René byla neobyčejně zvláštní dívkou. Nenáviděl jsem ji, tolik nenáviděl - a přece jsem na ni nemohl zapomenout. Dva roky uplynuly od chvíle, kdy jsme se rozešli. Dva roky jsem se jí pečlivě vyhýbal, mnohokrát sám sebe zapřísahal a ujišťoval, že pro mě nic neznamená. Přesto však jsem se bál potkat ji. Neboť jsem věděl, že kdyby se tak stalo, chtěl bych se k ní znovu vrátit, i když by to znamenalo zase nové zklamání a nové utrpení.
Krasavicí nebyla, přesto však byla velice přitažlivá. Pleť měla tak snědou, že kdyby si namalovala na čelo tečku, byla by jistotně pokládána za Indku. To bylo patrně důvodem k názvu „Inda“, jímž ji
obšťastňovaly její spolužačky. Tělo měla nejkrásnější, jaké může žena mít. To ovšem bylo možno ocenit pouze na plovárně, protože tvary těla jí hyzdily neustále obleky s příliš dlouhými sukněmi, jaké nosila jen hrstka výstředních děvčat, vydávajíce je za poslední „světovou módu“.
Při úsměvu se jí dělaly na tváři dolíčky a oči vyzařovaly takovou naivitu a důvěryhodnost, že bylo příjemné dlít v její bezprostřední blízkosti. Snažil jsem se vymazat ji z mysli, ale nedokázal jsem ji
nahradit žádnou jinou. Och, kdybych na ni nemusel bez ustání tak často myslet!...
A tu jsem ji jednoho večera potkal. Nebylo možné se jí vyhnout, nebylo možno utéci. Bylo to počátkem dubna osmačtyřicátého roku. Studovala čtvrtý semestr filozofie. Sešli jsme se v Malostranské besedě na představení Divadla satiry. Seděla v řadě přede mnou - a sama. Otočila se na mě se svým neodolatelným úsměvem, jemuž jsem nedovedl nikdy vzdorovat. Nezbývalo než úsměv opětovat. Říkal jsem si však v duchu: Jen se usmívej, Reničko, mě už nepolapíš!
O přestávce, když vycházela z řady kolem mne, pozdravila první. Pozdravil jsem též a sklopil hlavu. Koutkem oka jsem viděl, že na mě čeká v uličce. Zůstal jsem proto sedět na svém místě a předstíral, že čtu program. Rozčilením jsem však nerozeznal písmenko od písmenka.
Konečně odešla. Ale když se po přestávce vracela, znovu se na mě usmála. Blížila se poslední, malá přestávka. Na jevišti předváděli dva herci číšníka a hosta v restauraci střídajíce jejich letory. Když skončili, všichni diváci tleskali a René s nimi.
Musím jí utéci! napadlo mě náhle, ihned jsem vyšel z řady a zůstal stát nedaleko dveří, abych mohl hned po představení zmizet. Ještě však než zhaslo světlo, zpozorovala René můj záměr.
Jakmile skončilo představení, dal jsem se na úprk. Spěchal jsem uličkou k nábřeží, po schodech nahoru a přes most Legií k Národnímu divadlu. A tu jsem uslyšel za sebou její kroky. Snažil jsem se jít ještě rychleji. Kroky za mnou se daly v klus. Po mostě nikdo jiný nešel. Zářící měsíční obloha vrhala na zemi záplavu světla. Otočil jsem se, abych se ujistil, zda prchám skutečně před René. Hrůza! Proč jsem to učinil?! Ona na mě mává. Nelze předstírat, že nevidím. Vypadal bych před ní jako zbabělec. Dobrá tedy! Počkám na ni, ale dám jí znát, co pro mne znamená, rozhodl jsem se. A zatvářil se co nejledověji.
René ke mně doběhla udýchaná, plná svěžesti a radosti.
„Už jsem myslela, že přede mnou utíkáš!“ byla její první slova.
„To by mě nikdy ani nenapadlo,“ řekl jsem chladně a podíval se k Národnímu divadlu. „Spěchám na tramvaj. Sedmnáctka zrovna jede. Vidíš?“
Podal jsem jí ruku a chystal se dát se do běhu. René však pevně uchopila tu mou ruku a pravila mírně a sladce:
„Doprovoď mě domů! Tak dlouho jsme se neviděli...“
Spatřil jsem její milé oči s naivním úsměvem, a slyšel sedmnáctku dojíždět do stanice. Kdybych ji chtěl chytit, musel bych okamžitě utíkat. Ty oči! Proč jsem jim nedokázal nikdy vzdorovat. Vůle křičí: Utíkej, utíkej! Ale tělo stojí, stojí a odpírá poslušnost.
Sedmnáctka odjíždí a já skláním hlavu. René mi šeptá:
„Jaký jsi hodný, Frantíšku!... Pojď!“
Vezme mne pod paží. Moje vědomí je poražené, zničené, vůle rozleptána. Kdesi v koutku duše však cítím blaženost, že to tak dopadlo.
Jdeme. Oba dlouho mlčíme. Konečně začne René. Žvatlá cosi o večerní Praze, pak o poměrech u nich ve škole. Zdá se jí nemožným ten stav, kdy profesoři nic neznamenají a bojí se studentů. Dosud tomu bylo vždycky naopak a tak je to správné! Ale já ji neposlouchám. Mám na
jazyku otázku, kterou ne a ne vyslovit nahlas. Teprve před Renčiným domem, když řekla: „Jsem už doma“, vyhrkl jsem nesměle: „A co Igor?!“
„Igor?!“ zarazila se René, ale vzápětí se rozesmála perlivým smíchem a dodala: „My jsme se přeci rozešli. To nevíš?“ Dívá se zkoumavě na mě a je nervózní.
Netakticky zazářím překvapením:
„Opravdu?“
„Opravdu, Frantíšku!“ řekne s velkou úlevou René.
„A kde je?“
René se znovu zarazí a říká nejistě:
„Na vojně - přece... V Žatci nebo kde... Řekl mi, že má jinou a že mě nechce už nikdy vidět!... Napsala jsem mu, neodpověděl...“
„A ty se trápíš!“
„Trápila! Ale už nebudu. Nikdy nebudu... Viď, že k nám přijdeš na návštěvu, Frantíšku!“
Napjatě mne pozoruje. Čekal jsem na tuhle chvíli, toužil po ní, nevěřil, že by se mohla někdy uskutečnit. A teď náhle jí stojím tváří v tvář. Pokročil jsem k René.
„Že přijdeš, viď!“ zašeptala. „A vezmeš mne s sebou zase do divadla, na koncerty, na výstavy... Tak ráda jsem s tebou všude chodila...“
Uchopila mě za ruce a dlouho se dívala svůdně do mých očí, plných nové naděje.
„Nevím,“ odpověděl jsem, když jsem se nasytil jejího pohledu. „Mám děvče...“
Pronesl jsem to nejistě a jakoby pro případ obrany.
Renčiny oči pohasly zklamáním. Ironie se jí vetřela do hlasu:
„Ty máš děvče?!“
Tón jejího hlasu se mne nemile dotkl. Zlobně jsem odpověděl:
„Myslila sis, že budu čekat, až se zase s Igorem pohádáte?... Za čas ti napíše z vojny ´Přijeď!´ a ty...“ Nedořekl jsem.
René mě přerušila dojatými slovy:
„Ne, už nikdy se s ním neuvidím. Neboj se...“
Pohladila mne po tváři a než jsem se vzpamatoval, stála mezi domovními dveřmi.
„Ode dneška budu na tebe každý den čekat,“ zašeptala. „Dobrou noc!“
Slyšel jsem, jak zamyká dveře, pak hluk jejích kroků, jež se vzdalovaly. Za chvíli se rozsvítilo světlo v jejím pokoji. Čekal jsem, zda vyhlédne z okna a zamává mi. Ale nedočkal jsem se. Dlouho
jsem se na to okno díval. Vrhalo světlo do temné ulice. Pak teprve jsem odcházel pomalu k domovu.
x
Ženka je hodné a milé děvče. Sblížil jsem se s ní půl roku po rozchodu s René. Brzy jsme se stali dobrými přáteli, neboť naše názory na všechno na světě byly téměř stejné. Také povahy jsme měli podobné; oba jsme byli něžní, tiší, nevýbojní. Chodili jsme všude spolu a pozvolna se do sebe zamilovali. Ne nadarmo nám říkali přátelé ´vážná známost´. Byli jsme šťastni.
Po onom novém setkání s René se však objevovala mezi námi drobná nedorozumění, jež se měnila a vyhrocovala postupně v roztržky, stále větší a větší. A všecky ty roztržky začaly vždy tím, že Růženka mě přistihla, jak myslím na něco docela jiného než na to, o čem jsme spolu hovořili.
Pokaždé jsem se bránil výmluvami na starost se zkouškami. Ale Ženka mi nevěřila. A když se má nepřítomnost ducha dostavovala i ve chvílích milostného opojení, řekla mi jednou vyčítavě:
„Líbáš mě, Františku, ale myslíš na jinou!“
Mlčel jsem a Ženka trpce dodala:
„Vidíš, uhodla jsem...“
Tu jsem se teprve začal bránit.
„Ne!“ vykřikl jsem. „Nemám nikoho a na nikoho nemyslím.“
Objala mne něžně a starostlivě.
„Tak co je ti tedy, milý?“ Podívala se mi smutně do očí.
Řekl jsem stranou:
„Nevím... Nemohu ti to vysvětlit... Snad to brzy přejde...“
Víc jsme o tom nehovořili. Avšak od onoho dne jsme se neviděli. Já nevolal Ženku a Ženka čekala, až sám přijdu.
Tolikrát už jsem ji chtěl zavolat, ale nakonec jsem si to vždycky rozmyslel. Nechtěl bych být znovu přistižen při pohledu do prázdna, v jehož hlubině se kmitala představa René. Prožíval jsem krutý vnitřní boj. Stále jsem myslil jenom na René. Od probuzení do usnutí. Snažil se studovat, ale přede mnou vířily otázky, jedna za druhou jak vločky padajícího sněhu, ale každá bez odpovědi. Měla mne skutečně ráda? Má mě ráda teď? A může mě mít ráda v budoucnu? Co znamenal v jejím životě Igor? A co třeba bude ještě znamenat? Miluje ona Igora? Milovala ho? Dovede ona vůbec někoho milovat? Abych získal její lásku, byl bych ochoten udělat i nemožné. Avšak je možné její lásku získat? Proč jsem ji od prvního spatření tolik miloval a ještě dnes ji tolik miluji, třebaže ji zároveň k smrti nenávidím? Ano, trápím se a nenávidím ji, protože ona opustila mne - nikoliv já ji, a to ve chvíli, kdy jsem byl zcela přesvědčen o její lásce. Toužím po ní jenom proto, že je pro mne tak záhadná?
Potom jsem vždy srovnával René s Ženkou. Podivné: ve všem zvítězila Ženka. Byla hezčí, chytřejší, hodnější, elegantnější - nikoliv však nápadná - , zajímala se o mé studium a pracovní problémy, což by René nikdy nenapadlo. Ale přesto přese všecko poutala mou mysl i city daleko více René. A chvílemi se mi zdálo, že jenom René.
Mám jít za René? Mám se k ní vrátit? Opustit Ženku?, ptal jsem se neustále sám sebe.
Nedělej to!, volalo cosi uvnitř mého těla, ale vůle tomu bránila.
Nešel jsem ani za René, ani za Ženkou. Uvažoval jsem, přemýšlel, trápil se, až mne denně bolela hlava. Chtěl jsem se zbavit myšlenek na René a vybavoval jsem si v duchu všecky naše společné chvíle, jež jsem stále cítil jako šťastné, avšak které nyní, s odstupem, mluví jenom v její neprospěch. Vždyť přece od našeho seznámení až do rozchodu jsem pro ni téměř nikdy nic neznamenal.
x
Jak jsme se s René seznámili? Zcela náhodou, na jaře v pětačtyřicátém roce. Oba jsme jezdili na neděli k Berounce. Chata Renčiny matky byla dřevěnou vilou, moje chata byla obyčejnou pronajatou boudou s oknem, dveřmi, stolem a palandou. Vídávali jsme se často a pohled na ni mne vzrušoval. Nikdy jsem se však neodvážil oslovit ji.
Jednou jsem zůstal v boudě přes noc i v neděli večer. Ráno jsem spěchal na vlak. Zpozdil jsem se však o jeden přívoz, a když se pro mne starý Muk vracel, slyšel jsem pískat vlak ve vedlejší stanici. Než jsme dorazili ke břehu, brzdil před nádražím. Vyskočil jsem na břeh a dal se do zběsilého běhu. Starý Muk se rozesmál. K nádraží chybělo dobrého půl kilometru. Nezastavil jsem se a utíkal jsem, až jsem ztrácel dech. Drobné postavy několika lidí na nástupišti vstoupily do vlaku, průvodčí u posledního vagonu zapískal, vlak se dává do pohybu.
Nohy mi začaly vypovídat službu. S posledními silami jsem nadběhl přes louku rozjíždějícímu se vlaku. Zdálo se mi, že ze všech okének vyhlížejí lidé a povzbuzují mne. Konečně jsem byl u kolejí. Běžel jsem podél prvního vagonu, avšak nebyl jsem s to vyskočit na stupátko. Před očima se mi udělaly kruhy. Tu se dveře nade mnou otevřely, ruka průvodčího mne uchopila za límec kabátu a vytáhla nahoru. Zaslechl jsem jeho hlas:
„Tohle, mladíku, po druhé nedělejte!“
Kruhy před očima přešly v tmu, v níž jiskřila hvězdička vedle hvězdičky. Po chvíli přešla tma opět v barevné kruhy a pak jsem již viděl a slyšel jako dřív. Prudce oddychuje vstoupil jsem do chodbičky, ale ihned jsem se zastavil.
U prvního okénka stála René a usmívala se na mne svýma naivníma neodolatelnýma očima. Nevěděl jsem, mám-li ji pozdravit, ale ona sama pravila:
„Tak jste nás přece doběhl?“
Celý jsem zrudl radostí a utíral jsem si čelo.
„Bylo to velmi zajímavé, dívat se na vás,“ pokračovala. „Ale pojďte si sednout do kupé. Jste celý mokrý a tady to fouká!“
Odvedla mne dovnitř. Byli jsme zde sami.
„Budu platit pokutu. Je tu druhá třída,“ řekl jsem jí.
René se znovu usmála:
„Vždyť vás sem průvodčí sám vytáhl!“
„Tomu se moc divím!“ oplatil jsem jí její úsměv.
René se zatvářila záhadně:
„Já jsem ho o to poprosila.“
„Vy?“ vzkřikl jsem překvapeně a radostí jsem se postavil a opět si sedl.
„Bylo mi vás líto,“ odpověděla. „Tak pěkně jste utíkal...“
Oba jsme se rozesmáli. Za chvilku jsme byli v Praze.
„Kde bydlíte?“ zeptal jsem se nesměle před nádražím.
„Na Letné.“
Zajásal jsem. Bydlil jsem tam také. A tak jsme jeli společně i dvanáctkou. Potom jsem ji šel doprovodit až domů a řeč vázla.
Nevěděl jsem co říct, protože jsem myslel pouze na to, jak se s ní opět sejít. Konečně pravila sama:
„Tváříte se jako řečník, ale moc jste toho nepověděl!“
Řekl jsem jí s náhlou odvahou: „Mrzí mne, že už budete doma. Rád bych vás ještě někdy viděl.“
Odvětila koketně a lehce, zatím co já stál celý nesvůj:
„Můžete mne navštívit, stojím-li vám za to. Ale raději to nedělejte. Byl byste zklamán.“
Nedůvěřivě jsem se zasmál.
„Nevěříte?“ pokračovala. „Jsem zlá, umíněná, hrozná. Opravdu!“
Stále jsem se smál.
Pokrčila rameny.
„Varovala jsem vás.“
„Nebojím se vás,“ šeptl jsem.
„Když tedy chcete - naše číslo je v telefonním seznamu. Jmenuji se René Klinková.“
Zarazil jsem se:
„Snad ne dcera slavného nakladatele, který první vydal...“
Přikývla:
„Teď vede nakladatelství matka. Tatínek už dávno zemřel.“
Zakoktal jsem:
„Odpusťte, ani jsem se nepředstavil.“ Řekl jsem jí své jméno, a že jsem maturant a čekám na otevření vysokých škol.
Odpověděla mi s přesvědčením:
„Já budu maturovat až za rok. To už čekat nebudeme, že?“
V tu chvíli jsme si byli náhle blízcí. Oba jsme to cítili. Podala mi ruku a rozloučili jsme se.
x
Měl jsem jí od toho dne plnou hlavu. Mnoho dní jsem obcházel Klinkovo nakladatelství, než jsem se odvážil vstoupit dovnitř. Když jsem tak konečně učinil, přivítala mne radostně René i její matka. Nabídli mi dokonce místo v jejich nakladatelství. Odmítl jsem však tuto nabídku, třeba byla pro mne velice příjemná. Zdálo se mi, že bych byl v přílišné závislosti na této rodině. Pozval jsem René do divadla a od té doby jsme se stýkali velmi často. Nikdy jsem se však neodvážil ani ji vzít za ruku. A byl bych ji nejraději líbal!
Jednou v neděli, bylo už teplo, jel jsem s ní po Berounce v kanoi. Loďka plula po proudu, sama bez pomoci pádla. René se opírala zády o má kolena a já se odvážil obejmout lehce její ramena. Ani sebou nepohnula. Má odvaha vzrůstala. Sklonil jsem hlavu a dotkl se ústy jejích voňavých vlasů. Trochu se zachvěla, ale nebránila se. Objal jsem její ramena silněji.
Tu proti nám vyrazila jiná kanoe, jíž jsme si dosud nevšimli. Seděla v ní mondénní krasavice se zvláštním urostlým chlapcem, jenž se svým vzezřením podobal hrdinům předválečných amerických filmů, nejvíce však Ronaldu Colmanovi nebo Clark Gablovi.
Když je René spatřila, odsedla prudce ode mne, až se kanoe zakymácela, a vykřikla tlumeně: „Vyhněte se jim, Frantíšku!“
„Kdo je to?“ zeptal jsem se a pádloval jsem daleko od nich.
„Igor,“ řekla celá nesvá a sklopila hlavu, aby se nemusela nikam dívat. Viděl jsem, jak se na nás mladík upřeně dívá...
Večer, když odešla René spát, odjel jsem s několika kamarády na druhý břeh, kde byla v hospodě malá uzavřená slavnost pro stálé hosty. Pilo se na konec Německé říše a někteří dokonce tančili při gramofonu, ačkoliv tanec byl říšským protektorem přísně zakázán.
Po půlnoci vešel Igor. Sotva mne zhlédl, namířil ke mně a s obrovskou suverenitou volal na mne už z dálky:
„How do you do?“
A když došel ke mně, plácl mě po rameni.
„I´m very well!“ odpověděl jsem nevrle a odsedl jsem od něho.
Zasmál se:
„To se ti nedivím, my boy, že se ti vede dobře. Jezdíš si pěkně s Reničkou, objímáš ji, co?“
Odsekl jsem prudce:
„Co je ti do toho, kamaráde!?“
Ušklíbl se cynicky:
„Až já budu chtít, bude zase jezdit se mnou.“
Vyskočil jsem a chtěl jsem jej uhodit pěstí do brady. Avšak spatřil jsem, že nás pozorují dobré dva tucty jeho kamarádů. A nás bylo jenom pět.
Řekl jsem tedy s předstíraným klidem:
„Necháme to na ní, ne?“
Poplácal mně znovu rameno a pronesl žoviálně:
„Nic ve zlém, bráško! Říkám ti to přátelsky - jen tak mezi námi – abys nebyl jednou překvapen, až ti uteče ke mně. Myslím to doopravdy! Zbytečně by ses trápil. Nech toho radši! Ale je to jen moje rada.“
Při posledních větách se tvářil vážně a přirozeně. Myslí to skutečně doopravdy, nebo se mi vysmívá?
„Igore! Pojď sem!“ zavolala na něho starší paní od nedalekého stolu.
„Ano, mamičko!“ odpověděl jí, aniž se obrátil a díval se stále na mne.
Otočil jsem se od něho jako by nebyl a odešel jsem z hospody. Moje dobrá nálada zmizela. Před očima se mi zjevila tvář Igorovy matky. Jaká je jejich rodina? Kdo jsou? Přeplavil jsem se na domácí stranu řeky.
Druhý den jsem vylíčil René své setkání s Igorem. Celá zbledla. Teprve po chvilce mohla vyprávět. Byl její první láskou, ještě v sextě. Četla tehdy román Jih proti severu a on se podobal tolik hrdinovi Rettovi, že se do něho zamilovala veškerou silou, jaké byla schopna. Zdálo se jí, že ho má ráda na celý život. On však se k ní začal hrubě chovat. Chodil i s jinými děvčaty, a když protestovala, tloukl ji. Proto se s ním přestala stýkat.
„I když ho nenávidím a zlobím se na něho,“ řekla však nakonec, „přece na něj nemohu zapomenout... Možná, že ho mám ještě stále ráda. Radši se mu vyhýbám. Nevidím- li ho, jsem klidná. Spatřím-li jej -“ zakryla si rukama oči, jako by se chránila před zlou vidinou.
„A mne byste mohla mít ráda?“ vyklouzlo mi z úst.
„Ne,“ odpověděla klidně. Když však viděla, jak jsem zesmutněl, vzala mne za ruce a pravila: „Musíte si mne dobýt, Frantíšku, chcete-li, abych měla ráda i vás. Říkala jsem vám přeci tenkrát, po prvé, jaká jsem.“
Díval jsem se zblízka do jejích milých očí. Povzbudivě se na mne usmívala a mně bylo jako kytičce, kterou právě zalili spoustou vody.
x
Příští sobotu začalo Pražské povstání. V jedenáct hodin dopoledne jsem přiběhl ke dveřím Renčina bytu a zazvonil jsem. Bál jsem se o ni, chtěl jsem vědět, zda je doma. Když mi otevřela, oddychl jsem si a spustil jsem na ni:
„Nikam nechoďte, Reničko! Na ulicích se bude střílet!“
A než se vzpamatovala, rychle jsem ji objal, políbil na tvář a utíkal pryč. Mé rázné chování ji silně dojalo. Takového mne ještě neviděla. Zavolala za mnou:
„Frantíšku!“
Otočil jsem se.
„Dej na sebe pozor - a vrať se mi!“ zvolala opravdově a slzy jí vytryskly z očí. Tykala mi!
Vyběhl jsem před dům. Po prázdné ulici přejíždělo německé nákladní auto a na něm dva těžké kulomety s vojáky. Skočil jsem ke dveřím nejbližšího domu. Zdálo se mi, jako by proti mně letěla smrt. Pak jsem opět vyšel a utíkal k Hlávkovu mostu. Z pouličního amplionu řval hlas: „Československý rozhlas volá o pomoc! Československý rozhlas volá o pomoc!“ Rozběhl jsem se přes most a v hlavě mi hučel Renčin hlas:
„Dej na sebe pozor - a vrať se mi!“ Běžel jsem do Lidového domu, kde na mě čekali kamarádi, co měli zbraně.
Renčinu větu jsem slyšel po celé čtyři dni až do příjezdu prvních sovětských tanků. Sotva jsem se s nimi přivítal, utíkal jsem k ní.
Objali jsme se a políbili radostí. Šeptala mi v objetí:
„Měla jsem o tebe strach! Vůbec jsem nespala!“
„Ani já ne,“ odpověděl jsem unaveně a pohladil jsem ji. „Zato teď se vyspím.“
Když jsem jí vyprávěl, jak nás Němci v Lidovém domě zajali, měli jsme být popraveni na Masarykově nádraží, ale nakonec nás vyměnili za svoje vojáky, všiml jsem si, že jsem stoupl v jejích očích.
Vzal jsem ji za ruce a podívali jsme se na sebe.
„Nashledanou - milá!“ Řekl jsem jí po prvé ´milá´. A ona se usmívá, je jí to příjemné. Ještě chvilku se dívám do jejích očí, ale políbit ji znovu na tvář jsem se už neodvážil. Rychle jsem odešel. A René na mne zamávala z okna.
Druhý den, když jsme se opět sešli, si René stěžovala, jací jsou ti ruští vojáci špinaví.
„S jedním Péťou jsem se ze zvědavosti seznámila,“ řekla, „představ si: vylezl z tanku, špinavýma rukama si opláchl obličej a pak na sebe nalil voňavku; na vlasy, na zpocený krk, na kabát, na pusu i na ruce. A šel na rande.“
Oponoval jsem jí:
„Žádný frontový voják nemůže být jak ze škatulky.“
Řekla však:
„Já myslím, že ti v Plzni jsou lepší. Chtěla bych je někdy porovnat… Šla jsem se s Péťou projít a on chtěl jít k nám. A hned mě objímal. Začala jsem se ho bát a utekla jsem mu.“
„A to jsi mu nemohla dát pusu?“ zasmál jsem se, ačkoliv jsem na onoho Péťu hned žárlil.
„Proč?“ ochladla René.
„Za naše osvobození přeci!“
„Já myslím, že nás osvobodily všecky spojenecké armády,“ řekla bojovně René. „A jestli je chce některá líbat, ať je líbá. Já nikoho líbat nebudu... Večer abych se bála vyjít z domu.“
„To je u všech spojeneckých armád stejné,“ odvětil jsem neméně nakvašeně. A třebaže kvetly kaštany a voněl bez, šli jsme na půl metru od sebe a ne a ne se přiblížit.
Asi za týden jsme se potkali, zcela náhodou. René se opět usmívala a já byl šťasten.
„Víš co?“ pravila tajemně, „já mám prázdniny a ty zatím nic neděláš, pojeďme spolu na výlet!“
„A kam?“ zeptal jsem se radostně. Představa, že bych někde mohl žít jenom s ní, mne neobyčejně upoutala.
„Před válkou jsme jezdili s tatínkem každý rok do ciziny. Pojeďme letos aspoň na Slovensko. Jinam to nepůjde.“
Byl jsem šťastný.
„Pojedeme,“ odpověděl jsem jí, „ale až v srpnu, teď opravdu nemohu. Musím si vyběhat vysokou školu.“
„To už nějak vydržím. Budu zatím v naší chatě,“ řekla René stejně šťastně jako já a dodala: „Ty nevíš, jak ráda cestuji… musíš mi poradit, co si mám vzít na cestu.“
„Co nejméně,“ vyrazil jsem ze sebe ihned. „Doba je bouřlivá, třeba budeme chodit stále pěšky.“
Vzala mne za ruku a pokračovali jsme v cestě společně. A stále ještě kvetly kaštany a voněl bez.
Úryvek stejnojmenné povídky z knihy Nepovedené lásky aneb Mé zakázané scénáře, kterou vydalo nakladatelství Futura. Bohatě ilustrovanou knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 200 Kč.
Autor: ANTONÍN KACHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |