Česká kinematografie zplodila za posledních 21 let hodně výjimečně mizerných filmů. Tvůrčí exploze se po převratu jaksi nekonala. Kvalitní scénáře, které mají hlavu a patu, nebyly a nejsou příliš k mání. A na natáčení filmů chybí permanentně peníze, i když se jich paradoxně točí již několik roků prý stále více. Tak nevím. Ovšem třeba takový Jiří Menzel nemá do čeho píchnout, naše české filmové (i televizní) produkce ho svorně ignorují. Po filmu Obsluhoval jsem anglického krále dostal už jen nabídku od chorvatské televize na natočení dvou dokumentů. To je smutné. Při návštěvě (multi)kina je to ale pořád stejný obrázek, na programu mají jen skoro samé americké filmy, a v televizi člověka čekají obdobné slátaniny v bleděmodrém. Českých je jak šafránu, problémem je navíc nalézt mezi nimi nějaký alespoň trochu normální film. Vlastně hledáte jehlu v kupce sena.
Budou to už pomalu čtyři roky, co byl do kin uveden český film, který alespoň na čas narušil zde panující americkou hegemonii, Vratné lahve režiséra Jana Svěráka a jeho otce, scénáristy Zdeňka Svěráka. Již od prvních minut promítání bylo divákům zřejmé, že i v této kumštu nepřející době vzniklo výjimečné dílo.
Děj se točí okolo bývalého učitele českého jazyka Tkalouna (vystřihl si ho přesvědčivě Zdeněk Svěrák sám), který po několika letech přesluhování odchází definitivně v 65 letech do důchodu. Doma se ale nudí a dirigován svou manželkou Eliškou, také učitelkou v důchodu (hraje ji skutečně výborně Daniela Kolářová) dělá bez nadšení různé domácí práce. Využívá pak každé příležitosti, aby mohl z příliš těsné, svazující klece domova na pár hodin denně prchnout mezi lidi. Zajímá ho stále, i přes jeho věk, ta hezčí polovina lidstva.
„Ovšem aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení,“ vysvětluje mentorsky Tkaloun (coby vítací typ) své ženě, která mu ale po 40 letech manželství vidí až do žaludku.
Je to hořká komedie o stárnoucím muži (jakémsi platonickém proutníkovi s jeho snovými, krotce erotickými železničářskými představami s kolegyní učitelkou Ptáčkovou v hlavní roli), u které se člověk sice dost pobaví, ale někdy díky této optice ho o to více zasáhnou životní moudra zde vyslovená. Rovněž Zdeněk Svěrák musel sám nejdříve zestárnout, aby mohl takový příběh vůbec napsat a natočit tak věrohodně. Příběh hluboce lidský, laskavý, odehrávající se v této dnešní nelidské, nelaskavé době. Příběh dobře odpozorovaný ze skutečného života obyčejných lidí. Balzám pro duši, který pohladí a zahřeje u srdce, a zaručeně i přes určitou hořkost rozesměje.
Celkovému vyznění filmu navíc velmi prospělo, že všichni herci pod vedením Svěráka mladšího zde hrají přirozeně a evidentně s velkou chutí. Třeba skvěle hrající Jiří Macháček je značným překvapením, ta postava učitele informatiky Landy, nápadníka Tkalounovy dcery Helenky mu navíc ale fakt sedla. („Ty Helenko, jak bych ti to řek… my mužský se taky strašně rádi líbáme, ale když to pak nepokračuje dál, tak nás z toho strašně bolej ty…srdce.) Svou roli osamělého a o ženách jen dosud (marně) snícího mladého muže nečekaně dobře zvládl i Jan Budař („Pracuju u lisu, proto mi kluci říkaj Úlisný, ve skutečnosti se jmenuju Šourek.“) Vdanou učitelku matematiky Ptáčkovou zahrála na jedničku stále šmrncovní Nela Boudová, v jejíž náruči a posteli skončí nakonec mladý Úlisný řečený Šourek, místo Tkalouna, který na poslední chvíli couvne a raději zůstává dál věrný svým lehce erotickým představám a své ženě. (A to přitom jako učitel několik let přesluhoval na škole, aby se s kolegyní Ptáčkovou alespoň takto vídal.) Jan Vlasák se nezapomenutelně zhostil role oddávajícího magistrátního úředníka Wasserbauera, padesátiletého, na jazyk si šlapajícího muže, který se (platonicky) zamiluje do daleko starší Elišky Tkalounové („…bvízka se k bvízce naklání, pfiviň se ke mně má milá, jako ta bvíska spanilá.“) Pavel Landovský si zahrál Tkalounova kolegu ze supermarketu z oddělení výkupu lahví, nemluvného bývalého lampasáka Řezáče, řečeného Mluvku. (To se tedy Svěrákům povedlo!) Tkalounovu rozvádějící se dceru Helenku hezky a s citem zahrála Tatiana Vilhelmová, což bylo další překvapení. Božidara Turzonovová byla v roli paní Kvardové řečené Rádiovky prostě roztomilá. Ale dobré herecké výkony podali nakonec všichni.
V takřka závěrečné scéně filmu si Tkaloun plní jeden ze svých snů, proletět se horkovzdušným balonem. Spolu se svou ženou Eliškou přeletí usazeni v koši balonu i Sázavu a při pohledu na ostrůvek v řece si připomenou dobu před více než 40 lety, kdy se právě tam a tehdy poprvé pomilovali. Tkaloun svou ženu objímá a líbá, dává jí kytici a pak jí říká, že (až na toho hnusnýho Wasserbauera) to s ní bylo celý ty roky krásný. (Mimochodem, moc hezké vyznání po 40 letech manželství.) Sice se nakonec s pojednou klesajícím horkovzdušným balonem oba div neutopí ve Slapské přehradě, ale na poslední chvíli se jim podaří opět zapálit plynový hořák a bezpečně znovu (jakoby symbolicky) spolu vystoupat.
Pochvalu za krásné, poetické záběry si bezesporu zaslouží kameraman Vladimír Smutný. Hudba Ondřeje Soukupa není vůbec špatná, rezonuje s filmem, leč místy je zbytečně patetická, třeba u scény pádu balonu do přehrady a jeho opětného vzlétnutí to až tahá za uši.
Samotný film má také několik slabších momentů, ale jsou to skutečně jen drobné vady na kráse. Třeba scéna, kdy Tkaloun coby messenger spadne z kola při jízdě z kopce, je jako vystřižená z bláznivých komedií s Leslie Nielsenem. Sem se však prostě nehodí. Nebo když si Eliška Tkalounová zakroužkuje doma v TV programu film Kolja. To snad Zdeněk Svěrák neměl zapotřebí, to bylo laciné. (A jen tak mimochodem, ten tolik přeceňovaný Kolja kvalit Vratných lahví nedosahuje ani omylem.) Závěrečná vlaková scéna vsunutá po (zdánlivém) konci filmu do závěrečných titulků dosavadní vyznění nečekaně zpochybní a otočí.
Sečteno a podtrženo: Vratné lahve jsou přes drobné výhrady skvostem naší české popřevratové kinematografie. I při opakovaném zhlédnutí (třeba na DVD) se budete dobře bavit a ještě více oceníte svěrákovské hlášky a vybroušené dialogy. Je to film pozvolna plynoucí, humorný, někdy hořký, ale vždy pozitivní, rozdávající dobrou náladu plnými hrstmi. To samé platí však i o knižní, trochu košatější podobě scénáře. Na příběhu stárnoucího muže, kterému zešedivěly a zřídly vlasy, špatně spí, trápí ho vysoký tlak i prostata a jeho někdy (ne)chápající, žárlící manželky nám Zdeněk Svěrák přesvědčivě ukazuje, že i podzim života může být hezký. A že i v tomto věku může člověk snít a chtít si - alespoň některé - své sny vyplnit.
Autor: JAN POLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |