V Boloni (několik italských měst, Milán, Řím a právě Bologna, mají svou vlastní poezii, odlišnou od poezie měst jiných) začal v roce 1955 vycházet snad vůbec nejvýznamnější - vedle Vittoriniho revue Menabó - literární časopis. Jmenoval se Officina, Dílna, založili a řídili jej Pasolini, Roversi a Leonetti a byl veden snahou spojit experimentalismus, jak jej chápal Roland Barthes, s marxismem. Přestal vycházet v roce 1959 po Pasoliniho básnickém útoku na papeže Pia XII. Teprve několik let poté přišel z rodného Urbina, kde se v roce 1934 narodil, do Bologně Silvano Ceccarini, aby se významem i povahou své poezie přiřadil k tamějším básníkům. V roce 1968 vydal v rodném Urbonu sbírku Městský okruh a další směry, v roce 1973 mu vyšla v Boloni sbírka Zeissovi na očích a v roce 1975 Hölderlinova věž, v roce 1984 O výšce a povrchu. Následovala sbírka Události při slavnostním zahájení (1991). Sbírka Geografie z roku 1993 byla sbírkou poslední, dlouho těžce nemocný básník v roce 1997 zemřel. Naše ukázky jeho poezie byly vybrány z posmrtně vydaného výboru, doplněného básněmi posthumními. Doprovázely je reprodukce maleb básníkova přítele, lékaře Sergia Auessandriho a slova nestora boloňské poezie Roberta Roversiho: »Ceccariniho verše, to je přítomnost cudného dramatu odmítajícího trvalou bolest... Čtu si je znova a znova v hlubokém dojetí. Neprosily o pomoc, ale záchvěvy neklidné, pomoc při hledání řádu světa samy nabízely. A v tom právě spočívá takto zdvojené tajemství každé opravdu sdělné poezie.«
zf
SILVANO CECCARINI
+ + +
Chraň mě stíne!
Buď přirozený i vůči mně
a oslav mě
I kámen není-li okázalý
je vadný
Pokryj jej tak
abys jej nezakryl
+ + +
Motýlí kvas obléhaný horečnatým vzduchem
Jak z něj?
V tom nejsvěžejším průvanu
za potlesku ptáků
Na vršky se vrátíme
k slavnostnímu zřizování pokladů
a k vinné révě
v předstihu před květinami
Tak se to totiž někdy stává
dokud jsme naživu
+ + +
Čas který mnou prochází
to není čas můj
Souhlasím jsi
oblak a já jeho obrys
pro tentokrát se nezmíním
o společném konci
ale o výjimečně udělované
věčnosti
+ + +
Tvar je u každé věci
jejím nejkratším časem
Znovu zabydlit bordel
jeho bezmála první nahotou
až se vynoří jakoby kouzlem
z tapet samý flek
Neměl jsem než ony oči
zapůjčené měnlivým ňadrům
nic mi nepřipomínej
zařiď ať mi to nejde z hlavy
+ + +
Vyprávěj mi úsvit tak
jak bys jej pověděla
nevidomému
Budeš v pokušení přidat
něco svého
něco jako věrnost
nebo něco z doslechu
+ + +
Noc je jen větší moře
Epochy přežívají v osláblých
styčných bodech
My nejsme ti co jsou sami a dluhy
a servilnosti předcházejí ty co přijdou
A pokud něco dodáš ať to je návrh
budící důvěru i když jen vteřinu
před koncem
+ + +
Už teď se mění světlo
které bude chtít soudit stín
Požádej kořen
ať je na výši toho
čeho je ti třeba
Požádej o to jednou
a pak znova až budou končit
nezvladatelné
výčitky svědomí
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: SILVANO CECCARINI
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |