V obsáhlém, obsažném, důsažném rozhovoru Ivany Blahutové prokázal Bohumír Pospíšil naprosto neobvyklou odvahu v zemi naříkačů, čekatelnou jen od mladíka nebo básníka: říká v tom rozhovoru, co jako nadpis přesně shrnuje jeho pocit a názor: Splnil jsem si všechna přání. Věkem už není mladík, už na podzim 1945, ve dvaceti, měl rukopisnou sbírčičku Buližník nitra (vydal si ji až o šedesát let později), ve které nese ten buližník neshrben a ve verších K vlastním narozeninám se přiznává, že je šťasten, spokojen a miluje svět (vždyť je tak krásný), ale už myslí i na smrt, až snílek „dodýchá svůj nesplněný sen“. Za studií pak na technice v Brně píše víc než jako zjednaný, ale znejistěn otcem, jehož vzdělanosti si vážil, sražen jeho „vražednou kritikou“, píše sice nemálo dál, ale když „nastoupil do zaměstnání a do prvního manželství“ a tam ani onde nebylo pro jeho psaní pochopení, píše tajně dál a k publikování, totiž vydávání svých veršů z mládí i pozdějších (nákladem vlastním a v počtu 5–220 výtisků) se odhodlá až v polovině 90. let, v druhém manželství a penzi. Za patnáct roků si (a nejbližším, jen výjimečně většímu počtu trojích krajanů) vydal už celkem 23 svazečků, některé ilustrované, nejčastěji Květou Fulierovou, všechny v graficky, bibliograficky a knihařsky vzorné kultivované podobě. Věčná škoda, že nemám kam napsat studii tak aspoň o 30-40 stránkách a mohu tu jen shrnout, že přes všecky skutečné i domnělé neumělosti, přirozené při psaní v přísné izolaci od předběžné (redakční) i následné kritiky i od soudobé básnické tvorby, a přestože si básník nejednou objevoval objevené - tak napsal vynalézavé Kaligramy (2007) ani potuchy nemaje o Apollinairovi a o tom, čemu se před Apollinairem říkalo carmina figurata -, napsal dost básní, které nejen prokazují jeho značné básnické nadání, ale vydaly by na docela bytelnou, v lecčems až objevnou knížku, zahanbující leccos, co se vydává v renomovaných nakladatelstvích a co se vydává za velkou poezii a sklízí ceny.
Není tvůrce bez jedinečné hlubiny bezpečnosti nebo dvou tří takových nedoberných center securitatis, živících imaginaci. U Pospíšila je to jeho rodný Hulín a širší okolí (nejen v knížkách Vzpomínky na Hulín nebo Rusava), dále Brno, kde zakotvil (Brno a jiné básně i jiné sbírky) a na jihozápadní Moravě krajina nedaleko Dalešic, kde Nezval psal podstatnou část své poezie 1922-32; tam mají Pospíšilovi svůj Valův mlýn, dědictví po otci básníkovy druhé ženy, místo, kde „usýchající kmínek z Hané“ opět „začal žít“, „začal dýchat znovu“.
Druhý důkaz, že Pospíšil je autentický básník přes všecky slohové neobratnosti na pomezí inzitní poezie a tvorby až rafinované, podává jeho soudržná obraznost, kořenící v důvěrné znalosti přírody a radosti z ní i obyčejného života. Mohlo by se zdát, že poezie byla technikovi povoláním jakýmsi útočištěm, jenže inženýr Pospíšil měl zřejmě i své zaměstnání vášnivě rád a mezi jeho dvojí láskou není rozporu, i poezii psal velmi metodicky, soustavně (viz třeba jeho Lyrickou botaniku), jen si v ní dopřávaje navíc humor a potěšení ze hry se slovy; nejobyčejnější slova u něho kopulují se vzácnými i s neologismy; svou sbírečku pijácké poezie nazval Chlastma. Neodolám, musím ocitovat aspoň začátek a konec Palírny: „I zem je tady kolem nasáklá lihem, / jak dřevo při lepení svlaků klihem, / všechno tu voní máčem a taky švestkami, / vzrušený pohled kolem dokola těká mi, / měděné kotly, destilace, trubek spleť, / má fantazie, do nových končin teď si leť, / vždyť je to tajuplná, středověká alchymie / právě je půlnoc, u srdce tak dobře mi je, / vzpomínám na Rudolfa a Zlatou uličku, / z toho lihu mně trochu brní v malíčku...“ Básnička končí dvojverším o mnohém pijanovi: „hlava se mu motá, destilát znaví ho víc, / vzpomeň na slavnou palírnu z Tavíkovic.“
Po knížkách, o nichž psal Alexej Mikulášek, Bohumír Pospíšil loni a letos vydal dvě další, poetický hold Villonovi KASKÁDY TEMNOT, napsaný k maturitě na kroměřížské reálce jako „nepovinnou písemnou práci“ (tehdy tercián Jiří Veselský psával písemky veršem na gymnáziu v Kyjově) a nyní „básně z let 1995-2005“ NA KONCI CESTY s verši o posledním povolávacím rozkaze: „A já budu muset před komisi, / směšně nahý jak k odvodu kdysi, / ale tato odvodní komise // odvede všechny, život zlomí se. / „Schopen do rakve“ zní verdikt její. / Už mě dívčí ňadra nezahřejí.“ Kdo takto píše, není, vůbec není na žádném konci cesty, ačkoli napsal už Poslední sonet se smířeným závěrem „a když dopíši ten sonet poslední / zemřu, ale nade mnou se rozední“. V ediční poznámce ke Kaskádám temnot Pospíšil cituje verše o dívce, která si večer rozepla blůzku a on „spatřil ty dvě básně v kůži vázané, / to byly ty pravé básně,“ jež pak „četl vášnivě“, což už samo o sobě stvrzuje, jak básnicky Pospíšil vidí, ale co teprve obrazová logika názvu básničky: Bibliofilské vydání! V nejjemnější kůži!
Komu se všecka přání ne splnila, ale kdo „si je splnil,“ a to takto, je ovšem zralý pro parafrázi „šťastný to muž“. A „šťastný to básník“. Jenže je snad větší štěstí pro čtenáře a čtenáře z profese, pro kritika, než když si objeví takového básníka? Šťastný to čtenář; šťastný kritik.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |