To řekla Danielu Strožovi, autorovi básnické sbírky LIST, JENŽ NEZEŽLOUTNE (Periskop, Příbram 2010, 14. sv. edice Báseň na sobotu) „jedna mladá žena“, a ještě dodala, že básník je prý žvástal bez peněz, „vodník, jenž hlídá vyschlý jez“. Dá se tedy chápat název sbírky jako odpověď té mladici, která jistě své pohrdání poezií a těmi, kdo se jí upsali, sdílí s množstvím svých vrstevníků, přestože školy „tvůrčího psaní“ kupodivu netrpí nouzí o pretendenty Nobelovy ceny za literaturu? Jak jinak, je to bryskní odpověď. A má vtip: tenhle list veršů nezežloutne, neboť je psán na počítači.
   Nezežloutne však ani obrazně. Poezie už je taková jako ti, kdož ji píší, a tak Strožovo „Zestárli jsme. Ale nejsme staří. / Ještě ne“ vystihuje i jeho verše. Neboť „Ještě se milujeme, / vdechujeme navzájem svůj dech. / Mnohé si říkáme / pouhým pohledem.“
   Kdo by z citovaných veršů usoudil, že nejnovější Strožova knížka je pád do idyly, byl by vedle jak ta jedle. Právě naopak. Jako každá skutečná láska je i tahle dramatická, plna vírů, neshod, pochybností, zlých slov. A ta, již básníkovi „nadělilo nebe“, je vstřícná, líbezná, milující, ale někdy též pěkný dáreček, mrzutá a tvrdá tak, že si její muž musí v ní představovat jistě někde koutek, „v němž měkčí jsi než na povrchu“. A sám není lepší, ví, že se začal „v lásce flákat“; a ovšemže zakládá hned na hádku: copak začal s tím sám?
   Nezval kdysi ve Zpátečním lístku napsal: „Básnictví netvoří už světci / A dnes už ani světáci.“ To mohlo posloužit jako motto ke Strožově sbírce, tím si ji mohl vyzdobit; kdyby totiž měl aspoň malý sklon ke zdobení. Strožovy nedlouhé básně (nejdelší má 14 veršů, ale není to sonet) jsou až ostentativně bez toho, čemu se ve starších poetikách říkalo „básnické ozdoby“. Strož sahá bez ostychu po „laciných“ gramatických rýmech, i to slouží k evokaci života v každodenní obyčejnosti. Ta se dá demonstrovat na verších z pobytu dvojice v Paříži. Byli u Eiffelky? Samozřejmě: „U té velké petřínské věže.“ Našli snad v Notre-Damu Victora Huga? Kdeže, zato si všimli čilého Quasimoda v „turistech davu“. A viděli v Louvru Monu Lisu? Přirozeně. Jenže „neměla zrovna nejlepší den. / Da Vinci, ten starý a tlustý mrzout / šel si dát pivo, párek a křen“.
   Sbírka má jedenapadesát básní. O jednu méně než rok týdnů. O jednu méně, než je hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Tři čtvrtiny básní jsou čtyřverší. To je rozměr, ve kterém se básník (opakující si „na vlak a domů“) našel; v němž je doma. Jen výjimečně by možná stačily někde verše jenom tři, třeba v téhle: „Kolik vrásek, tolik lásek, / já žádnou nemám. / Ani lásku, ani vrásku, / proč tedy sténám?“ Neoslabuje ten poslední verš celek? Ten stesk? Ten povzdech? Neboť síla Strožova není v rafinovanostech (jaké „umí“, jakou je třeba rým slyšet : syžet) ani v dopovídání, ale v lapidárních momentkách, objevujících nenápadný půvab obyčejnosti. Tak se možná měla recenze jmenovat.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)