Karel Hynek Mácha
16. 11. 1810 – 5. 11. 1836
Tak oslovil Karel Hynek Mácha Eleonoru Šomkovou, Lori, v kavárně U Suchých v Celetné ulici, kam si s Magdalenou Forchheimovou, Tylovou snoubenkou, zašly po zkoušce Klicperovy hry Kytka v Tylově bytě na rohu Truhlářské ulice. Tyl jim tam oběma, Magdaleně i Lori, objednal čokoládu. Než Mácha Lori oslovil, dlouho z ní nespustil zrak. Když pak obě dívky s Tylem doprovázeli, zeptal se jí, kam chodí do kostela, tam si na ni počkal a požádal ji, směl-li by docházet k nim domů. Bylo to na počátku roku 1834. Jejich vztah trval necelé tři roky, do 6. listopadu roku 1836, kdy Mácha v Litoměřicích ve tři hodiny ráno zemřel. Během těchto tří let Mácha napsal Cikány (ve druhé polovině roku 1835), kteří neprošli cenzurou a na veřejnost se dostali až v roce 1851, a Máj. Máj cenzurou prošel a v dubnu roku 1836 měl Mácha v rukou první výtisky. Byly to roky osudové pro Máchu básníka i Máchu člověka, o české poezii nemluvě. Kdyby býval tenkrát Lori neoslovil, Cikány i Máj by určitě napsal jinak, možná by je nenapsal vůbec. Už déle než celé jedno století tyto tři roky nastavují zrcadlo české společnosti, a ta se do něj nechce dívat. Dívá se jinam.
Výraz kult má svůj původ v latinském slovese colere – pěstovat, a tak podobně. Coby souhrn rituálů znamená kult především uctívání církevních světců, přeneseně také nějakého ideálu, osoby, knihy atd. Je založen na všemi akceptované absenci jakéhokoli kritického postoje vůči kultovnímu objektu. V »tržní« společnosti se stává záležitostí stále pomíjivější kvůli tomu, že vstupuje do úzké souvislosti právě s trhem, který předmět kultu mění ve zboží. Nebo odívá zboží kultem.
Řecké mythos znamenalo příběh, diskurs, původně vyprávění o původu bohů a hrdinů, později se tak označovala i idea, která se stala proslulou ve formě alegorie (mýtus Platónovy jeskyně), nebo historická epocha (mýtus renesance), událost i osoba. »Přejít z existence němé, ukončené, do existence orální, do neustávajícího schvalování společností, může postihnout kterýkoliv předmět našeho světa,« píše Roland Barthes v eseji Mýtus dnes, a pokračuje: »Mýtus je v jistém ohledu vyloučením z běhu historie, právě té historie, v jejímž jménu hodlá vykonávat svůj vliv. (...) Tvůrce a šiřitel mýtu má zásadní pochybnosti o tom, bude-li zítřejší pravda opakem pravdy dnešní. (...) Nenachází se v situaci, v jaké byl Mojžíš – nemá v dohledu Zemi zaslíbenou.« Mýtus příběhem býval a aby jím znova byl, musí být vyprávěn, vtělit se do jazyka. Chce být, jak tvrdí Barthes, nepomíjivý, jako bývával, chce trvat mimo běh historie, a takovou chce mít i svou roli ve společnosti. Nechce se proměnit v kult, nechce se stát zbožím. Buržoazní měšťácká společnost však nic jiného než kult vyprodukovat nedokáže. A ochotně mýtus s kultem zaměňuje.
