Ivanka Džiubová hovoří s Martinem Kellenbergerem
Užitečné věci mají svoji funkci, ale krásné věci mají své poslání. Výtvarný umělec je jedním z těch, kteří ovlivňují nejen funkčnost věcí, ale hlavně jejich poslání. K nim patří malíř, grafik, ilustrátor a animátor kresleného filmu MARTIN KELLENBERGER, umělec charakteristického způsobu vidění a zaznamernávání viděného, charakteristické umělecké řeči projevu, individuálního stylového vyjádření, což jej řadí mezi nejprestižnější slovenské výtvarné umělce současnosti.
Začněme bezprostřední přítomností. Včera jste se vrátil z Budapešti...
V rámci své výstavy v hlavním městě Maďarska jsem tamní veřejnosti představil kolem čtyřiceti obrazů. Byl to výběr, malá retrospektiva za období mezi první a druhou výstavou v Budapešti. Rád bych také zmínil svou výstavu v Moskvě v r. 2006, jež byla vůbec mojí první návštěvou metropole Ruska a na kterou jsem mimořádně hrdý. Vidím a vážím si jí jako uznání svého výtvarného snažení, práce. Samostatně vystavovat výběr přibližně třicetileté tvorby v 13timilionovém městě dává výjimečnou možnost prezentovat se, vstoupit ve známost, do povědomí širokého a různorodého spektra zájemců o tento druh umění. S nadšením a emocemi jsem se pět dní toulal galeriemi, muzei, charakteristickými a slavnými místy bělokamenné máťušky Moskvy.
Jsou schopné vás oslovit jeskynní malby zvířat člověka kromaňonského, Plačky na malbě Ramsesova hrobu z r. 1380 př.n.l., tvorba andských civilizací, Giottovo Zvěstování, či ve vašem případě aktuální Hodiny päťdesiatnika Albína Brunovského?
Když jsem byl mladý, žil jsem v přesvědčení, že mě oslovuje moudro, umění, hrdinské a slavné činy a podobné projevy lidstva. Teď už vím, že mě ve svých nekonečných mnohovrstvených rovinách, zákoutích oslovuje život jako takový. Tedy i jeskynní malby, i Giotto a mnoho dalších umělců, stejně jako život každodenní se svými překážkami, úsměvy a trapnostmi. To vše se ve mně transformuje do myšlenek, vizí a meditací, které následně přenáším do své tvorby. A byl bych rád, kdyby se mi podařilo, aby toto vše bylo v mých tvůrčích projevech viditelné a srozumitelné širší veřejnosti.
Malířství patří v umění ústřední místo. Na jaké místo je kladete vy?
Pro mne je malířství, i když má své specifické a jedinečné ikonoposlání, rovnocenné se sochařstvím, grafikou, hudbou, poezií, krásnou literaturou, vědeckými objevy.
Jaká malířská technika nejlépe vyhovuje vašemu vyjadřování?
Už dlouhý čas jsem věrný akrylu. Schopnost rychlého schnutí mi umožňuje zkrátit čas vypětí při zachycení zlomku přítomnosti a tím realizovat větší část myšlenky, což je výhoda proti pomalu schnoucímu oleji. Ale každá technika má své výhody, radosti a překvapení, ať už jde o grafiku, kresbu nebo kombinovanou techniku.
Jsou témata, jež u vás hrají prim?
Nejsem vyhraněný například krajinkář, figuralista, portrétista, nejsem zaměřený na zátiší, na akt. Svět je bohatý a pestrý. Náměty z historie jsou věčná témata, zpracovalo je množství umělců a stále mají svoji sílu a výpovědní hodnotu. Také současnost začíná být zdrojem inspirujících momentů svým bojem džungle, výsadou silnějšího, bezohledností a lhostejností, ale zároveň se setkáváme s obětavostí, lidskou soudržností a nadějí. Také budoucnost je nekonečná inspirace nejen pro milovníky sci-fi. Jednu ze svých kreseb jsem nazval Strach v současnosti. To, aby budoucnost nebyla jen novou minulostí. Množství témat z antiky, jejích hrdinů, poselství mne vybízelo k tomu, abych se snažil humanizovat socialismus; v současnosti se snažím humanizovat kapitalismus, či jakou to vlastně podobu současnosti právě máme. Ale vždy se obloukem vracím ke koníkům, Pegasům jako k symbolu krásy, dynamiky, síly, snu a poezie, a k vinohradu jako k symbolu věčně se obrozujícího života díky lidské práci. To je má vinice světa, kterou oslavuji.
Pro který -ismus máte slabost?
Ismy jsou jen pomůcka pro milovníky umění. Myslím, že všechny jsou kvalitní, pokud za nimi stojí kvalitní osobnosti.
Nemalou část vaší tvorby představují ilustrace, nejčastěji ilustrace dětské literatury. V tomto případě musíte svoji imaginaci, fantazii, obrazotvornost a způsob vyjádřování přizpůsobit dětské psychice. Dochází přitom k proměně dospělého muže v dítě?
Určitá proměna je nutná, i když ne právě tak velká jako u Dr. Jeckyla a Mr. Hyda. K ilustrování dětské literatury přistupuji s pokorou a velkou radostí a s nadějí, že ti malí človíčkové a mladí lidé budou číst nejen příběh, moudrost, ponaučení a radost, ale také budou „číst“ obrázky – vnímat jejich výpovědní hodnotu. Nesmím je zklamat. Jako malý školák jsem toužil, aby učebnice byly ilustrovány s trochou humoru, dnes bych řekl v duchu Komenského Škola hrou. Jako dospělý výtvarník chci něco podobného dětem vynahradit a umožnit ilustracemi učebnic a doprovázením textů takových moudrých šibalů, jakými jsou například E. Kästner, G. Rodari, Š. Moravčík, P. Glocko a mnoho jiných. Doufám, že se mi to občas podařilo.
Nepochybně tím na sebe berete značný kus zodpovědnosti. Stáváte se určujícím pro vztah dítěte nejen k výtvarnému umění, ale také k literatuře. Je neoddiskutovatelnou zkušeností, že prvním impulsem, na který dítě reaguje při výběru knihy, je její schopnost zapůsobit ilustracemi, obrázky. Dítě hledá v prvé řadě krásu s výpovědní hodnotou, s níž se může ztotožnit. Ovlivňoval vás v této části tvorby úsudek, názor vlastních dětí, byly vašimi poradci?
Každý si musí být vědom a vycházet z toho, že zodpovědnost za svoje činy nese sám. Tvorba je stav dočasný, ale obraz je trvalý. Těší mě a povzbuzuje, když například na besedě s žáky nebo přímo v životě mi řekne mnohdy už i dospělý, že má rád a pamatuje si mé obrázky, které byly součástí určité knihy, že právě jeho oblíbenou knihu jsem ilustroval já a tak mu pomohl její obsah lépe pochopit a přiblížit. Takové hodnocení je pro mne závazné, směrodatné, podněcující a má svoji váhu nejen v případě vlastních dětí či už v čase jejich dětství nebo dospělosti.
Pamatujete si první knihu, kterou jste ilustračním dotvořením pomáhal vypravit na cestu ke čtenáři? Kolik jich bylo?
Jistě. Všechno „poprvé“ v nás zanechává nezapomenutelné dojmy, vzpomínky. Byla to kniha Márie Topoľské Zlaté leto, kniha pěkných, svou jednoduchostí srozumitelných veršíků pro děti, zaměřená na roční období. Odhaduji, že jsem ilustroval něco více než 100 knih, ale nemám je přesně spočítané.
Je pro vás důležitá možnost působivost literatury zvýšit nejen ilustracemi, ale také graficky?
Ano, je velmi důležité, aby kniha měla pěknou a hlavně vhodnou typografii. Dokážu knihu připravit po grafické stránce, její úpravu, písmo, ale lépe mi vyhovuje, když grafiku realizuje jiný výtvarník. V tom případě je zajištěn potřebný odstup, jiný pohled, nadhled, což může být pro celkový vzhled knihy prospěšnější, než když grafickou úpravu provedu jako autor ilustrací.
Jaké místo jste ve své tvorbě určil grafice, ať už volné nebo ilustrační?
Grafika je integrační součástí mé tvorby. U mne všechno začíná kresbou. I malba, i ilustrace.
A co filmová animace? Měl by z vás radost zakladatel slovenského kresleného animovaného filmu Viktor Kubal?
Tím si nejsem jist. K pohybujícím se figurkám jsem se dostal náhodou. Oslovila mě paní režisérka Helena Slavíková-Rabarová, které se zalíbily mé knižní ilustrace. Pro televizi měla připravenu sérii sedmi Večerníčků o nejkrásnějších slovenských horách a štítech. Stihli jsme uskutečnit pouze dva – Kriváň a Lomnický štít. Potom došly peníze. Byla to škoda, ale tak už to v životě chodí: člověk míní – peníze mění. Myslím, že ty dva filmíky nebyly zlé a taková byla i má krátká zkušenost s animovaným kresleným filmem. Možná, že by pan Kubal měl radost z dobře odvedené práce, ale zároveň by byl smutný, že děti přišly o možnost poučení a poznávání krásných míst Slovenska, kterou by byly schopny akceptovat. Jenže doba, kdy stát financoval z hlediska výchovy tak důležitou tvorbu pro děti a mládež v TV, je, zdá se, nenávratně pryč.
Úspěch – slovo motivující. Co bylo přelomem, kdy osud obrátil stránku kariéry výtvarného umělce a vy jste potkal vlastní „Slávu“?
Jednoduše jsem stále pracoval a stále stejně pracuji. Ta práce mě baví. Dostal jsem sice nějaké ceny, ale udělení ceny není vždy směrodatné, důležité, a vůbec neznamená, že jste slavný. Dnes dostane cenu i kráva Milka. Cenu je nutno brát jako pohlazení, abys šel dopředu. Kdo dostal cenu jako výsledek určité vzájemné dohody, jako výsledek příliš usilovného lobbismu ve svůj prospěch, toho můžu jen litovat, to není přirozené uznání, to už je karikatura. Dětem na besedách ukazuji mozol na prostředníku pravé ruky coby důsledek práce s tužkou a štětcem. Důkaz, že kreslení a malování je tvrdá práce, která však stojí za možnost ovlivňovat emotivní silou, vloženou do obrazu, kultivovanost, kulturu a jejím prostřednictvím měnit svět k lepšímu. Všichni jsme si podobni tím, že žijeme a umíráme, ale každý zanecháváme jinou stopu. Jak řekl L. N. Tolstoj: „Umění je mikroskop, který umělec zaostří na tajemství vlastní duše a ukazuje lidem tato tajemství všem společná.“ Svou tvorbou se pokouším vyzařovat auru, mající pozitivní vliv na prociťování krásy, dobra, lidskosti.
Nad vašimi počiny stojí soudce – odborná kritika i laická veřejnost. Stane se a úsudek se rozchází. Jak reagujete?
Nikdy jsem na to příliš nereagoval. Myslil jsem si své. Umění je široká řeka. Každý má jiný vkus. Někdo rád míchá hrušky s jablky, někdo laicky a naivně argumentuje, někdy je to negativ a pozitiv jednoho filmu. Co je někomu bílé, druhému je černé, a naopak. Je potřeba se nad to povznést, protože umění skutečně povznáší. Dělá z nás myslící a cítící bytosti. Ano, je potřeba kritizovat, psát recenze, jenže musí mít váhu a smysl. Říká se, že papír snese všechno. Není však dobré mrhat papírem. A někdy je dobré vyhnout se debatám, z kterých nemůže vzejít nic smysluplného.
Jistě se někdy vašim představám nechce chodit po zemi, ale musí. Co v tom případě? Bojujete, čekáte na změnu podmínek, nebo se vzdáte?
Život je jeden z nejtěžších. Stojí však za to prožít jej poctivě a originálně, neopičit se. Překážky a těžkosti k němu patří stejně jako láska, přátelství, solidarita. Bez jejich překonávání by život nebyl životem.
V současnosti působíte na výtvarné katedře Fakulty architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Co vám říká architektura? Ovlivnil váš vztah k ní tvorbu poštovní známky z emise Města – Modra, vydané při příležitosti 400. výročí Modry, na které jste zobrazil Horní bránu, historickou architektonickou památku Modry?
Architektura je matka umění. Tento můj názor se odrazil při zhotovování známky města Modry. Modranská brána je architektonický šperk. Byla to krásná práce. Známky představují nádherný svět. Ale o tom by lépe vyprávěli sběratelé.
Váš život charakterizuje permanentní tvořivost. Je ještě něco, čemu nedokážete odolat?
Miluji a dost se věnuji hudbě, je pro mě velmi důležitá. Pomáhá mi emočně se vyrovnávat se světem, považuji ji za odpočinek. Hudbu rád poslouchám také proto, že sám hraji na klavír a varhany. V mládí jsem hrál v kapele Kaleráb gigant (Kedlubna gigant, pozn. I. D.), se kterou jsme vydali tři CD. Kromě hudby mě oslovuje literatura, dějiny. Všechno se odráží v mé tvorbě a stále mě inspiruje, nutí dávat na plátno, papír myšlenky vzešlé právě z těchto podnětů, interpretovat svým stylem, stejně jako přítomnost (viz např. akryl na plátně Pán Kapitál, pozn. I. D.) Mám rád také tenis, jízdu na kole, plavání. Není mi cizí „pohovkový“ sport TV: hokej, fotbal, atletika.
Výtvarné umění a Slovensko dnes? Čemu patří vaše chvála, čemu hana?
Nejsem soudce, ani kunsthistorik, takže k tomu se nedokážu kvalifikovaně a fundovaně vyjádřit. Zastávám názor, že umění má být originální, vycházet z nitra člověka. Roky si musí výtvarník vykreslovat ruku a cizelovat nápady, aby to byl on. Na jaké poschodí se dostane, je ve hvězdách. Až když si potom tykáte s Rembrandtem, van Goghem, Jamesem Ensorem, Františkem Tichým a podobnými veličinami, máte vyhráno. Ale skutečnost je i taková, že vidíme příliš mnoho plagiátů, napodobenin, ba i krádeží. To je však věcí svědomí a cti příslušné „veličiny“.
Váš otec Ľubomír Kellenberger byl uznávaný výtvarník, vy pokračujete. Je v rodině další dědic tvůrčích schopností, který nosí „stejné bláto na botách“, i když nemusí být přísně indetické?
Můj otec studoval v Praze u Cyrila Boudy, byl zakladajícím členem Klubu grafiků spolu s V. Hložníkem, A. Brunovským, Cipárem... s celou špičkou slovenských grafiků. Já jsem byl žákem profesora Ľ. Hološky, doc. A. Vika na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Trnavě. Předtím jsem se dvakrát pokoušel o přijetí na Vysokou školu výtvarných umění. Marně. Prý jsem už hotový výtvarník. Každý si vybírá, bez čeho nemůže být. Pokud si umění vybere mé syny, bude pokračování. Viditelně na to oba mají ve výtvarné i hudební sféře.
V minulém roce se vám podařilo uskutečnit sen mnoha umělců – studijní pobyt v Paříži. Dobu vašeho oblíbeného bohéma čisté kresby Amadea Modiglianiho, Kiky, královny Montparnassu i arbitra elegance Jeana Cocteaua odvál vítr času. Co jste si odnesl z toho, co zanechali pařížští bohémové i snobové minulosti i současnosti?
Pařížský pobyt byl pro mne velkou odměnou. Žil jsem jako rezident, měl ateliér v centru města. Nekonečné procházky nadčasovým městem, dlouhodobě synonymem evropské kultury, bohatství muzeí, galerií, jsem konečně prožíval bez časového tlaku. Tyto okolnosti mě inspirovaly a odrazily se v tvorbě v čase pobytu. Za všechno hovoří obrazy s názvy jako například Tetovaná dívka – pocta Modiglianimu, Červená uzda – pocta Delacroixovi, Citadela a Malý princ – pocta Saint Exupérymu, Pod Eiffelovým nebem – pocta Eiffelovi, abych jmenoval aspoň některé z patnáctikusové kolekce.
Každý potřebujeme něco krásného, čím se rozjasní život. Čím nás ještě obdarujete?
Budu pokračovat v práci. Věřím v malbu, knihy, lásku a přátelství. Věřím, že čím více rozdám, tím více člověčiny dostanu. Svět si zaslouží úsměv, dobrou vůli, lásku a spolupráci, ne skřípění zubů a pomstu pomstě. A konkrétně? Připravuji výstavu Paříž v Bratislavě, již veřejnosti představím a svěřím se se svými pařížskými pocity a myšlenkami ve formě obrazů. Bude to Sezame, otevři se mého pařížského pobytu.
Martin Kellenberger
se narodil 11. 10. 1957 v Bratislavě. 1976–1980 Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Trnavě, prof. Ľ. Hološka, doc. A. Vika. Výtvarný redaktor vydavatelství Tatran (1981–82) a vydavatelství Mladé letá (1983–92). V současnosti učí na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Věnuje se malbě, kresbě, knižní ilustraci, grafice a animovanému kreslenému filmu. Získal několik ocenění v soutěžích Nejkrásnější kniha Československa a Slovenska. Je laureátem salonu Žilinská kresba (1999), byla mu udělena Cena Ľudovíta Fully (2001). Nominován na nejvýznamnější světové ocenění pro tvůrce dětské knihy – Cenu Hanse Christiana Andersena (2006). Samostatně vystavoval v Československé republice, České republice, Slovenské republice, USA, Maďarsku, Rakousku, Francii, Rusku. Žije a tvoří v Bratislavě. V r. 2006 se uskutečnila jeho souborná výstava Malba u prezidenta v Zimní zahradě Prezidentského paláce za osobní účasti prezidenta SR Ivana Gašparoviče.
Autor: MARTIN KELLENBERGER, IVANKA DŽIUBOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |