V roce stého výročí smrti Karla Hynka Máchy, zároveň stého výročí Máje, v březnu 1936, zamyslel se Vítězslav Nezval nad osudem jistěže nejenom básníkovy nejproslulejší skladby; v rozhlase tehdy řekl, co pak otiskl v prvomájovém čísle Tvorby pod názvem Poezie v Máchově roce:
„Básnické dílo, dochované z minulosti, nezůstává po všechny časy tím, čím bylo v době svého vzniku, i když se na něm, na jeho struktuře, ničeho nezměnilo. Zůstávajíc samo sebou, mění básnické dílo během času svou rovnici. Je do určité míry lunou, která se jeví každého dne jinak na pohyblivém nebi historie a času. Někdy je osvětlen jen jeho růžek. Vždyť Máchův Máj byl jistou dobu a pro jistá pokolení také takovým cukrovým rohlíčkem, který dostávali snílkové ráno na prvního května k čaji. Jistou dobu byl půlměsícem, na němž viděl pesimismus jistých básnických generací jen krátery zoufalství. Byly též dny, kdy bylo Máchovo dílo v zatmění, jakoby v novoluní nebytí. Nyní, po stu letech, se blíží, jak se zdá, ke svému slavnostnímu úplňku.“
V roce dvoustého výročí básníkova narození už nejen badatelé mají možnost „spatřit úplněk Máchova díla“, a to z odstupu nutného pro hlubší pochopení. Po důkladných souborných edicích Máchových veršů, prózy, dramat, dopisů, zápisníků a deníků byly v posledních desítiletích zpřístupněny i širší čtenářské veřejnosti také pasáže, které básník zašifroval; po vydáních vycházejících vstříc čtenářské zvědavosti spíše než zvídavosti, po pohotovém naskočení editorské a nakladatelské iniciativy na vysoce vzedmutou vlnu rušení všelikých tabu počátkem devadesátých let, zkrátka po první fázi svádění zájmu jen k senzacím vyšel konečně před třemi roky v nakladatelství Akropolis péčí Pavla Vašáka - v nejpřesnější podobě a se zasvěceným komentářem – ŠIFROVANÝ DENÍK KARLA HYNKA MÁCHY.
O významu té edice jsem v Obrysu-Kmeni (42/2008) už referoval; druhé, rozšířené vydání té (teď 148-stránkové) publikace, vypuštěné do světa už loni, v předvečer letošního jubilejního slavení stejným nakladatelstvím jako první vlaštovka ne jara, ale publikačních žní, vybízí a provokuje. Vybízí nejen k odpovědi, zda (a pokud ano), jak přispívají šifrované pasáže k porozumění tomu, proč se Mácha stal u nás symbolem básníka (na to jasně odpověděl už Vašák v prvním vydání knihy), ale i provokuje k hlubšímu čtení Máchova díla a k zamyšlení nad vzácnou schopností básníka (zasaženého zdrcujícím odhalením) se vyrovnat se ctí a maximálně lidsky s faktem zločinu, s nímž si ještě civilizovaný svět na počátku třetího tisíciletí neví rady.
Rozšířené vydání knihy Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy má co do počtu stran jen o čtyři víc; tři z nich jsou faksimile Máchovy převodní abecedy šifer a dvou stran deníku se šifrovanými pasážemi. Precizní přepis je tím významně, protože názorně doplněn. Komentář, pokud jsem nic důležitého nepřehlédl, Pavel Vašák rozšířil jenom o dva, zato zvlášť významné odstavce kapitoly Lori Šomková, neprovdaná Máchová, provdaná Siehová.
První dokládá, jak pravý romantik Karel Hynek Mácha „skutečně nerozlišuje život a dílo“; jak k „trojjedinému bytí“ básníka (kromě života a díla potom i kult, za nějž ovšem básník už neodpovídá) „přistupuje i nerozlišování intimity a vnímání krajiny“; a jak je u něho „tedy sice kontrast, ale jednota.“ Tím zjištěním se vymezuje místo šifrovaných pasáží v úhrnu Máchova díla: nejsou jakási pouhá marginální kuriozita, která se týká jen pisatelova života; naopak, je to integrální součást básnického odkazu; básník není básníkem, jen když píše verše, ale je jím ve všem, co žije a činí.
Druhým novým odstavcem se stala náhrada za poslední dvě věty odstavce o tom, jak Mácha mučil Lori dotazy, byl-li jí prvním mužem; je to vlastně upřesnění resumé, že byla „zřejmě znásilněna“, že šlo o „násilné smilstvo“ a že „ze slova ´smilstvo´ jde děs...“ Co ty tři tečky z komentáře prvního vydání tajily, ale spolu se slovem „děs“ naznačovaly, Vašák nyní „dešifruje“ (dešifrovat se musí často nejen tajné písmo, ale i normálním písmem a pomlčkami psaná pasáž z dopisu důvěrnému příteli, v tomto případě z Máchova listu Eduardu Hindlovi) Máchovo sdělení, že to, z čeho by se „zbláznit mohl“, už „jest to zde – eine Notzucht ist unterlaufen“, tedy „násilné smilstvo“ (právě toho se kdosi „dopustil“); Vašák uvažuje, kdo to mohl být: kdo jiný než Lořin otec nebo její mladší bratr, když přece nešlo, jak Vašák přesvědčivě dovozuje, o prosté znásilnění, ale násilné smilstvo?
Aniž v nejmenším podceníme výsledky práce, kterou Pavel Vašák vykonal pro doluštění zašifrováných deníkových pasáží, o kterých se popsaly hory papíru a o jejichž zveřejnění se vedly těžké spory, dá se říci, že své umění dešifrovat nyní ve druhém vydání Šifrovaného deníku paradoxně korunuje jako „pouze“ pozorný čtenář tajným písmem nezašifrované pasáže z dávno přístupné korespondence. Neboť právě ta prozrazuje, z jak hluboké osobní zkušenosti vyvěrá mámivě propastná dramatičnost Máchova vrcholného díla.
Dvojí vydání Vašákova Šifrovaného deníku však nejenom vybízí k vnímavějšímu čtení celého Máchova odkazu, ale také, už to slovo tu padlo: provokuje k úvaze o poslání básníka ve světě dramatickém i za biedermeieru, který si už neidealizujeme, natož dneska, v době přece jen daleko divočejší.
Divočejší než onen „divoký času vztek“, který básníkovi Máje „daleko odnesl“ jeho dětinství „krásný věk“.
Díky práci několika pokolení badatelů a editorů má dnes čtenář možnost přečíst si Máchův odkaz v úplnosti, v oné uhrančivé jednotě plné kontrastů, kterou právem zdůrazňuje Pavel Vašák. Ale skutečně si ho tak může číst? Není ta možnost jen teoretická, když je už po celá desítiletí navykán záplavou publikací „To nejlepší z...“ (přičemž o tom, co je „nejlepší“ rozhoduje vkus a často nevkus podnikatelů, jimž jde jen o rychlý zisk) a nastoleným hektickým způsobem života doslova nucen si vybírat, co je mu blízké anebo o čem si myslí (zpracován tu přiznanou reklamou, tu nakladateli, redaktory, mediálními mágy v téže službě trhu), že je mu blízké? Kdo není „in“, musí z kola ven, často i z pracovního kola, ze zaměstnání, takže rázem není „v jednom kole!“
A co je dnes „to nejlepší z...“? Bez ponětí o čem nelze tohoto času být „in“?
Stačí si pročíst programy televize a kin, zalistovat v lesklých barevných magazínech a prohlédnout si pulty knihkupectví, a víme vše:
1) násilí, války, zločiny;
2) zábava a vše, co podle médií dnes znamená „užít si“, remake římského hesla „panem et circenses“ s tou inovací, že místo chleba jsou pánům k mání večeře za statisíce, kmánům čtenářská-divácká účast na tom bytí a blití „v žitě“ a nějaká ta úžasná delissa; a podobně je tomu s hrami: pro panstvo berlusconskotopolánské radovánky s kulema za vysokými zdmi, pro plebs to všecko, ale ovšemže jen ve virtuálním provedení, dříve by se řeklo: v provedení pro voyery;
3) sex, porno;
4) taje, tabu, magie, záhady, šifry a klíče k nim.
A to vše ještě nejlépe nikoliv každé zvlášť, ale v umocňujících kombinacích.
Čtvero současných preferencí má chuť a moc se zmocnit všeho, co má dobrý zvuk a skutečnou hodnotu, podřídit si a přizpůsobit sobě vše tržně využitelné a zneužitelné, a tak za vydatně podpory systematicky pěstované senzacechtivosti se zájem soustřeďuje a směřuje na skutečné i domnělé skandály v životě a díle tvůrčích velikánů a jejich odkaz se až skandálním způsobem přepisuje, což se vydává dokonce za poctu a tvůrčí čin. Přímo kabinetní exemplář takového cizopasnictví na odkazu básníka představuje nepochybně film F. A. Brabce Máj (2008), natočený „na motivy“ zakladatelského díla české moderní poezie a ambiciózně se snažící postmodernisticky uvláčit zorané pole skladby podle představ o mistrovském velkofilmu s hvězdným obsazením.
Každá doba si z vrcholného díla prověřeného časem vybírá, v čem se našla, o čem se domnívá, že jí to odpovídá, a ta selekce svědčívá víc o ní než o onom díle a jeho tvůrci. U Máchy si „naše“ doba nalézá (jako u Leonarda da Vinci) šifry, ale také (jako u Shakespeara nebo u Dostojevského) soubytí lásky, násilí a zločinu, a to samo o sobě není nic zlého. Vše záleží však na tom, co s právě viditelným cípkem luny (abychom se vrátili k Nezvalovu postřehu o osudu básnického díla, jež jako luna v průběhu času „mění svou rovnici“) udělá: co z něho vyčte, jak s ním naloží. Filmaři F. A. Brabcovi se srazily motivy z Máchova Máje v obarvenou kyšku kýče. Badateli a interpretu Pavlu Vašákovi se podařilo využít dobové konjunktury odhalování tabu, rozbíjení šifer, rušení soukromí a extrémně vybičovávaného zájmu o sex k publikování průkazného výkladu pozoruhodné jednoty (jednoty v rozmanitosti a v kontrastech) Máchova odkazu.
A Pavel Vašák mimoděk (?) odhalil, jak je nezábavné (pranic k pobavení, k vydráždění, k užívání si), co si od šifer, utajování, temných nápovědí slibují naivky. Podstatně tak přispívá k usvědčování trhu, obmyslně prezentujícího to, co se nic nazývá, jako záhadu a skandál. Máchův dešifrovaný deník každého zájemce o porno zklame.
Jen co homosexualita a homoerotika přišla o příchuť zakázaného ovoce a pro bulvár ztrácí vlastně zajímavost, stal se hitem a atrakcí sezózy incest jako zvlášť zrůdná odrůda pedofile. Příležitost ovšemže už vyčenichaly Holé Vody, jak přezdíval Voskovec Hollywoodu, a už i český divák měl příležitost pokochat se trápením, zda si líbezné a až příliš podnikavé holky obvinění z incestu (vyšší stupeň obviňování ze sexuálního obtěžování a znásilnění) vymýšlejí nebo svou zkušenost ze zneužití, jehož jsou skutečně obětí, jen prostě kapitalizují; když už utrpěly, oč si třeba i koledovaly, ať z toho něco (něco hodně) mají, a tak místo satisfakce u soudu radši riskantně vydírají.
Karel Hynek Mácha předběhl o sedm osm pokolení dobu, když se na rozdíl od soudobých způsobů netajil příteli se svým podezřením nebo přesvědčením o incestu, jehož obětí se snad stala jeho Lori. Na rozdíl od dnešních způsobů nepodlehl však pokušení vytrubovat o tom do světa, a sužoval-li se tím už v době, kdy psal Máj, transponoval svou hrůzu z poznání do příběhu svedené milé, vraždy svůdce a trestu pro mstitele. Nebo transponoval, už když teprve tušil, co se mu až po vydání Máje snad potvrdilo? Buď jak buď, Mácha svou Lori, tu svou křivopřísežnici, která možná nebyla jen obětí incestu, navzdory všemu miloval až do konce svých dní, jak „jen básník umí milovat“.
Šifra KHM? Šifra poezie; šifra lásky.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |