Před 240 lety se narodil Ludwig van Beethoven
„Když komponuji, madam, tak nemyslím na vaše nešikovné prsty.“
(Odpověď Mistra na stížnost jedné dámy z vídeňských vyšších kruhů, že se prý jeho věci nedají na klavíru zahrát.)
Ano, titán světové hudby uměl dát patřičně najevo své pohrdání společnosti své doby. Ale na druhé straně - a to proto, že byl vskutku titán - uměl vyjádřit své sympatie jak prostým lidem, tak velkým lidovým hnutím. Vždy usiloval, aby svým dílem přispěl k posílení lidského ducha a práva osobnosti na svobodný růst a tvorbu nejhumánnějších hodnot.
Ludwig van Beethoven se narodil 16. nebo 17. prosince 1770 v Bonnu. Jeho otec byl tenoristou v kurfiřtské kapele a hudebníkem byl rovněž dědeček, jenž působil jako kurfiřtský kapelník. Otec, inspirován Mozartovým příběhem, chtěl za každou cenu prokázat genialitu svého syna. Dokazuje to i tvrdá skutečnost, že když bylo Ludwigovi osm let - a otec ho vydával za šestiletého – byl poslán do Vídně, do Mozartova učení. Ve svých třinácti letech byl angažován jako klavírista doprovázeč v kurfiřtské kapele. Ve Vídni se pak Beethoven trvale usadil v roce 1792.
Kde vlastně Beethoven žil? Měl nějaké domy? Odpověď na tuto otázku může klidně znít, že třicet. Ovšem s dodatkem, že v nich pouze žil, ale skutečně je nevlastnil. Jak je to vůbec možné, že je po Vídni dodnes rozeseto tolik domovních tabulek vyzdobených stuhami v rakouských národních barvách, které říkají, že za jejich zdmi žil největší hudební génius? Ano, ve Vídni se skutečně říká Beethovenův dům tam a tam a Beethovenův dům tu či onde. Ale faktem zůstává, že jde o místa, kde skladatel přechodně žil a pracoval, aby se odstěhoval s tím, že se po letech opět do stejného domu mohl vrátit. A to i opakovaně. Stěhoval se prý celkem asi osmdesátkrát!
Zlé jazyky totiž tvrdily, že Ludwig van Beethoven byl svárlivé povahy a nikde se prý kvůli tomu nesnesl ani s domácím, ani s okolím. Stejné vlnové délce odpovídala i další pomluva, že údajně žil bohémským stylem a snadno utratil všechny peníze. A když mu nezbývalo na nájemné, tak ho majitelé domů jednoduše vyhodili. Je to pravda? Když odstraníme z takového obrazu jedinečného hudebníka všechny nánosy drbů, zjistíme, že Beethoven měl sice náturu výbušného člověka, ale v jeho případě šlo spíše o přetlak vnitřní energie a nepokoje. A že těžký úděl jeho života daný ztrátou sluchu i pocitem, že stále ještě nevykonal to, k čemu se cítil povolán, ho nutil do neustálého hledání, ke změně, k úniku od lidí, ale zase jen na okamžik, aby vzápětí zjistil, že dobrý člověk ještě žije.
„Ó vy, podle nichž jsem člověk nevraživý, nepříjemný, mizantropický, nebo kteří mě za takového pokládáte, jak jen jste nespravedliví! Neznáte skrytou příčinu, proč se vám to tak jeví,“ píše skladatel 6. října 1802 ve svém heiligenstadtském Testamentu, aneb Poslední vůli, kterou ve formě dopisu svým bratřím Carlovi a Johannu zaslal právě z jednoho takového přechodného pobytu. Bylo to v domě na ulici Probusgasse číslo 6 v té části Vídně, která nese pojmenování Heiligenstadt.
Po pěti minutách chůze odtud k tramvaji číslo 37 a po dvou zastávkách a pak po ulici Hohe Warte se návštěvník dostane na Döblinger Hauptstrasse, kde v domě s číslem 92 v letních měsících roku 1803 Beethoven složil klavírní sonátu C dur Valdštejnskou, trojkoncert pro klavír, housle a violoncello, a zejména Třetí symfonii - slavnou Eroiku. Jak známo, tuto skladbu věnoval Napoleonovi, neboť v něm spatřoval hrdinu, který ideou revoluce zapálí srdce celé Evropy, aby se heroismus jednotlivce změnil v lavinu, jež strhne starý řád a uvolní místo společnosti svobodných a rovnoprávných lidí. Avšak když Napoleon zrušil republiku a stal se císařem, Beethoven v hloubce svého velkého zklamání toto věnování zrušil. V tomto domě, kde je dnes jedno z Beethovenových muzeí, je pod názvem skladby na původní partituře výrazně vidět velký pás vyškrabaného písma. Vskutku, Beethoven tehdy asi musel v návalu rozhořčení vzít břitvu nebo jiný ostrý předmět a svoje vlastní slova holdu Napoleonovi rázně odstranit.
V roce 1817 skladatel přebýval v domě číslo 3 na Pfarrplatzu, kde je dnes stylová kavárna a pak na Kahlenberger Strasse 26. Právě v těchto místech a ve zmíněném roce vznikaly první motivy Deváté symfonie. Snad to byla zrovna její první věta, která je plná smutku a hořkosti. Možná to mohla být některá z dalších vět, třeba ta, která bouří ve vášnivém rytmu plném radosti a vnáší světlo do tmy bídného života zástupů. Ano, někde zde se rodila dosud hudebně nepřekonaná nadšená oslava lidského rodu, vyjádřená i slovy „objímejte se, vy miliony!“¨
Vůbec posledním Beethovenovým bydlištěm byla budova s číslem 200 ve čtvrti Alsegrund, nazývaná též Am Glacis, protože z jejích oken bylo vidět na pevnostní svahy a také na předměstské oblasti směřující nahoru ke kopcům Kahlenberg a Leopoldsberg. Avšak v roce 1903 byla zbořena a na jejím místě vystavěli nový dům s číslem 15. Dnes se zde nachází rušná Schwarzspanier Strasse. Dílo Ludwiga van Beethovena je nesmrtelné a stále žije ku prospěchu lidstva. Stejně tak je možno říci, že žijí i místa, kde tento titán působil a tvořil. Svědčí o tom i fakt, že je stále vyhledávají lidé ze všech kontinentů.
Beethoven se nikdy neoženil, zřejmě proto, že se cítil i společensky vyřazen v důsledku hluchoty, a také proto, že byl v tomto ohledu velmi nerozhodný, i když je známo, že měl rád děti a toužil je mít. Je rovněž známo, že i s dobrými přáteli vlastně udržoval jen písemný styk, a sice pomocí takzvaných konverzačních deníků. Jeho velikost se nejlépe projevila právě v období kolem období let 1820 až 1825, kdy navzdory hluchotě a psychickým depresím dokázal složit svá vůbec nejlepší díla – ať už to byla Missa Solemnis nebo Devátá symfonie. Obě byla dokončena roku 1824 a představovala znamenitý úspěch s takovým odvážným experimentem, jakým bylo zapojení zpěvu do velké orchestrální skladby.
Beethoven byl v té době již úplně hluchý. Nutno připomenout, že první známky tohoto pro hudebníka strašlivého utrpení začal na sobě pozorovat, když mu ještě nebylo třicet let. Pak se příznaky změnily v trvalou vadu. „Kdyby byl Beethoven postižen sklerózní otitidou, tedy kdyby byl ponořen do akustické nicoty, intus et extra (tedy zbaven jakýchkoli sluchových vjemů), je pravděpodobné, neřku-li jisté, že by po roce 1801 nebyl napsal žádné ze svých děl,“ uvedl doktor Marage o diagnóze Beethovenovy hluchoty, kterou přednesl 9. ledna 1928 na konferenci Francouzské akademie věd a dodal: „Avšak jeho hluchota, mající původ v labyrintu, měla tu zvláštnost, že ho sice odřízla od vnějšího světa, nicméně udržovala jeho vnitřní sluchová centra ve stavu neustále excitace, produkujíc hudební vibrace a bzučení, které někdy vnímal s takovou intenzitou. Ačkoli zrušila vibrace zvenčí, zesílila vnitřní zvuky.“
Ludwig van Beethoven zemřel 26. března 1827. Ale dílo, které zanechal lidstvu, je vskutku nesmrtelné. Obsahuje tyto skladby: opera Fidelio, Missa solemnis D dur, oratorium Kristus na hoře Olivetské, kantáta Slavnostní okamžik op. 136, devět symfonií, osm klavírních ouvertur, baletní hudba Prométeus, 36 tanců, pět klavírních a jeden houslový koncert, koncert pro housle, cello a klavír, 16 smyčcových kvartetů a velká fuga pro kvarteto, 20 komorních skladeb různého
obsazení, 17 trií, deset sonát pro housle a klavír, pět sonát pro cello a klavír, 32 sonáty pro klavír, řada drobnějších nástrojových skladeb - mimo jiné 32 variací, několik písní, úpravy skotských, waleských a irských lidových písní a různé drobné příležitostné skladby.
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |