V pátek 10. září 2010 už jsem nevydržel stálé volání, abych se zúčastnil tajného závodu milionářů Diamond Race. Nejvíc vždycky volá Kellner, každý rok tři neděle dopředu: „Pane Fencl, tak co letos? Chyběl byste…“ Jako vždycky odpovídám: „Petře, ty se jednou zabiješ, že jo? Ale když jinak nedáš. Co mám podle tebe vytáhnout?“
„Zase nějaké FERRARI?“
Sjedu zdviží pod barák (který mám vždycky, když usnu na své lavičce v parku), zapluji do batmanovské garáže, obcházím jednu káru za druhou a beru, rozumějte, pokaždý něco už staršího, abych dal ostatním šanci, jsem férový kluk a ta paka jsou šneci. Ale po FERRARI, to víte, hmátnu vždycky. A kdo hledá, najde, a když najdu, vyjedu serpentinou z garáží do svobodné země, u náměstí v trafice si koupím Lidové noviny a Čtyřlístek, nikdy nepálím korán, a najedu k silnici na Prahu, po té se letos taky jelo a možná to ani nevíte. Zastavím u svodidla, čtu korán, lelkuji a levou ruku s hodinkami mám venku, poslouchám Rolling Stones, kouřím trávu (to byl vtip) a pokaždé, už je to asi letitá česká tradice, okolo „náhodou“ projde nějaká dáma. Asi tak pátou, tedy když je hezká aspoň z poloviny jako má šéfová Ivana v muzeu (kde rád dělám poskoka), oslovím. Automaticky zaparkuje dopředu do auta.
„Jenže já jedu Diamond Race,“ krotím ji.
„Ale to mi vůbec nevadí, pane Fencl, já jsem pojištěná u Poštovní spořitelny.“
„A když se zabijeme?“
„Přejdu na islám.“
Vtom se ale okolo mihnou Kellner, vnuk malíře Lady, Stephen King, Ondra Havelků, Brad Pitt s Angelinou a samo sebou každý fičí v nadupaným bouráku a maj krajně slušivé kravaty se sponou příhodnou pro ten briliant, ale hlavně slušný kraksny, jak vám říkám. Do toho! A předpisy? Snažíme se je, na mou duši, dodržovat o sto péro, nad dvě stě padesát pět mil za hodinu to osobně nevytáhnu nikdy a... (Pravda, kdyby někdy u krajnice srazili malého chlapce, přestal bych o takovém závodu vykládat podobné pohádky, ale na druhou stranu i trochu věřím, že je démonizovaný zbytečně.) Dívka odvedle: „Ivo, proč už nejedeš? Projel i Patrick Linhart.“
„Dáme jim náskok.“
Teprve, když už musí roj naleštěných vozů bzíkat někde u Prahy, na to šlápnu a kousek za světovou metropolí jsou žebráci naši, Když ležérně předjíždím Kellnera, utrousím koutkem asi jako baron Rotschild: „Veroniko? Umíš udělat dlouhý nos?“
„Jasně, Ivoši!“ A udělá! Vystřihne to na Petra, dlouhý nos jako Rokycany a ještě zaječí (tedy zaječí nos). Zběsile Kellnerovi i strouhá mrkvičku. Kyš! Hodí mu sedm korun. Předjíždím toho sraba zásadně zprava a po krajnici, nicméně to beru zpět. Zleva. Nejsem magor. Jenom v pátek. Blížíme se k Brnu. Zlatá loď. S Veronikou si vedeme okázale. Jsme skoro první, náš antiradarový pátrač funguje jedna báseň, džípíesku jsem vyhodil střechou a na sedadle za týlem pokaždý vezu kufr, oni totiž poliši předvídavě stopují, i když nic neporušujete! „Zvrhlíci! Vykukové!“ říkává Veruna. Kohouti lační zlatého zrna. A nebudete mi jako obvykle věřit, ale skutečně jim pokaždé zastavím, což se o každé stopařce říct nedá. Anebo tedy nezastavím, ale aspoň přibrzdím, poliši klušou vedle, hrábnu dozadu jako pro minomet a zásadně platím v hotovosti a pravím soudcovským hlasem Milana Kindla: „Ale pánové?! To jste měli říct rovnou.“ A dodáme: „A toto není úplatek, napište nám to, pane vrchní, prosím vás jako pokutu. Ano? A ten řízek ušel, i když u Pašků….“
Kreditkou platím jenom málokdy. Kellner má ale bohužel totalitně totální protekci u policejního prezidenta (i ten se rád sveze fofrem) a při tomhle každoročním „pánové a dámy, budeme platit“ mě pokaždé předjede. A co? Není svět fajn? I tak? Vám by se takový život nelíbil? To máte jako jahody se šlehačkou. Před závodem něco plácnete do mikrofonů ve Sky baru hotelu Hilton a na následující Warmup Párty v Theatro Music Clubu si dáte Red Bulla a není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se. I tak se orosím. A Veronika: „Ivoši, co je s tebou? Loni, pamatuješ, jsme se stavili i tuhle v Paškově motelu Ave Maria Volny Cz! Na jak dlouho. Pak´s to přece i tak hravě vyhrál. Co letos, stárneš?“
„Ne, ne, Veroniko, ale to víš, tentokrát jsem to vzal jen tak bokem a v pracovní době a zrovna si říkám: Proč riskovat? Takže bych snad měl už zaskočit do práce, vedoucí public relations by něco mohla potřebovat. „A přidržím pedál u podlahy a nakonec jsme druzí, ale porota (tedy ne soudní) mě má ráda: „Pane Fencl, vy jste to odjel ještě vedle pracovního úvazku?“ „Ano.“ „A vy taky píšete, což? Povídky, články, knížky. Roku 2010 už dost zoufalá činnost, ne? Nelukrativní. Přesto kladete oběti na oltář Plzni, městu kultury?“ Přikyvuji a ladím rádio. Lepší než mlátit hlavou do volantu! „Navíc máme tady v bločku, že s vámi nikdo nechce chodit, co? A dokonce ani Ivana s Jorikou.“
Jorika (abyste rozuměli) je chytrou kavárnicí z muzea, chodí s Kubou P., ale zrovna se rozhádali (hotová Itálie). Ivana pak je vdaná. No, zase tak mi to nevadí a nelžu, ale fabuluji, jako když tiskne: „Ale chtěj. Není to pech?“
„Je, pane Fencl. Pakárna nesmírná. Jste chudák. K politování. Takže, my se usnesli, že ten Diamond Race přiklepneme vám, i když jste byl až druhý.“
„A smím vědět, kdo byl první?“
„Milionář Ray Bradbury, spisovatel z Kalifornie, ale zříká se diamantu ve váš prospěch.“
Beru mobil: „Rayi? Jak to v tom svým věku devadesáti jar pořád děláš, hochu?“
Ray Douglas Bradbury: „To si povíme v kavárně. Zvu tě do L. A.“
„I já tebe, Fahrenheite, kdy zase vůbec zajedeš do Plzence? Na zahradě už dorostly princezny i jiná zlatá jabka ze slunce a Bohemia Sekt udělal zadarmo potrubí do kuchyně.
Ray (roztržitě): „Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady! Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohle je divadlo…“ Otráveně končím spojení, ten dědek je snad už trochu senilní (ale sám jsi dědek!) Loučím se rychle s Veronikou, diví se: „Co je zas, Ivoši?“
„Co by, musím za Ivanou, práce nepočká a zbytečně bys mě cestou rozptylovala. Psychicky se musím přetransformovat na méně zodpovědnou činnost než je řízení tohohle vošoupanýho FERRARI.“
„Aha.“ A Kellner a ostatní se cpou okolo vozu jako mlsná hovada, chtějí mi podat ruku, vyfotit se a děti chtějí autogram a zezadu se přes ně dere Václav Klaus a jeho mluvčí Jakl mi s ním domlouvá schůzku v hradních zahradách. Přinášejí i blahopřejný telegram Vladimíra Putina z Karlových Varů, kde se tento borec zrovna léčí: Pěkný víkend s Obrysem, píše, a je to i pěkný výsledek, Ivane. A ušetříš mě, viď? Nezabíjej, hrabičky! Chci žít! Ještě vidět novou bondovku a bydlet tady, v Puppu v Rusku.
Ignoruji vše, šlapu opět na plyn, hvízdám si Satisfaction a za chvíli stojím nahý před vedoucí propagačního oddělení, tedy nahý od snů. Říká dominantně: „Já vás vytahám za uši! Kam jste odběhl?“ „Ale, nějací výrostci se okolo muzea honili na koloběžkách a stříkali si do očí sprayem Diamond Race.“ „A srovnal jste je?“ „Vykázal jsem je do těch pravých kolejí.“ Z kavárny přichází i Jorika (ta dlouhovláska nemající obdoby na celém světě) a prý: „Ivo, dal by sis kolu?“
„Až potom.“
Jorika smutně odchází, ale vzpomenu si: „Počkejte!“ Vykám Jorice! „Málem bych zapomněl, venku byl tak dvacetiletý kluk podobný Kubovi, ale nějak okolkoval a něco vám tu nechal, Joriko.“
„A kde TO máte?“ kouká mi po kapsách.
„Před muzeem.“
Ivana, já a Jorika vycházíme na sluníčko, pod kterým sálá ošoupané FERRARI (jel jsem i tři sta), na skle samolepka „Jorice!“ Jorika je červená jako pivoňka, Ivana je ale zase krapet zklamaná: auto každý rok dostává jen Jorika (a vždycky ho do měsíce rozfláká). Šéfová aspoň zamrká na zadní sedadlo. Káravě: „Ivoši, co ty peníze?“
Dělám, že neslyším, Jorice strkám diamant nenápadně do kapsičky u zástěry a mizím kamsi do nitra budovy, k monitorům, a taky se začnu motat po chodbách. Chrousti, chrousti…, přemýšlím. Ivana zatím přátelsky ťuká do Joriky: „Pojď, dáme si nějaké nealko, Radko, a pak se projedem.“ „Tak jo, Romano… Ještě že Ivo jezdí ty závody milionářů jenom jednou za rok, už ti ani nevím, kde doma těmi penězi tapetovat úly.“ „Víš, musíme si Iva trochu předcházet a uvidíš, že nám to začne rovnou posílat na účet.“ A otráveně koukne dovnitř do vozu: „Protože toto je skutečně blé… A amorální.“
Společně odcházejí do kavárny a začnou se bavit o Kubovi, o vlasech a o botách.
A tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl T. Taxis Fencl.
Autor: IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |