Pozoruhodnou ediční řadu publikací Milana Hodíka a Pavla Landy, kterou nakladatelství Naše vojsko otevřelo dnes už klasickou dvoudílnou Encyklopedií pro milovníky Švejka, zatím uzavírá kniha SIGNÁLY ANEB JEŠTĚ SE TROUBÍ A BUBNUJE.
Autoři podrobně zpracovávají dějiny rakousko-uherské monarchie z jejich lepší stránky, přičemž sahají i do dějin jiných monarchií, ale taky republik, včetně té naší.
Každý člověk oslovuje okolí, často aniž si je toho vědom. Přesněji řečeno jeho tělo hovoří, byť nikoli jazykem. Autoři sebrali množství zajímavostí o neverbální komunikaci, o gestech, náznacích, bezděčných i vědomých signálech, které člověk vysílá v každodenních i mezních situacích.
Kolikrát denně někomu držíme palec. Ale jak úsloví vzniklo?
Palec diváků - vztyčený nebo naopak spuštěný k zemi - rozhodoval v římských arénách o životě a smrti gladiátorů. Palec skloněný k zemi předznamenával smrtící dýku. Ale soucitní diváci mohli použít ještě jiné milosrdné gesto, tzv. pollice compresso (stlačený palec). Napřáhli ruku dopředu, ale palec skryli, stlačili do dlaně, vlastně ho tedy drželi. Odtud „držím ti palec“. Vy jste to věděli? Já se to dočetl teprve dnes.
Hlasování palcem se dlouho udrželo v armádách. Upravoval ho např. Služební řád c.k. vojska z roku 1769. Majitelé pluku tehdy měli neomezenou trestní pravomoc a v závažných případech, např. při dezerci, rozhodovali bez prodlení. Svolali stanný soud. Před předsedou soudu stály dva bubny a na nich kord a hůl. Předseda pošeptal ortel sousedovi, ten dalšímu sousedovi, až tichou poštou doputoval zpátky do nejjasnějšího ucha. Poté auditor uchopil hůl, předseda kord a dal hlasovat: „Kdo je mého mínění, ať zdvihne palec do výšky.“ Po ratifikaci velitelem pluku auditor zlomil nad delikventem hůl a už to šlo jako na drátku: nejdřív kněz, potom kat.
„První signální soustavu“ armády využívaly odpradávna. Bez spojení není velení a spojení gesty a později zvuky vyluzovanými nejjednoduššími hudebními nástroji byly a jsou spolehlivé a laciné. Samozřejmě jen tehdy, jsou-li dokonale standardizované jednoznačnými předpisy.
Armádní mozky myslí na všecko, až si vysloužily epiteton „zelené“ (neplést s Bursíkem a jeho melodygirls!). Civil těžko pochopí, proč je povel „Pozor!“ znormalizován do nejmenších detailů, včetně polohy prstů na kalhotách. C.k. pěšáci od roku 1807 tiskli ke švu kalhot prostředníček, od roku 1843 do pádu monarchie palec. Vojáci nového státu se vrátili k prostředníčku, po roce 1963 spočívala na vnějším švu pěst s nepokrčeným palcem přitaženým k ukazováčku, což platí dodnes.
A už jsme u bubnování a troubení. Duchovní správa dbala, aby byli vojíni v rámci útěchy včas svoláváni k modlitbám kuriózním „kostelním troubením“ či „bubnováním do kostela“. Při rozdělování hostií zabouřil virbl, z čehož měl Hospodin jistě radost pramalou.
Ve vojsku je všecko na povel. Signál „Krmení“ pamatoval pouze na koně, ale v československé armádě se pro dvounožce troubil nebo bubnoval povel „K jídlu“, nahrazený v roce 1950 signálem „Výdej stravy“.
Život na rakousko-uherských lodích rovněž ovládali trubači. V 21 hodin vystřelilo rychlopalné dělo na vlajkové lodi a trubač odtroubil večerku. V ten moment mužstvo muselo uhasit všechny ohně, i ve fajfkách, a nikdo již nesměl rušit noční klid.
Bubnovaný grenadýrský pochod si svého času dobyl takové slávy, že po něm nazvali i neméně proslulý pokrm. Grenadýrský marš, směs fleků a brambor na paprice, najdeme ve vojenských receptářích dodnes (ve služební knize Příprava stravy u vojsk, v kapitole Ostatní bezmasá jídla, pod číslem 8425).
Málokdo ví, že plukovní signál c. a k. pěšího pluku č. 102 (doplňovací okres Benešov) vznikl „výpůjčkou“ z prvního dějství Bizetovy opery Carmen, kdy skladatel volá na scénu dragouny doprovázené klubkem uličníků. Tento signál později přešel i do Prahy, kde sloužil dělostřeleckému pluku v Černínském paláci, ale taky svolával hraničáře v Trutnově, Broumově, Vrchlabí a Úpici! A tak se mohlo přihodit, jak rozmarně píší autoři, že „když nějaká milovnice či milovník oper zaslechli troubený svolávací signál některého z těchto pluků, nejspíš si překvapeně řekli – tohle přece musí být z Carmen! A naopak; pokud byli vojáci těchto jednotek v divadle na představení Carmen, museli okamžitě vyskočit ze sedadel a honem běžet do kasáren“.
Vojákům posloužil i Antonín Dvořák. Doslovný citát z jeho čtvrtého Slovanského tance se přeměnil ve volací signál československého pěšího pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě, aby ho za 2. světové války převzal 9. prapor vládního vojska tamtéž.
Do vojenské historie vstoupil i František Kmoch. Motiv z jeho pochodu Spějme dál, zvaného rovněž Za sokolským praporem, se stal volacím signálem 6. praporu ostře sledovaného vládního vojska v Hradci Králové. Protektorátní cenzura ochořela hudebním hluchem a provokaci propustila.
Titulní stránku měsíčníku Vládní vojsko tradičně zdobila kresba trubače na pozadí Hradčan, takže se redakce aspoň na nejexponovanějším místě vyhnula jinak povinnému zobrazování válečných aktualit říšské branné moci. A tak se pod svícnem zase jednou rozhostila tma!
Kapitolu samu pro sebe představuje píseň Die Fahne hoch – Vzhůru vlajku, která se stala jakousi druhou součástí říšské státní hymny Deutschland, Deutschland über alles.
Počátkem roku 1930 postřelil berlínský komunista nacistického agitátora Horsta Wessela. Wessel byl lumen – dlouhodobě dlužil bytné a není vyloučeno, že si na něho útočníka zjednala. Za šest týdnů po útoku mladý nacista zemřel. Goebbelsův plátek Der Angriff ho označil za „socialistického Krista“! Na pompézním pohřbu se strhla pořádná bitka. Několik měsíců před smrtí napsal Wessel slova bojové písně, kterou v září 1929 zveřejnil právě Der Angriff.
Norbert Frýd ve vzpomínkové knize Vzorek bez ceny a pan biskup aneb začátek posledních sto let uvádí, že signálem jejich českobudějovické židovské rodiny se staly první čtyři noty kramářské písně o hrůzostrašném mordu, která začínala slovy: Ó publikum, jak potečou ti slzy, až vyslechneš... S tradicí začal Frýdův otec Alfred, když – v kostýmu vysloužilce – morytát zpíval na dobročinném večírku.
„I za mého mládí Friedovi na sebe jinak nepískali. Přestali s tím teprv, když z rádia sousední říše zazněla poprvé Horst-Wessel-Lied. Ukázalo se, že nacistická hymna o zabitém SA-manovi se zpívala na stejnou klasickou melodii jarmarečních odrhovaček.“
Tato jednoduchá, snadno zapamatovatelná a zpívatelná melodie posloužil i dalším námětům: příběhu karbaníka, který zavraždil vlastní matku a poté i sebe, referátům o haličské vesnici, kde rodiče omylem zamordovali svého syna, o pytláku Jennerweinovi, jehož zastřelil surový myslivec, ale i o anabázi křižníku Potěmkin, o utrpení v zákopech 1. světové války, o povstání německých komunistů... Teprve pak přišel na řadu Horst Wessel.
Aby se to nepletlo, existuje domněnka, že melodie je prastarého data a zpívala se v anglických a švédských kostelech, podle dalších pramenů se do Německa dostala v roce 1886 spolu s Armádou spásy. Anebo je původu umělého a v roce 1807 ji složil Étienne-Nicolas Méhul coby doprovod k melodramu o egyptském Josefovi z knihy Genesis! Takže by se oblouk mezi biblickými židy a novodobými antisemity uzavřel!
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)