Oceněná básnická sbírka Daniela Strože vyšla pod názvem List, jenž nezežloutne, a její název je narážkou na dnešní způsob psaní básní, resp. beletrie vůbec. Nejsou to už listy popsané naostřeným brkem, perem namočeným v kalamáři, perem plnicím nebo na psacím stroji, nýbrž „dokumenty“ psané do počítače – a takové stránky „nezežloutnou“. Ale nabízí se ještě jeden význam, totiž že takové stránky by neměly zestárnout či zastarat, o čemž však nerozhoduje technika zápisu ani materiál, ale hodnota slova, uměleckého sdělení a poznání.
Sbírka milostné poezie prozrazuje autorovu citovou vyzrálost a stálost. Je věnována manželce Vlastě, oné Patrii, resp. Patricii, jak ji také jmenuje, ale přestože má převážně soukromý, komorní rámec, překračuje jej. Onen společenský přesah jistě vyčteme z básně Vykroj tu zlost, která by měla zarámována viset na viditelných místech, kde předsudky zabíjejí; v přeneseném smyslu slova, chirurgicky čistě třeba škrtem pera, nebo doslova, na frontách těch nejšpinavějších válek. V láskyplných verších je důležitý motiv obapolnosti, vzájemnosti, srov. „Dokud tě mám, mám i sebe“, „Kdybych tě ztratil, ztratil bych sebe“, „Když stůněš, stůňu taky“ nebo „Ráno´s mne celého posnídala“. Vlasta je zde „dívkou navždy vytouženou“, andělem strážným, jenž je vyzýván: „Mou duši chraň prapodivnou!“ Na jiném místě pak čteme, že v každé básni, kterou Strož napsal, „je o tobě alespoň kousíček“. V básni Ještě než usnu připomíná básnickou zkratkou i sexuální podtext jejich lásky, když mu běží akční film pod víčky, „ty nahá v něm, jenom střevíčky“… Cennost tohoto citu dokazuje i až naturalisticky smyslové konstatování v básni Dokud tě mám: „Popojdeš a mě už zebe.“
Nalezneme i verše, které bezprostředně s milostnou tematikou pranic nesouvisejí, jako báseň Moc prosím vás, jakýsi autorův vlastní epitaf, čtyřveršový epigram v původním smyslu tohoto slova. A jeho poselství? Popel nepatří do kalichu, ten je přece zasvěcen vínu, autorově „věčné múze“. Vzdoruje bezesným nocím, ale jestliže Máchu „k želu“ a beznaději pudí noci temné i jasné, hvězdy dálné a ve výši, Strož, zahalen v nikotinovém mraku, už už očekává smrtku, ovšem realisticky jako „výsledek /.../ mého splínu“. Zaznamenává i nízký kredit poezie ve společnosti, např. pojetí básníka jako nýmanda bez peněz, vodníka, „jenž hlídá vyschlý jez“. Nedivme se, vždyť umělecké slovo totálně devalvovalo a hlavám tupých lidských otroků dnes vévodí jiný styl, mluva direktiv, čísel a implantovaných schémat. A přesto se Strož nenechává současnou mizérií (a minulou, předminulou a před-předminulou) ukolébat k rezignaci a znicotnění a obhajuje právo poezie na existenci – báseň je přece otevřená lidská duše, její verše „jsou psány krví ve světle svic“, což ovšem hlupák nepochopí...
Sedm čtyřverší prokazuje inspiraci pařížskou. I zde se ovšem jako autorovo jinobytí či osudový doprovod objevuje leitmotiv jeho ženy. Paříž přitahovala a přitahuje české básníky jako mucholapka své věrné návštěvnice, zvláště ty avantgardní. I Daniel Strož se prochází po nábřeží Seiny, poslouchá písničky harmonikáře, ale kam se poděl údiv a obdiv? Krčí rameny už nad kýčovitým portrétem ženy, která na mazanici ani není k poznání. Když v obloze bagety nalezl „žambón, fromáž...“ (tedy po česku: šunku a sýr!), stává se mu to podnětem k rýmové hříčce a la francais, tedy „pochoutek skrumáž“. Odolává svodům prostitutky na Pigalle, v Notre Dame hledá Victora Huga, aby našel alespoň Quasimoda, paradoxně (nebo v ironickém smyslu) svěžího „v turistech davu“. Postojí chvíli u Eiffelovky, u té „velké petřínské věže“, avšak od prohlídky jej odradil skok toho, „co kolem běžel“. Sebevraha? Je zklamán i z Mony Lisy, jejíž půvab je čímsi (novodobým?) zastřen, ztratil lesk a grácii, když da Vinci „šel si dát pivo, párek a křen“. Že by ohlas všech pachů z lidské tlačenice před obrazem vystaveným v Louvru? A Montmartre, ona Mekka všech našich básníků, je místem, kde si turisté „za pár kaček / nořili nosy do šlehaček“. Trochu nebásnicky chutnající pařížská klasika, ale tento obraz je vcelku přesný. Báseň Vzkaz v druhé části knihy vyprovokuje čtenáře k úvaze nad tím, zda se zde autor stylizuje do podoby ženského, anebo mužského lyrického subjektu, jaksi se vnucuje představa, že tato slova pronáší žena.
Z hlediska formálně poetického je sbírka tvořena převážně básněmi v rozsahu jednoho čtyřverší, rozmanitě rýmovanými, jakkoli najdeme i „čistý“ volný verš. Z celkových jedenapadesáti básní knihy je jich osmatřicet, tedy skoro čtyři pětiny. Verš oněch čtyřverší je zpravidla čtyřstopý, někdy působící jako ohlas lidové písně (básně Studánko nebo Slunéčko), trochejského nebo jambického spádu, nebo jejich kombinace („Kolik vrásek, tolik lásek, / já žádnou nemám. / Ani lásku, ani vrásku, / proč tolik sténám?“). Autor v nich prozrazuje též smysl pro pointu básně, viz lakonické konstatování „Zapíjím to silnou kávou“ v básni Vraštím čelo.
V tomto roce byla vydána též Strožova sbírka Ta chvilka mi z mysli neunikla, kterou rovněž nemohu nechat bez povšimnutí, už jen proto, že s tou první tvoří tematickou jednotu. Je založena na opakování verše na konci čtyřveršové básně a počátku další básně, tedy básnické figuře zvané epanastrofa. To autorovi umožňuje vytvořit dlouhou komponovanou báseň, která odráží proměny milostného vztahu, v němž nechybí vzpomínky na jeho počátek, zvláštní narážky na vztah dívky ke svému otci, zmínky o reakci okolí milenců na jejich lásku, jemné výčitky kvůli její nevěře („ty otáčela ses za nevěrou“, včetně ujišťování lyrického subjektu, že svoji lásku nikdy neopustí. Ze závěrečných básní sbírky lze usoudit, že ona to učinila – opustila ho (snad kvůli jmění, „lásku zaházela blátem“, jeho „přibila na kříž“) a chybí mu. Doufá, že se vrátí, lituje údajné viny…
Originalita provedení se projevuje i v invenci básnického jazyka, velice konkrétního, až věcného, viz verš v úvodní básni „Jestli máš ještě plyšovou myš“, na druhé straně něžně metaforického („V srdci tvém tehdy vzňatý oheň/chráním si dodnes, dává mi sílu“, originálně vnímajícího prosté skutečnosti lidského světa („Zlost vskutku není pěkná róba!“). Autor využívá i různých vrstev slovní zásoby, viz slovo „pasanty“, či spojení „nevezmu roha“, do verše básně Pověz se vloudil i anglicismus „stalking“.
Druhou knihu opatřil eroticky dráždivými fotografiemi František Dostál, první ilustroval jiný František – Doubek. Obě knihy vydalo nakladatelství Periskop v Příbrami za bdělého redaktorského dozoru Karla Sýse.
Jak bylo napsáno v úvodu, autor počítá s tím, že si jeho sbírky najdou jen „pár lidí“, ale dotyční stráví s jeho díly vskutku pěknou chvilku.
Autor: ALENA VOLKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |