FIDLOVAČKA ANEB KDE DOMOV MŮJ – tak nazvali hostující režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Klára Novotná svou divadelní adaptaci klasické hry Josefa Kajetána Tyla, jíž Divadlo na Vinohradech pokračuje v několik let trvajícím úsilí o neotřelé, novátorské pojetí tradičních látek, o nové vidění klasické dramatiky. S rozpaky tu byly přijaty Čapkova Věc Makropulos, Gogolova Ženitba či Schillerova Marie Stuartovna, část diváků se postavila odmítavě ke zdejší inscenaci Büchnerova Vojcka, kritický ohlas sklidily i další pokusy Vinohradských dramaturgickou a režijní odvahou zbavit divadlo dlouhodobé nálepky jakési měšťanské scény. Vesměs nadšení však vzbudily adaptace děl původně nedivadelní provenience, třeba Felliniho Zkoušky orchestru nebo projektů Donaha! či Jistě, pane ministře.
Nové vinohradské představení sice také některé diváky přivedlo o přestávce k šatnám, ale těžko přijmout jejich argumenty o násilí vůči klasice, o prznění národního pokladu. Koneckonců Tylova hra za života svého autora žádný velký úspěch nesklidila, ten se dostavil až při jejím znovuuvedení za první světové války, kdy téma suverenity českého jazyka, a tehdy především národa, nalezlo silné vlastenecké zázemí. Od té doby ví každý o existenci této Tylovy veselohry, v níž poprvé zazněla slova i melodie české národní hymny, jen málokdo však má také tušení, o čem hra vlastně je, jaké problematice se věnuje. Ani sám Tyl ji za své vrcholné dílo nepovažoval, jen za jakýsi polotovar, který se ještě chystal předělat a dopracovat.
Z tohoto hlediska lze vnímat inscenační domýšlení Tylovy frašky jako zcela legitimní, její zasazení do nových souvislostí za prospěšně obohacující duchovní obzor diváka. Inscenátoři využili klíčové motivy původní hry, s humorem a satirickou nadsázkou se vyrovnávající s problémem poněmčování, a naznačili motiv ztrácení a hledání národní identity. To vše v kulisách české vsi prožívající tradiční ševcovskou slavnost – fidlovačku. Uplatňuje se tu nemálo folklorních specifik tehdejšího českého venkova, včetně krojů, písniček, tanců či namlouvání prostřednictvím dohazovače. Je tu řada vděčných rolí, nijak velkých, ale přesto svou všestranností dávajících pěknou příležitost hlavně Zlatě Adamovské (Mastílková, poněmčilá pražská máselnice), Svatopluku Skopalovi (Kroutil, švec a český vlastenec), Martinu Zahálkovi (Kozelka, dohazovač) nebo Lucii Štěpánkové coby Lucince.
Druhou linií je jiné setkání, před očima nám probíhá jednání Evropského parlamentu, které řeší problematiků evropských symbolů – jako jsou hymna, vlajka či motto (logo). Tady autoři použili přímo záznam rozpravy europarlamentu z 9. října 2008. I když výkony hereckých představitelů europoslanců z Německa, Španělska, Velké Británie Švédska a České republiky jsou kvalitní a působivé, přesto, zvláště v prvním jednání, nemohou překlenout jistou statičnost, nedramatičnost. Teprve závěrečná syntéza, obsahové prostoupení obou složek má divadelnější charakter, teprve tady je zřejmější smysl propojování témat, podnětů vybízejících nás ke kladení si otázek o identitě národní, identitě evropské, o „jednotě v rozmanitosti“, jak zní evropské motto. Roli předsedající s nadhledem vytvořila Jiřina Jirásková, má výborné spoluhráče zejména v Jiřím Plachém, Haně Maciuchové a Michalu Novotném.
Závěrečný průnik obou linií umožnil řadu inscenačních nápadů – pozoruhodné je třeba předvedení evropské hymny, Ódy na radost, která se používá beze slov, s českým textem vypůjčeným ze ševcovské slavnosti, nebo naopak společné zpívání české národní hymny sborem složeným nejen z protagonistů české venkovské slavnosti, ale i z europoslanců, symbolicky překračujících hranici obou identit.
A nelze opomenout ani podstatný nápad inscenátorů, tedy způsob, jakým jsou obě místa děje spolu propojena. Pro tento akt vymysleli trojici tlumočníků – Čecha, Němku a Francouze, kteří prostředkují nejenom porozumění (a netoliko jazykové) v europarlamentu, ale i v česko-německém světě časů Tylovy Fidlovačky, a představují i důležitý spoj mezi jevištěm a diváky. Jediné, co divákům netlumočí, je, co si mají o představení sami myslet. I když podobná modelová pojetí mají obvykle nádech schematičnosti, rozhodně nabízejí nemálo podnětů k přemýšlení. Nejen o vlastenectví, nejen o národní či evropské, ale i o duchovní identitě, o společném a jedinečném, o prospěšném i skřípajícím v dnešní nové fázi soužití evropských národů.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |