Nastává doba, kdy už nebude těch, co zažili německou okupaci naší vlasti a druhou světovou válku. My, kteří jsme v té době byli mladí, jsme napjatě sledovali, jak právě před pětašedesáti lety sovětská armáda žene nacisty »heim ins Reich«. Těšili jsme se, že se blíží konec války, když 13. února 1945 britské letectvo obrovitým náletem téměř srovnalo se zemí Drážďany. Ten nálet jsem viděl na vlastní oči z naší středočeské vesnice. Muselo to být v neděli, to jsem vždy, jako student, jezdil z Prahy navštívit rodiče. Nedlouho po večeři rozeznělo se poplašné houkání sirén ohlašující nálet. Na to jsme byli zvyklí, tentokráte jsme však zanedlouho uslyšeli hrůzné dunění, které nás, stejně jako většinu vesničanů, přimělo vyjít z domu a dívat se k severnímu obzoru, odkud to zaznívalo. Nebe nad obzorem bylo rudé a po celém segmentu obzoru se rozsvěcely ohnivé zážehy explozí dopadajících bomb. Byly tak hustě po obzoru zažehovány, že zvuk jejich detonací, z té několik set kilometrové vzdálenosti, zněl jako rychlé bubnování. Byl to hrůzný zážitek, ale Němcům jsme to tehdy přáli ze srdce.
Druhý den brzy ráno jsem šel rychle na vlak a jako jel obvykle do Prahy. Spěchal jsem na »Kozí plácek« a do kostela svatého Haštala, kde jsem s několika spolužáky-umprumáky kopíroval na papír gotické fresky, jako dokumentaci pro případ zničení při náletu na Prahu. Měli jsme totiž to štěstí, že jsme byli »totálně nasazeni« u Památkového úřadu, zatímco mnozí naši spolužáci a vůbec vrstevníci, ročníků 1922 a 1924, museli »do Reichu« nebo do domácích podniků a závodů. Že se toho náletu na Prahu dožijeme za pár hodin, nás tehdy ani nenapadlo. Bylo to hned v poledne, když jsme byli na obědě ve studentské menze ve Spálené ulici v domě »U města Pekingu«. Sotva jsme snědli polévku, ozvaly se sirény. Nálet. To se muselo honem do krytu, ale ten tam nebyl, byl naproti přes ulici v domě, kde byl hluboký sklep. Se spolužákem od Filků Janem Solovjevem, když jsme přebíhali ulici, spatřili jsme při pohledu ke Karlovu náměstí letící bombardéry nad Slupí a čárky, které se z nich sypaly, což byly bomby. Ozvaly se detonace, to už jsme sbíhali do krytu. Ty bomby, co jsme viděli padat, zabily na Palackého mostě mladší dceru malíře Josefa Lady a další pak destruovaly Emauzský klášter Na Slovanech. Jedna dopadla doprostřed klášterního »rajského dvora«, což je malá zahrada uzavřená ze čtyř stran křížovou chodbou, jejíž stěny zdobily vzácné fresky. Ty teď po té detonaci zůstaly na stěnách jen jako torza, ostatek se nacházel, jako střepy omítky, na podlaze chodby plné vody po zásahu hasičů proti požárům zažehnutým náletem. A tak jsme hned v dalších dnech skončili s freskami u sv. Haštala a nastoupili do Emauz na záchranu tamních fresek, která skončila začátkem Pražského povstání.
Zatímco jsem byl v »totálním nasazení« u památkářů, můj kamarád a spolužák z kladenského gymnázia Vladimír Stanovský byl totálně nasazen na šachtě Mayerovce, jak k ní vede ta cestička ušlapaná, dle známé písně. Stanovský, řečený »Beťár«, už tehdy po maturitě, nadějný budoucí literát a folklorista, využil oné nežádoucí povinnosti jako příležitosti k zajímavému folkloristickému průzkumu. Od starých havířů si nechal vyprávět jejich staré pohádky, které si vyprávěli v přestávce, když svačili či obědvali, většinou krajíce chleba se sádlem a černou »culifindu«, kafe z žitovky a hlt rumu. Ty pohádky byly o permonících, pergajstech, ohnivcích, dušácích, ale také o legendárních havířských šibalech, jako byl například Šálista Varhulík. Havíři si těmi nadpřirozenými bytostmi vysvětlovali nebezpečné přírodní jevy, s nimiž se v práci setkávali, jako je výskyt metanu, rupání nadloží, praskání výdřevy a vše, z čeho šel strach.
To, co Stanovský od havířů slyšel a zapsal ve čtyřicátých letech, zůstalo dlouho nezpracováno, protože po příchodu do Prahy byl šéfredaktorem nakladatelství Svět Sovětů, redaktorem časopisů Kultura, Kulturní tvorba a dalších a nakonec byl poradcem prezidenta Svobody pro odbor kultury. To bylo pak příčinou dvacetiletého zákazu publikování. V té době patrně z těch zápisků z Mayrovky udělal knížku, kterou roku 1990 nabídl nakladatelství Albatros, jež ji přijalo a mně svěřilo její ilustrování.
Velmi jsem uvítal, že na prahu stáří se mi dostalo možnosti ilustrovat knihu pohádek z rodného kraje, když jsem před tím ilustroval celou řadu pohádek ze všech možných končin naší vlasti i slovanských států. A to tím spíše, že jsem z havířské vesnice i rodiny. Dědeček, matčin otec, byl důlní tesař na Maxovce a většina příbuzných byli havíři nebo hutníci. Sám jsem kouzlo i nebezpečí hornické práce poznal na brigádě na dole Anna v Rynholci a roku 1949 jsem na dole Nosek v rodných Tuchlovicích, měsíc pod zemí, kreslil studie pro závěrečnou diplomovou práci na VŠ UMPRUM. Dostali jsme autorské smlouvy, ale protože to bylo záhy po sametovém restauračním převratu, byl Albatros svými akcionáři po privatizaci vytunelován. Zprvu živořil ve dvou kancelářích kdesi poblíže Milosrdných, a nabral potřebný nový správný kurz, neboť ten dřívější, ač světově proslulý a mezinárodně oceňovaný, stal se nežádoucím, neb to bylo »za komunismu«. A tak nám byly pohádky vráceny jako k vydání nevhodné. Havíři prý byli totiž oblíbenci »komunismu«.
Stanovský, který po dvacetiletém zákazu doufal, že bude moci opět uveřejňovat své práce, zjistil, že je na tom stejně, ba ještě hůře, neboť neviditelná ruka trhu to kultuře a umění zatrhla, neboť je to ekonomicky málo perspektivní. Nechtěli jsme to s těmi pohádkami vzdát, a tak jsme je nabídli přímo ředitelství Středočeských dolů. Přijali je s nadšením, že je vydají jako novoroční dárkovou prémii; dvě takové již vydali. Měli jsme radost, ale ne dlouho. Středočeské doly přešly náhle pod správu ředitelství dolů Ostravských. Tam sice zprvu pokračovali v záměru havířské pohádky vydat, ale jen do té doby, než se tyto doly staly soukromým majetkem nových uhlobaronů. Ti nechali Kladenské doly i se spoustou nevytěženého černého uhlí zasypat i s těžební mechanikou. Patrně usoudili, že by měli více starostí než zisku, už tak si ukousli hodně velké sousto. A tak tam u nich naše kniha ležela, ač již na disketě, tři roky, až mi došla trpělivost a požádal jsem je, aby mi ji vrátili. Stalo se tak i s disketou, ta však nešla použít.
Na vydání zanedlouho opět svitla naděje. Rozhodl se ji vydat mladý tiskař Tomáš Daniel a hned se do toho pustil. Když byla výroba dokončena a po nákupu papíru se mělo začít tisknout, vše se zastavilo. Tiskařské stroje bylo nutno vyměnit za výkonnější, které však stály desítky milionů s povinností splácet půlročně půl milionu. Tiskárna, jež není nakladatelstvím, si nemohla dovolit přepych investice s nejistou návratností. Teprve po zaplacení velkého dluhu, za několik let, bylo možno proces výroby knihy dokončit. A tak naše anabáze pokračovala hledáním dalšího vydavatele, ale všude jsme se setkávali s odmítnutím, že havíři byli »za komunismu« div ne rozmazlováni. Totéž se nám stalo i v Knižním klubu, kde argument odmítnutí zněl: »Kniha je poplatná době.« Jestli době svého vzniku, tedy době německého totálního nasazení, a je s podivem, že to vadí zdejšímu podniku, jenž má (jak jinak?) německého majitele.
Ono hanlivé »poplatná době« vzbuzuje domněnku, že snad hornické povolání vzniklo »za komunismu«.
Dvacetiletá debilní mediální masáž způsobila, že toto označení něčeho hrozného, co ohrožuje blahodárný kapitalismus, používají i lidé s vysokoškolským vzděláním, dokonce jsem je slyšel i z úst člena Akademie věd ČR. Marné je neustále upozorňovat, že tady nikdy nemohl být žádný komunismus, leda tak nezdařený pokus o reálný socialismus, což je ovšem taky velice ošklivé slovo, že?
Je marné vysvětlovat, že komunismus má podle Marxe nastat kdesi v daleké budoucnosti, jako poslední stádium vývoje lidské společnosti, stejně jako ta první fáze byla prvobytně pospolná a také beztřídní, tlupám a vesnicím vládli jen náčelníci. Pochybuji, že bude někdy existovat ideálně beztřídní společnost, protože vždy ji bude nutno řídit a ti nejschopnější budou vždy asi tvořit určitou vrstvu, i když ne třídu, řídících a nutně nadřízených orgánů společnosti.
Všichni, co bezmyšlenkovitě opakují ten debilní blábol »za komunismu«, mohou být tím, že se s debilitou ztotožňují, považováni za potenciální blbce. Ten orwellovsky obrácený slovník, jenž umožňuje klást mezi protiklady rovnítka, tedy kdy válka = mír, kapitalismus = demokracie, komunismus = nacismus, je blbci obecně užíván, neboť přestali mít rozlišovací schopnost. Nevadí jim, že to byli právě nacisté, jejichž stejně debilní propaganda vymyslela pro komunistu název židobolševik.
Také ti dnešní vítězové, kteří zvítězili nad dědictvím a odkazem otců a dědů tím, že je dokázali rychle rozkrást, prošustrovat, zašantročit k cizincům a všemožně pokálet a poplivat, mají rádi tento slovník, jímž už dvacet let rozdmýchávají třídní boj a nenávist ke všemu, co je humánní, altruistické, nezištné a kulturní. Nejenom z nenasytných tlam chamtivých vyžíračů světa, ale i z úst omezených ubožáků slyšíme často nadávky jako komanč, komouš, bolševik, ale pro neonacisty nic podobného. To je patrně »v pohodě«, to je »suprové«, že?
A tak holt havíři, čili horníci jsou komoušové, komančové a bolševici; co jiného, když se »za komunismu« o nich říkalo: »Jsem havíř, a kdo je víc?« Co na tom, když je to jedno z nejnebezpečnějších a zároveň nejnezbytnějších povolání od samých počátků kultur nejstarších národů.
Před několika dny bylo možno vidět v televizi pořad o povrchové těžbě hnědého uhlí, která zničila větší část severočeské krajiny, její starobylé vesnice, královské město Most, zámek Ahníkov, skvost saské renesance, a hodlá vbrzku pohltit Horní Jiřetín a další historická sídla severních Čech. Korečková rypadla dorazila až ke krušnohorskému zámku Jezeří, odstranila jeho arboretum i mohutný tisíciletý dub, jeden z nejstarších stromů v Evropě. Několik výtvarníků, mluvčích a žalobců proti ekologické a kulturní genocidě severních Čech, obviňovalo z tohoto děsivého zločinu proti lidskosti horníky. Opět se ozvalo ono: »Jsem horník, a kdo je víc?«
To je ovšem nedorozumění. Horník je ten, kdo z hlubin zemských dobývá uhlí, kov či jiné přírodní bohatství. Přírodu na povrchu to mění jen haldami hlušiny. O tom ostatně nikdy nerozhodovali havíři, ale stát či uhlobaroni. Ti, co řídí korečková rypadla povrchové těžby, nejsou žádní horníci, jen zaměstnanci těžařských společností. Hned po sametové restauraci jsme mohli slyšet halasná prohlášení, že na Severu se už žádné vesnice a města bourat nebudou. A ejhle, kde ty loňské sněhy jsou, už to tu máme! Hornímu Jiřetínu byly zastaveny dotace na odpadní síť.
Na Kladensku se daleko kvalitnější černé uhlí nevytěžilo, doly byly zasypány a na Severu se bude bourat dále. Položíme-li si otázku, jsou-li zásoby severočeské uhelné pánve nevyčerpatelné, zjistíme, že sice za dlouho, ale přece jen nezbude nic. A co tedy potom? Inu, to už ať si s tím poradí ti po nás, že? Čili po nás potopa, není-liž pravda? Bude se holt muset hledat jiné řešení.
A pročpak se tedy to jiné řešení nehledalo už dříve, než se začala ničit celá obrovská nesmírně cenná krajina a její příroda? Že tam dojde k rekultivaci, že tam bude obrovské jezero a lidé tam budou jezdit místo na Šumavu, na Lipno, že tam budou vinice atd. Bla, bla, bla. Možná, že ty příští generace, ze všech těch převratných digitálních, supervirtuálních a jiných vymožeností, nahradí vnímání skutečnosti čučením do různých obrazovek, kamer či mobilů, počítačů a jiných aparátů a nějakou přírodu či národní historii nebudou postrádat. To je velmi pravděpodobné, ale za to nemůžou horníci a za tu pohromu a spoušť severočeské krajiny teprve ne. Za tu můžou nenasytné těžařské společnosti a celý současný oficiální způsob myšlení.
Havířské pohádky už jsem se snažil přivést na světlo boží sám, jejich autor už to vzdal, a protože dlouho mohl psát jen do šuplíku, vytáhl z něho další ozdůbku lidového písemnictví, české legendy Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě. Vyšla s mými ilustracemi během tří měsíců v Karmelitánském nakladatelství a byla navržena na nejkrásnější dětskou knihu roku v soutěži Magnesia Litera. Havířské pohádky potom chtěla vydat Středočeská vědecká knihovna v Kladně, nesehnala však na to peníze. Uplynul další rok, už jsem se vzdával všech nadějí, když mi původní vydavatel Tomáš Daniel sdělil, že už bude mít ten obrovský dluh splacen a že konečně bude moci dokončit vydání naší knihy. S napětím jsem očekával, kdy k tomu dojde, ale opět se vše zdrželo, tiskárna dostala výpověď z najatých prostor, které měla do dvou měsíců vyklidit. Nepodaří-li se do té doby sehnat náhradní prostory, bude vše ztraceno. Nejen naše kniha, ale sama tiskárna. Jak jsem si oddechl, když se to Tomášovi Danielovi podařilo. Kniha je konečně vytištěna a čeká, až se dostane na knihkupecké pulty. Autor už se bohužel jejího vydání nedožil, trvalo to dvacet let.
V kladenském hornickém skanzenu na dole Mayerau, kde na tuto knihu také čekali, jsem byl dotázán, zda si havíři ještě vyprávěli pohádky, když jsem je roku 1949 kreslil pod zemí na dole Nosek u Tuchlovic. Pohádky si vyprávěla havířská generace mého dědečka, která ještě fárala za císaře pána. Střední generace, 48 tuchlovických havířů komunistů, se nevrátilo z nacistických koncentračních táborů. Ti, co jsem je kreslil, to byla generace jen o deset či dvacet let starší než já a ti si vyprávěli historky ze života, většinou dosti peprné, někdy i chvástavé.
Abych toto neveselé vyprávění o anabázi vydání havířských pohádek ukončil trochu veseleji, uvedu jedno z vyprávění, které jsem od havířů na Nosku slyšel. Jmenuje se »Máňo kuk!«
Jeden havíř, co bydlel na Kladně na Bressoně, si často bral marodní, protože pomáhal v sousedství švagrovi na stavbě domku. Kopal mu sklep. Kontrolor nemocenské pokladny Krupička, který k nim kvůli tomu často chodil kontrolovat, jestli je opravdu ten marod v posteli, ocitl se najednou v té jeho posteli sám s jeho boubelatou ženuškou, po štědrém pohoštění. Měl za odměnu nad manželovou nepřítomností přimhouřit oko, ba spíš zavřít obě.
Jednou, když zase takhle přišel a byl pohoštěn jelítkem ze zabíjačky a ještě dvěma sázenými vejci na špeku, nebylo čím zapít. A tak milá havířka popadla džbánek a utíkala do hospody pro pivo. Krupička se najedl, že si musel povolit opasek, rozepnout si vestu, a pak i kalhoty. A jak už tak byl v tom, tak si ty kalhoty sundal, vlezl si do postele a schoval se pod peřinu, že Máňu překvapí. Když uslyšel kroky, že se vrací, vykoukl a udělal: »Máňo kuk!« Jenomže to nebyla Máňa, ale její muž, který si odskočil domů, a ten zařval jako tur: »Já ti dám, ty sviňáku Máňo kuk, že začneš ztrácet bobky.« A vyprovodil ho jen tak, jak byl v podvlíkačkách, oknem na ulici. Od té doby na chudáka Krupičku všude, zejména kluci, pokřikují: »Máňo kuk!«
Autor: FRANTIŠEK SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |