zjemnil svou strohou zpověď, bohužel redaktor vytiskl a já jsem dlouho chodil v plynové masce, jak jsem se styděl.
   Neskládám však ruce do klína. Ještě i dnes se snažím bojovat proti panujícím poměrům, nikoliv se zbraní v ruce, ale kritickými verši, které se však málo dostávají do tisku. To, že se málo čtou moje básně lyrické, může být zapříčiněno jejich nízkou úrovní a sporadickým publikováním, ale že se netisknou moje předvolební výzvy nebo kritika neschopných politiků či asociálního jednání vlády, to může být záměr, který škodí. Burcovat lid a přitáhnout občany k volbám jsem se snažil ve svých sbírkách: Verše barvy krve, Okolo opony, Veliké zásnuby, Jugoslávské ozvěny, Sametové pochybnosti a Pcháčí. Ukázky z těchto sbírek zaslané redakcím končily obvykle v koši. Dobře mi tak. Nechtěl jsem být básníkem, tak jím nejsem. Avšak psát nepřestanu.

   V listopadu slavíš významné životní jubileum – tomu číslu se ani nechce věřit, neboť doslova sršíš energií, jsi neustále zaneprázdněn svými koníčky, chalupařením, zahradničením, soustružením dřeva, psaním, cestováním… Patříš mezi významné filatelisty. Pořád držíš krok s technikou a oblíbil sis rovněž internet. Jak si udržuješ svou obdivuhodnou duševní i fyzickou svěžest a vitalitu?
   Všichni v mém okolí obdivují, že jsem tehdy ve svých 70 letech zvládl počítač – nikoliv jako expert, ale jako uživatel, a řadu moderních doplňků, což podle mého názoru nic není. Odmalička jsem měl dobrou paměť. Tím se nechlubím, to není moje zásluha, snad dědictví po utajeném předkovi. Ale dobrou paměť nemám na všechno. Například francouzská slovíčka. O pravidlech gramatiky nemluvě. Naproti tomu báseň E. A. Poea Eldorádo jsem si zapamatoval, když mi bylo pět let, a pamatuji si ji ještě teď. Mých 450 básní, které jsem stihl napsat během studia, jsem si nepotřeboval zapsat, neboť jsem je uměl zpaměti. Také třeba jména květin, i jejich latinské názvy. Bylo málo květin na našich lukách a zahradách, jež bych neznal. Ale dnes si už přece jen nemohu na mnohé vzpomenout.
   A co se týče mé sběratelské vášně, od klukovských let dodneška stále něco sbírám. Měl jsem sbírku motýlů, kamenů, chemikálií, herbář, sbírku vinět, rozsáhlou knihovnu s bibliofilskými výtisky, gramofonové desky, ale hlavně poštovní známky. Filatelie jako hobby mne dosud neopustila. Od dětského sbírání známek z celého světa přes známky 1. republiky, protektorátu, 2. republiky až současnosti jsem zakotvil u sbírání specializovaného a skončil u badatelské činnosti. Soustředil jsem se na sérii známek Osvobozená republika z let 1920–1922, a to od návrhů přes zkusmé tisky, černotisky, mimořádná zoubkování, spojené typy, deskové vady až k padělkům. Jezdil jsem do Poštovního muzea studovat stokusové archy, materiál nesmírné hodnoty, který pochopitelně nevlastním, a výsledkem byly tři souhrnné studie deskových vad, 47 odborných článků ve filatelistických časopisech a také výstavní exponát, jejž jsem průběžně doplňoval, a to tak, že od bronzové medaile na oblastní výstavě přes stříbrné medaile na národních i mezinárodních výstavách jsem nakonec získal dvě zlaté medaile na národních výstavách, velkou stříbrnou medaili na Světové výstavě v Soulu v roce 2002 a velkou pozlacenou medaili s věcnou cenou španělského klubu filatelistů na Světové výstavě v Praze v roce 2008. Na vyšší ocenění nemohu ani pomyslet, protože exempláře, které mi ve sbírce chybějí, mají na aukcích vyvolávací cenu 1,5 mil. Kč. Ale po tom zrovna netoužím, to už není filatelie, to je obchod a velká investice.

   Roky znám nejen tebe, nýbrž i tvou laskavou paní Helenku; patříte k těm vzácným párům, jež lze označit za šťastné. Prozradíš nám váš společný recept na spokojené manželství?
   Do manželství jsme vstupovali už jako zralí, životem obohaceni i oklestěni, hlavně však tenkrát moc smutní lidé, kteří měli stejnou touhu: zapomenout na prohry a žít spolu šťastně až do smrti. A to se nám dosud daří bez jediného stínu a bez jediné bouřky – a tato klidně tekoucí řeka života nezahnívá ani po 40 letech.

   Ještě jednou k tvému jubileu: v takových chvílích lidé obvykle bilancují, co se jim v životě povedlo, co se nepovedlo… A dělají si pochopitelně i další plány do budoucna.
   Naše stařenka říkávala: „Sviňa s plánem utekla a všechno je to v řiti.“ No, skoro je to tak. Ale musím konstatovat, že mně se životní plány splnily do puntíku. Na pohřbu mé první ženy téměř před půl stoletím můj otec prohlásil: „Synku, hlavu vzhůru, chlap se s jedním koněm chleba nedodělá.“ Tehdy jsem se na tatínka velice zlobil, že ten smutek nějak zlehčuje, avšak postupem doby musím přiznat, že měl pravdu. Soužitím s Helenkou jsem dosáhl všech svých cílů, kterých jsem dříve nemohl dosáhnout… Nejen těch velkých, třeba postavit dům – v naší rodině totiž každý chlap postavil dům, což bylo jaksi samozřejmé; a také bylo samozřejmé, že se zadlužil na celý život a zničil si zdraví. Dosáhl jsem ale i cílů méně okázalých, nicméně pro pocit štěstí nezbytných (dílny, například stolárna, láska ke dřevu, soustružení, skalničky atd.). Ba i takový dětský sen: přál jsem si, aby přes mou zahradu nebo okolo ní tekl potok. Třeba jen malinký potůček. V Hulíně tekl mlýnský náhon asi 20 metrů od naší zahrady za plotem přes silnici. Zdálo se mi to daleko, když jsem musel nosit konve vody na zalévání. Dětské přání se mi splnilo v míře skoro neuvěřitelné. Ve mlýně nám přes obě zahrady a pod dvorem vede mlýnský náhon. A já mohu dokonce i regulovat průtok tohoto vodního toku. Hlavní stavidlo vedle splavu mám pod zámkem a jedině já mohu vodu do náhonu pustit nebo zastavit. Ani nevíš, jaký je to povznášející pocit, ovládat řeku. Také tam vzniklo pár básní.
   U návštěvníků našeho domu se po zhlédnutí mých dílen a sbírek dostavuje pocit méněcennosti, komplex, mindráky – a všichni svorně tvrdí, že za celý život (třeba i dlouhý) není jedinec schopen vytvořit takové dílo jako já. Podle mne to však není nic neobvyklého, já jsem zcela normální, ačkoliv rovněž můj nejmilejší přítel z Hulína, můj spolužák a celoživotní kamarád, takto slavný kronikář města Hulína, se v článku o mém jubileu v hulínském měsíčníku Hulíňan, když popisuje některá, zdaleka ne veškerá moje díla, nevěřícně ptá: „Jak to ten kluk všechno stíhá?“ Snadno. Nejsem sám, mám přece Helenku.

   Opravdu už nemáš žádné další plány, žádná další přání?
   Jak jsem řekl, s pomocí manželky jsem si splnil všechna přání a touhy. I ta naivní, dětská. Nemám ani jediné nesplněné přání. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Snad (ani to nechci vyslovit) ještě jedno jediné: být tady na tomto světě tak dlouho, abych mohl dokončit rozepsaná díla a svůj život ukončit jako vyřízený spis do složky s tkaničkami. Ite, missa est. Podmínka je jediná: aby to bylo s Helenkou. Jinak nemá můj život žádnou cenu.

   Bohumír Pospíšil
   narozený 1. 11. 1925 v Hulíně, žije v Brně. Po absolvování vysokoškolského studia působil celý život v různých funkcích v železniční dopravě. Je autorem desítek básnických sbírek, z nichž více než dvě desítky vydal vlastním nákladem.

Autor: BOHUMÍR POSPÍŠIL, IVANA BLAHUTOVÁ


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)