Významný rozdíl mezi kultem a mýtem záleží na tom, zda je mýtus s to akceptovat svůj objekt i s jeho zápory, komplexně, zatímco kult svůj objekt neustále očišťuje, omývá svěcenou vodou. Zamlčuje všechno, o čem se domnívá, že by kultu neprospělo. Zatímco kult není záležitost jazyka, ale řeči, která odchází zároveň se sdělením, jež přinesla, mýtus trvá v jazyku, a chce být s jazykem ztotožněn. Kult je konzumován a může být zkonzumován, mýtus je nekonzumovatelný a nezkonzumovatelný stejně jako jazyk, odmítá usadit se v aktuálních konzumních či politických kontextech a stává se pro ně nepoužitelným. Mýtus roste ze sebe, kult z potřeb toho, co má kolem sebe. Osoba a dílo Karla Hynka Máchy jsou dokladem toho, že vyrábí-li společnost mýtus, vyrobí pouze kult. Ke škodě toho, kdo se kultem stal.
Karel Hynek Mácha se narodil v Praze v roce 1810, jako gymnazista četl Novalise, Schillera a Goetha, ale i Spiesse, Scotta a Byrona, z českých spisovatelů Hněvkovského, Vojtěcha Nejedlého, Čelakovského, Rukopisy, Hájkovu kroniku atd. První básně napsal německy, dal jim název Versuche des Ignaz Macha. První jeho publikovanou básní byl Svatý Ivan, bylo to v roce 1831 v časopise Večerní vyražení. V návaznosti na gymnázium vystudoval dva ročníky »filosofie«, logiku a fyziku.
V roce 1831 se kolem Sabiny vytvořil čtenářský kroužek, scházeli se v kavárně U Komárků a podnikali pěší výlety do přírody. Mácha k nim patřil. První Máchovou láskou byla Márinka Štichová z myslivny Želetínky u Benešova, kde si Mácha zahrál ve hře Čech a Němec. Napsal jí dva milostné dopisy, Márinka však jeho cit neopětovala. V roce 1832 je na právech, píše si Literární zápisník, Tyl jej má k publikování v časopisech Jindy a nyní a v Květech. V divadle hraje pod jmény Chám, Millyhaj, Milchaj a pan Hynek. Po ukončení studií se stěhuje za zaměstnáním do Litoměřic. Pomáhá při hašení tamějšího požáru nějaké stodoly. V dopise rodičům a Lori 21. října 1836 píše: »... pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně, a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem, musil jsem si ksicht natřít a napít se.« Voda, kterou pil, však byla nakažená a Mácha nejspíš dostal choleru. O bratrově smrti psal z Litoměřic rodičům jejich syn Michal: »Když jsem k obléknutí bratra do pokoje vstoupil, ležel v peřinách. Přistoupiv k němu, odkryju svrchnici a vidím od žeber dolů celé tělo zmodralé i zezelenalé; on ležel na pravém boku, pravou ruku podle sebe nataženou, a levou v loktě ohnutou, tak že mu pěst, které obě silně zaťaté měl, na prsou ležela. Ostatně ležel celý rovný.« Pohřben byl 8. listopadu, v den, kdy měli mít s Lori svatbu.
Když se Lori s Máchou seznámila, bylo jí sedmnáct let. Její otec svolil, aby Mácha chodil k nim domů. Otec Lori byl knihař, vyráběl však i krabičky pro žižkovskou kapslovnu, Mácha pomáhal: »Od 3 1/2 do 5 1/4 udělali jsme 500 škatulek.« Zjevně byl v rodině oblíben, Máchova matka však Lori ráda neměla, říkala jí ťopka. V roce 1836 Lori otěhotněla. Druhého října 1836 se jí narodil chlapeček, dostal jméno Ludvík. Když onemocněl, Mácha v noci z 15. na 16. října běžel z Litoměřic do Prahy. Bylo to poslední setkání otce, matky a syna. Po devíti měsících Ludvík zemřel. V roce 1848 zemřel i otec Lori. Lori si pořídila niťařský krámek, později se provdala za policejního úředníka Sieha a žila s ním ve Lvově, kam byl přeložen. Jako vdova se vrátila do Prahy a v Praze zemřela.
Známé kontrasty v postoji vůči Máchovu dílu se objevily brzy po publikování Máje (Tomíček atd.) dlouho však na sebe nedalo čekat ani úsilí (Sabina atd.) Máchu, dílo i osobu převést do zákopů nacionálního kultu. Svůj šifrovaný deník si tam však s sebou vzít nesměl. Pavel Vašák ve své knize Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy píše: »O deníku kolují již více než sto let fámy, dohady, panuje rozpačitost, proběhly soudy, exekuce, zatýkání«, nic bližšího však jeho kniha neobsahuje, v náznaku, ani v souhrnu, přitom historie deníku je důležitá neméně než deník sám. Kam jej ukryl Mácha? Kdo jej objevil po jeho smrti a kam jej uložil? Je úplný? Deníkové zápisy obvykle předchází zdůvodnění pisatele, proč se rozhodl psát si jej, zde však chybí. Nechybí začátek? Nebo konec? Proč si jej psal právě tehdy? Teprve v roce 1886, padesát let po Máchově smrti, líčí Jakub Arbes v Rozhledech literárních svůj úspěšný pokus o jejich dešifraci. Sám si je sice přečetl, kupodivu se ale přimlouvá za to, aby je nečetl nikdo další. Kult je kult. Ke zveřejnění deníku došlo sto let po Máchově smrti.
Deník si Mácha psal od 16. září do 6. listopadu 1835. Existuje i v další částečné verzi (?). Tématem je tu v podstatě milování s Lori, ostatní fakta jsou podružná a většinou také nešifrovaná. Hned druhý zápis, datovaný 17. září, uvádí: »Uvečer jsme byli doma. Otec a matka šli na kafé; lehla si na kanapé; já na ni. Třikráte jsme byli vytrženi.« Devatenáctého září: »Hned časně ráno ONANIE. Abu Said al Hassan praví o knize dvou cestujících o Chýně, že mušle k perlím přichází - zíváním. Ve dvě hodiny byla próba na balkónu. Uvečer POZADU.« Jedenadvacátého září: »Doma jsem ji svlíkl ze šatů; vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu po straně i pozadu. Líbal stehna a tak dále. Potom jsme stáli u sebe. Seděla mi nahou prdelí na klíně.« Osmadvacátého září: »Z domova jsem šel teprve zas s Lori do Truhlářské ulice. Tam jsem ji pical u okna na stolicích. Křičela, abych přestal. Es tut weh, iesuskotte. Když jsem se ptal proč, odpověděla: Viel du tiefer je kommen bist als sonst. Potom šla na obtritt. A já jsem jí držel šaty.« Třicátého září: »Pical jsem ji pozadu, mluvili jsme o tom: Wie tief ich hinein je kommen bin? A ptal jsem se jí, bude-li křičet, ona povídala, že neví, bude-li ji to boleti, že to má býti vždy tak jako dnes...« Šestého října: »Když Madlenka byla pryč, líbal jsem ji u kamen a díval jsem se na ni až dovnitř, pak jsme fikali u kamen.« Dvaadvacátého října: »Až jsem ráno ztropil onanii. Hrál jsem si s její nohou, sundala punčochu, sedla na kanapé, zvedla nohy a já se jí díval. Atd. Když jsem ji fikal, musila se přehnout přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí.« Bolest, kterou Lori pociťuje při milování, nevyvolává v Máchovi žádné ohledy, nedbá a nedá na její nářek, budí dojem, že v něm naopak vyvolává opak, něco málo z toho uspokojení, jaké pociťují hrdinové textů markýze de Sada. Nelze tu nezahlédnout zákmit snahy proměnit ženu, její tělo, v objekt a nástroj vlastního ukojení. Ve své Máchovi věnované publikaci Na skále, vydané v roce 1945, Pavel Eisner píše: »Fičivý mráz, třeskutá samota půlnoční, o které promlouvá dílo Máchovo, vane i z jeho korespondence. Mácha nebyl normální syn, Mácha nebyl normální bratr, Mácha nebyl normální milenec – tam lhostejnost, zde mstné záští. Jdu dál a tvrdím, že neměl ani skutečných přátel, že to byl duch organizovaný jinak, než aby je míti mohl; a kdo mluví o Máchových přátelstvích a přátelích, mluví tak jen proto, že těchto slov užívá příliš extenzivně.« A F. X. Šalda? Tvrdí, že »u Máchy, jak patrno, kompoziční princip jest jen promítnutím disonancí nitra básníkova; není odvozený z vnějších vzorů, jest ryze niterný a bytostný. (...) Mácha byl člověk nitra dualistického, roztrženého a dráždivě napjatého, přetíženého...«
Každý popis nějaké události nebo fenoménu vybírá z bezpočtu nabízejících se detailů ty, které považuje za vhodné k vytvoření vyobrazení, které nemůže (a ani nesmí) být vyčerpávající, protože by bylo nekonečné: detailů je vždy bezpočet a vyprávět znamená většinu z nich opomenout. Detaily vyřazené se však skrývají za detaily zvolenými a zveřejněnými, a právě tak se za bolestnými, udivujícími verši Máje skrývají a jsou ukryté (ne však neznatelné) věty Máchova deníku. Kdo chce znát Máj, nemůže neznat deníky. Jejich sepětí není uloženo jen ve společném autorovi, ale v jednom jediném jazyku jednoho jediného textu. Je s podivem, že nikdo z velkých ani menších kritiků, Vlček, Šalda, a další, nejenže k deníkům nepřihlédli, ale ani se o nich, třebaže o nich nemohli nevědět, slovem nezmínili.
Roland Barthes ve svých kritických esejích odlišuje spisovatele od píšícího. Spisovatel plní (společenskou) funkci, píšící se prostě věnuje určité činnosti, je to osoba »transitivní« (má svůj cíl, chce svědčit, vysvětlovat, poučovat, a jazyk mu tuto činnost umožňuje, ale nekonstituuje ji). Není to aktivita ontologická. »Často můžeme slyšet, že umění má vyjadřovat nevyjádřitelné. Musím však říci (aniž bych usiloval o paradox), že umění má naopak vyjadřovat vyjádřitelné a jazyku světa, jímž je chudičký jazyk citů, uzmout slovo odlišné, exaktní.« O to se Mácha pokusil. A může být spisovatel pouze píšícím? Může odejmout tomu, co píše, ontologický rozměr? Píše-li sobě o sobě, píše-li tedy deník, konstituuje se jako spisovatel a čtenář v jedné osobě. Je-li jednou literaturou přijat coby spisovatel, může psát čtenářům stejně jako sobě, pokaždé je to však literatura. Není na něm, aby jedno od druhého odlišoval. Celé jeho dílo je neustále totožné s celou jeho osobou, a to je právě to, co konstituuje literaturu.
Celistvost díla a tvůrce vnímal Nezval: »Máchova poezie slouží úchvatnému jeho instinktu, jeho pudovému životu, který byl pekelným eldorádem všeho toho, co je povrchně označováno za zvrácenost. (...) A není mnoho těch Máchových hrobů, k nimž se naklání s takovou vášnivostí jako ke svým milenkám, skutečně lůžky, lůžky onoho orgiastického domu fantazie vždycky smyslné.«
V devatenáctém století se především ve Francii, ale částečně i v Německu, společenského diskursu zmocnila literatura. Diskurs literatury se identifikoval s diskursem společnosti. Spisovatelé byli, jak říká Barthes, »nepopiratelnými majiteli řeči«. V Čechách tomu tak nebylo. Česká buržoazie se teprve formovala. Absence klasicismu vracela jazyk k baroku, chyběly mu prostředky k tvorbě »vysokých žánrů«.
Zásadní význam jazyka v této situaci si Mácha uvědomoval. Sabinovi se svěřil, že děj Máje má za cosi zcela podružného, neboť jeho »pravá cena a pravý půvab jedině na mluvě se zakládá«. Jediným jeho »přítelem«, jemuž se mohl se vším svěřit, byl právě jazyk, zároveň však věděl, že se v něm nemůže ukrýt, že jazyk promlouvá ke každému, kdo jej chce slyšet. Příliš se mu však chtělo promluvit neobrazně, přímo, otevřeně a naléhavě, uzmout »chudičkému jazyku citů slovo odlišné, exaktní«. Už žádné metafory: Mácha chtěl mluvit sám se sebou a tento dialog v deníku zaznamenal. Mácha, autor Máje, mluvil s Máchou, který milováním soužil Lori a bral si z toho slast. Nemohl nevědět, že šifrou je každé skutečné literární dílo, ať promlouvá metaforami či fakty, a deník zašifroval, aby to sdělil těm, jimž se dostane někdy do ruky. Šifra je metafora naruby.
Kult po tom, kdo je jeho objektem, vyžaduje, aby mu dodal svou konkrétní, zrakem vnímatelnou podobu. Neobejde se bez své sindony. Mácha svou podobu zanechal pouze v paměti přátel. Miloslav Novotný ve své knize Portrét K. H. Máchy upozorňuje, že při jejím hledání »ubírati se budeme galerií portrétů žalostně vybledlých, neurčitých a smytých, a proto výsledek naší pouti může býti jenom rekonstrukce«. Podle slov dcery Máchova přítele Hindla Boženy předal Mácha svou podobu mladšímu cikánu v Cikánech. V Rozbroji světů se Mácha údajně vidí takto: »V hospodu města Hirschberg zasílalo slunce za Pernštejnskou horu zapadající nízkými okny poslední papršlek svůj a obráželo se o bledou tvář u okna stojícího jinocha pocestného. Byl to pěkně zrostlý, as dvacetiletý jinoch, v černý ač sprostý předce čistý šat oblečený, tmavé kaštanové vlasy a hustě zarostlá černá brada vyvýšovala bledost vpadlých lící tudy cestujícího cizince a snědosvětlé oko jeho s nevýslovnou touhou za zapadajícím sluncem hledělo.«
Své svědectví po padesáti letech přinesla i Lori, jiný Máchův přítel připojil tvář »ráz český v sobě nesoucí«.
Údaje se různými svědectvími stávaly nejistými, včetně výstředního rudě podšitého pláště. Vydavatelé jarního almanachu Máj, věnovaného Máchovi, se v roce 1858 už nemohli obejít bez Máchova portrétu. Objevili Máchovi údajně podobného muže, na fotografii v něm však ani Sabina podobu s ním nenašel. Klempíř Mencl z Karlína si vzpomněl, že Mácha stál modelem malíři Maškovi pro obraz Jana Křtitele na zámku Valdštýn u Turnova. Z obrazu byla nakonec freska, ani jedna ze tří kopií se však Sabinovi, který byl coby Máchův blízký přítel pro posouzení rozhodující, nezamlouvala a Hindlova dcera po letech připomněla otcovo sdělení, že »Mácha nikdy za model k hlavě sv. Jana Křtitele neseděl a nebyl mu též podoben; jen čelo sv. Jana je podobno čelu Máchovu«. Podle fresky byla vyhotovena kresba, podle kresby litografie, souhlas a námitky se střídaly. V letech osmdesátých byla údajně objevena »pravá podobizna Máchova«, synovec malíře miniatur Quasta však pokazil všem radost, když prohlásil, že jde o autoportrét jeho strýce. Ještě v roce 1981 se možnost identifikace jednoho Quastova portrétu s podobou Karla Hynka Máchy dostala v deníku Svobodné slovo na veřejnost.
Tělesné pozůstatky Máchovy doprovodil na litoměřický hřbitov malý hlouček osob. Z rodiny tu byl pouze bratr Michal. Lori nejspíš Máchův hrob nikdy nenavštívila.
Vzhledem k situaci, jaká nastávala v českém pohraničí, byl v sobotu 1. října 1938 Máchův hrob otevřen. Náhrobek s kamennou obrubou a »pomníkem v podobě pultu«, jak píší ve své knize Návrat Karla Hynka Máchy Jiří Malý a Miloslav Novotný, nekryl přesně původní jámu a »do hrobu básníkova bylo už dříve pohřbíváno, neboť v něm byly nalezeny pozůstatky několika osob«. Reportáž o exhumaci napsal do Lidových novin Jan Drda.
Vzápětí se v denním tisku objevily zprávy, že nejde o skutečné ostatky básníkovy a nedůvěřivé byly i zprávy o formalitách při exhumaci. Ostatky byly převezeny do pražského krematoria a odtamtud do Antropologického ústavu přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, kosti byly změřeny, očíslovány a zaprotokolovány, do prázdné rakve byla uložena, jak píší Jiří Malý a Miloslav Novotný v knize Návrat Karla Hynka Máchy, prsť z básníkova hrobu a rakev pak byla postavena na katafalk. Teprve týden poté mácholog (a úporný zastánce znepřístupnění šifrovaných Máchových deníků veřejnosti) Karel Janský požádal o antropologické prozkoumání ostatků.
V roce 1992 otiskla paní Libuše Šmolcová svou vzpomínku na to, jak v roce 1938, kdy jí bylo třináct let, přišel k jejímu otci, sochaři a medailérovi Václavu Novákovi, profesor Malý z Antropologického ústavu s žádostí, aby pořídil odlitky kostí Karla Hynka Máchy, uložených v krabici, kterou s sebou přinesl. Otec sice malou Libušku poslal pryč z místnosti, kde o věci jednal, pak se jí ale svěřil, a zavázal mlčením, že má během dvou dnů vyrobit kopie Máchových kostí a lebky, která bude na vyšehradském hřbitově uložena místo lebky pravé! Když si paní Šmolcová po letech přečetla knihu o Máchovi od Ivanova, zavolala mu, se vším se mu svěřila a požádala o schůzku, ke které však nakonec nedošlo.
Významným pokusem odejmout Máchu kultu a vrátit jej literatuře byl sborník Ani labuť, ani lůna a články Vítězslava Nezvala, Romana Jakobsona a Bohuslava Brouka, kteří svorně obhajovali Máchovy šifrované deníky jako nedílnou součást jeho díla, především proti Karlu Janskému, zastánci jejich nezveřejnění. Janský deníky dešifroval a považoval se za jejich vlastníka a tudíž i majitele práv na jejich zveřejnění. Romanu Jakobsonovi umožnil do nich nahlédnout a částečně si jejich dešifrovanou verzi opsat, údajně s tím, že je neuvede na veřejnosti. Když je však citoval nejen Jakobson, ale i Nezval a Brouk, Janský se obrátil s žalobou na soud. Proces nakonec skončil smírně.
Národní manifestace nad Máchovými ostatky na vyšehradském hřbitově svou snahou po konsolidaci národního vědomí byla jistě přínosem pro ohrožený český stát, rozhodně však neprohloubila poznání Máchova díla a osobnosti.
Letošní dvousetleté výročí Máchova příchodu na svět je spíše připomínkou jeho odchodu z něj, odchodu z živé lidské paměti. Zasloužil se o něj především kult, který jej připravil o identitu. Básník lásky? Které a jaké? Básník českého jazyka? Děti, které v mateřské školce učí anglicky (a dotyčná školka si za toto počínání vysloužila pochvalu sdělovacích prostředků) budou možná anglicky mluvit, přijdou však o mateřštinu. Poezie je buď mateřština, nebo žádná není. Tyto děti nikdy nebudou poezii číst, nebo ji budou jen číst.
Josef Hora ve svých Máchovských variacích napsal: »Básníku, zacházíš, zajdeš. A než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.«
Mácha opravdu umlká, odchází. Ne však domů, ale z domova. Ohlédne se?
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |