Prakticky od 23. dubna 1836, kdy od tiskaře Spurného přinesl do tatínkova krupařského krámku na Dobytčím trhu první výtisky Máje, je Karel Hynek Mácha deformován. Deformace vyplývala jednak ze vztahu k uměleckému pojetí básně, ale v průběhu času často také z jeho vzniknuvšího kultu. Ten měl své stránky pozitivní, ale v průběhu času také negativní, až docházející k jistému nepodloženému šílenství a děsivým výmyslům, ba lžím.
První Máchova otištěná báseň Svatý Ivan (prosinec 1831) v časopise Večerní vyražení (přezdívaném také Večerní svrab), nezanechala žádné výrazné stopy. Dne 11. listopadu 1834 Čelakovský v České včele napadl Máchu za verš „sklesna v prach za sluncem roztru ruce“ a namítal „ubohý básník! - ruce rozetřené (...) Čemuž nepostavil ´rozstru´, však by se tam to sloveso dobře tam hodilo“. Takových hádek o libozvučnosti češtiny bylo v té době víc (u Máchy šlo zřejmě o chybu tisku). Horší bylo, když F. J. Rubeš článkem Obrazy ze spaní mého (leden 1835) parodoval Máchovy Obrazy ze života mého (1834). To všechno jsou relativně nevinné literární půtky, horší věci přišly po vydání Máje 23. 4. 1836.
Česká veřejnost (a dnešní studenti zejména) je vytrvale, až dosud, deformována, ba oblbována školským tvrzením že Mácha (Máj) byl nepochopen, zatracen Tylem, Tomíčkem, Chmelenským i dalšími, a až generace Almanachu Máj na rok 1858 (Hálek, Neruda aj.) Máchu pochopila. Šalda dokonce napsal: „Uplynulo málo víc než dvacet let od vzniku Máje a od smrti Máchovy, když nová generace zdvíhá Máchovo dílo poplvané (sic!) Tyly, Tomíčky, právě jako Čelakovskými a vidí v něm naráz symbol svých snah, pošlapaný prapor, který očišťuje a rozvíjí jako svou bojovou zástavu. Je tu generace Nerudova, Hálkova, Heydukova, Mayerova, druhé, nebo měřeno světovým měřítkem, třetí pokolení romantické, které naráz vidí, čeho neviděli vrstevníci Máchovi: životnost, přímo programovou životnost Máchovy tvorby.“ Opravdu to bylo „naráz“? Opravdu Máchovo dílo poplvali Tylové, Tomíčkové, Čelakovští? Opravdu Máchu objevila teprve generace Almanachu Máj z roku 1858? (srov. P. Vašák, Literární pouť Karla Hynka Máchy, Praha 1981, 2004).
Tři slavní doboví kritici Máje (Tyl, Tomíček, Chmelenský) jsou v deformaci chápáni jako hlupci (Tomíček je dokonce považován za blba české kritiky, jak známe formulaci „Tomíčkové české kritiky“), avšak zcela nezaslouženě. Všichni tři si vážili Máchova Máje, jeho poezie, vždyť Tyl napsal „pan Mácha jest básník, to mu nikdo odpírati nesmí“, avšak jejich námitky byly motivovány různě. Tyl mu vyčítá nevlastenectví („Přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky.“). Tomíček bystře rozpoznal Máchovo hegeliánství (v té době v Čechách zakázanou filozofii, kterou Mácha asi znal od svého profesora Lichtenfelse), tj. schopnost vnímat jev (svět) jako jednotu rozporů. Vždyť také po Vilémových úvahách o temném nic následuje na konci Máje před popravou Vilémův verš „před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál“ (což se také považuje za doklad Máchovy autocenzury, aby báseň „prošla“ u cenzora pátera Zimmermanna). A Chmelenskému, oddaného noblesním hrdinům klasicismu, vadil zase zločinec a otcovrah jako hrdina.
Ano, Máj byl až příliš dobře pochopen jako skladba o svobodném jedinci – tedy v době, kdy čeští vlastenci, zejména Tyl, chtěli nejprve probouzet lid, masy. Na jedince podle kritiků prostě ještě nebyl čas. Mácha chtěl být svobodné JÁ hned. Snad proto také napsal „vlastně jest každý člověk i uprostřed největšího davu osamělý“.
Dvacetiletí po Máchově smrti až po vydání Almanachu Máj zdaleka nebylo vyplněno jen odsudky (srov. citovanou autorovu knihu), dílo se opisovalo - leč nevydávalo. Chyběl souhlas cenzury a hlavně peníze. V roce 1844 vydává S. Kapper v Almanachu Libussa překlad Máje do němčiny (neúplný, poprvé ho dvojjazyčně vydal autor této stati až v roce 2006, včetně klíčových recenzí českých a německých, vždy v překladu). V roce 1845 se Máchův bratr Michal s Karlem Sabinou pokusili vydat Máchovy Spisy, či alespoň Máj. Leč vydání ztroskotalo z finančních důvodů. Vyšla jen část Máje, ale především Sabinova rozsáhlá studie Úvod povahopisný, díky níž se také mnoho Máchových textů zachovalo, neboť Sabina měl zřejmě k dispozici celou Máchovu pozůstalost. O pomoc žádali vlasteneckého rolníka Krouského z Katusic, který jim určité prostředky nakonec poskytl. Zřejmě z vděčnosti mu Michal se Sabinou darovali rukopis Máje a je v soukromém držení rodiny dosud. Osud rukopisu Máje v rodině Krouských je obsáhlé téma, neboť rod Krouských byl z Katusic v 50. letech dvacátého století jako kulacký vyhnán, obsáhlá knihovna zničena, rodina však rukopis Máje uschovala a utajila před běsnícími vyháněči kulaků. Je to jistě paradoxní, že jedna z nejcennějších památek je v soukromých rukách, avšak zcela oprávněně, nedá se prodat.
V roce 1846 byl na popud Karla Havlíčka Borovského (v té době působícího v Litoměřicích) na hrobě postaven pomník, na který byla umístěna Máchova památná slova: Dalekáť cesta má! Marné volání!! –
Máchův hrob se záhy stal přímo poutním místem Čechů, jeho návštěvou vyjadřovali své naděje a touhy i vlastenectví. Máchovo dílo bylo jakoby nepolitické, je „jen o lásce“, lze proto do něho vkládat jakýkoli význam, třeba právě politický. Neboť žádný režim nemůže zakázat cestu na hřbitov, i když třeba předchozí režim „pro jistotu“ Jana Palacha na Olšanech dal exhumovat a přemístit do rodných Všetat.
Byl-li Mácha v roce 1836 tzv. nepochopen a zatracen jako nevlastenec a Nečech, o sto let později bylo vše jinak. Na popud guvernéra Státní banky Karla Engliše byl 1. 10. 1938 bleskově exhumován (pár hodin před záborem nacistů Litoměřic, které po Mnichovu patřily do Reichu), převezen do Prahy. Poslední zbytky československého vojska rozebraly Máchův pomník, byl také převezen do Prahy a dnes je na Vyšehradě. Je paradoxní, že Máchu v Litoměřicích exhumovali dva němečtí hrobníci Hans Knobloch a Franz Dracke, v té době vlastně ještě čs. občané. Máchovy ostatky byly po převozu pár dní vystaveny ve strašnickém krematoriu, bez valného zájmu veřejnosti, vždyť doba po Mnichovu byla až příliš tísnivá. Posléze byly ostatky přeneseny do Antropologického ústavu Karlovy Univerzity na Albertově, kde byly antropologem profesorem Malým, prorektorem UK, identifikovány jako pravé (panovalo také tvrzení, že exhumován nebyl pravý Máchy, vždyť v Litoměřicích byly v hrobě ještě jiné ostatky). Závěr profesora Malého byl jasný, pravost prokázána popisem Máchy z pasu na cestě do Itálie, zraněním z mládí na obličeji (nález na kosti) a mj. též zbytkem růžence, který Mácha měl ovinut kolem krku při pohřbu.
Později pozůstatky byly vystaveny v Panteonu Národního muzea (6. 5. 1939), převezeny na voze taženém páry běloušů dolů Václavským náměstím, kolem Národního divadla, po nábřeží až na Vyšehrad, tam uloženy v chrámu za celonočních modliteb bohoslovců. A následující den 7. 5. 1939 byl Mácha uložen na vyšehradský hřbitov, rakev nesena českými básníky (mj. Seifert). V pražských ulicích bylo při převozu na Vyšehrad na čtvrt milionu lidí a na Vyšehrad byly dokonce zvláštní vstupenky. A tak se nečeský Mácha stal symbolem národa, češství, nadějí pro budoucnost. Nezapomeňme, že v té době již byl Protektorát Čechy a Morava a na rakvi byla čs. vlajka. Ano, za národ začal bojovat jeden „nepochopený“ český básník. Paradoxní, když za živé bojují mrtví… Dodejme ještě fakt, že na Vyšehrad nebyl pozván guvernér Karel Engliš, z jehož popudu se vlastně vše událo. Jsme prostě v Česku…
Vše výše uvedené je sice paradoxní, ale dobově snad pochopitelné. Daleko horší jsou deformace, které Máchu znesvěcují, lžou a vymýšlejí si. Častou otázkou je datum, kdy vlastně Mácha zemřel. Na náhrobku na Vyšehradě je uvedeno, že „umřel 5. listopadu 1836“, což přesně odpovídá německému úmrtnímu listu, podepsanému Josefem Pilzem, duchovním správcem. Podle listu Mácha zemřel „5. listopadu 1836 v biskupském rybářství číslo 177 na dávení spojené s průjmy, když byl předtím opatřen svátostmi umírajících, a že byl nato 8. podepsaným duchovním správcem na zdejším dómském farním hřbitově podle křesťanského zvyku do země pochován“. Tedy, dodejme, po třech dnech, což je důležité podle tehdejších zvyklostí a zřejmě i nařízení. Zároveň však existuje dopis litoměřického seminaristy V. B. Náhlovského z 7. 11. 1836, básníku a posluchači teologie v Praze V. S. Štulcovi , v němž mu píše: „V Pánu zesnul zde horlivý spisovatel náš - Mácha – dnes, to jest v neděli dne 6. listopadu, asi ve tři hodiny ráno, nešťastnou cholerou poražen.“ Čemu tedy věřit. Havlíček vycházel zjevně z úmrtního listu (5. 11), bohoslovec Náhlovský píše podle zpráv, které ve městě kolovaly. Nezapomeňme, že Mácha pracoval v Litoměřicích u prominentního advokáta Durase a úmrtí jeho mladého juristy byla pro město a vlastenecké české bohoslovce jistě událost. V literárních slovnících se uvádí jak pátého, tak šestého a zřejmě rozumné je věřit úmrtnímu listu. Mácha ovšem nezemřel na zápal plic, ani na pozření zkaženého masa, které si koupil, ale na choleru. Když 23. října v litoměřické části Kocanda vypukl požár stodol krytých slámovými došky, Mácha byl na Radobýlu, požár dobře viděl a běžel hasit. Je to poměrně daleko, měl se uřítit a získat zápal plic. Běžel „as tři čtvrtě hodiny“, jak píše v dopise z 21. října. Pokračuje, jak s několika odvážlivci hasil: „Tak já a kominík jsme ty hořící vrata, protože byly zavřeny, přelezli, roztloukli jsme závory a porazili jsme je a vyhodili jsme je na silnici, pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně, a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždycky než jsem vodu vylil, musel jsem si ksicht natřít a napit se. Tak jsme tu stodolu a celou tu línii za ní zachránili.“ V té době Litoměřice neměly samozřejmě žádnou kanalizaci, využívalo se svažitosti k Labi, nedaleko tekla městská stoka a vedle stodol byl odkalovací rybníček. Odtud zřejmě Máchovi podávali vodu (lze-li toto slovo užít), Mácha hasil, natíral si ksicht a pil. V té době prokazatelně v Čechách řádila cholera, vždyť z Prahy ze strachu odejel poslední korunovaný český král Ferdinand V. Dobrotivý. Inkubační doba od nákazy cholerou přesně odpovídá dnu, kdy Mácha hasil a pil litoměřické sračky, až po den jeho smrti. Bratr Michal dne 9. listopadu (den po Máchově pohřbu) popisuje: „Když jsem s hrobníkem k oblékání bratra do pokoje vstoupil, ležel v peřinách. Přistoupiv k němu, odkryju svrchnici a vidím od žeber až dolů celé tělo zmodralé i zazelenané; on ležel na pravém boku, pravou ruku podle sebe nataženou a levou v loktě ohnutou, takže mu pěst, které obě silně zaťaté měl, na prsou ležela. Ostatně ležel celý rovný.“ To vše odpovídá časově i popisem právě choleře. Takže další deformace Máchova odkazu, českého básníka zahubila lidská sounáležitost a cholera.
Daleko horší jsou další deformace, spojené s Máchovou smrtí. Některé stručně uvedeme.
Jistý František Žídek, autor ceněné knihy Čeští houslisté tří století (Praha 1979, 1992) psával různým kulturním institucím (např. Památník národního písemnictví, Ústav pro českou literaturu, Český literární fond, nakladatelství Čs. spisovatel aj.), dále mnoha českým spisovatelům (Ivanov, Závada aj., antropolog E. Vlček, také autor této stati) o tajné milence Máchově Anně (Ančičce) Vrabcové (1816–1882) z Bukoviny u Hrubé Skály, s níž měl Mácha podle Žídka dvě nemanželské děti: Františka Serafa Vrabce (1832–1893) a Františku (1834–1910). Vždy byl zdvořile odmítnut pro naprostý nedostatek důkazů. Nicméně legenda o Máchově milence začala literárně žít (srov. A. Rückl, Říše hvězd, 1984, Z. Krušina, Vesmír, 1991). Odmítavě jsem reagoval ve Vesmíru 1991, souhrnně J. Wagner ve sv. Českolipsko literární (10/1991). Nelze nevěřit, že Anna Vrabcová skutečně existovala, jenže její údajný vztah s Máchou není nijak doložen a těžko doložitelný. Žídek nacházel na skvrnách pískovcových skal Hruboskalska jména Máchových dětí s Ančičkou, průvody muzikantů v čele s básníkem v čepici s měkkým dýnkem (sic!), nápisy „Mácha Ančičče“ atd. Fotografie skvrn jsou uloženy v Památníku národního písemnictví, dvě badatelky Fr. Žídka dokonce navštívily. Nic, nulový výsledek, šílenství či mystifikace? (podrobněji srov. stať P. Vašáka Máchovský omyl, Právo, 2. 8. 2007, příloha Salon č. 529). Ano, ve skvrnách vidíme vše, především sebe, jak nás poučuje něžný barbar Vladimír Boudník.
Tady ovšem deformace nekončí. Součástí tvrzení o milence Ančičce je také výmysl, že si mrtvého Máchu po smrti v Litoměřicích odvezla na Bukovinu. Když ho nemohl mít živého, chtěla ho mít alespoň mrtvého, vedle sebe. Přirozeně, že tento blábol žije vlastním životem a v Česku se hlásí jako potomci K. H. Máchy přes stovku lidí. Dodejme, že máchovský rod zcela vymřel. Bratr Michal měl sice osm dětí, ale žádný potomek není dnes znám.
A poslední máchovská deformace je kolující tvrzení, které se stalo tématem řady knih i televizního zpracování tzv. záhadologů, že na hradě Houska Mácha objevil díru do pekel a má se v časovém přenosu objevit v roce 2006 na tzv. Hrádku krále Václava v pražských Kunraticích. Mácha se však neobjevil. Vše je založeno na nepravém, obratně napsaném falzifikovaném dopise Máchy příteli E. Hindlovi, otištěném v několika současných publikacích. A podle jeho interpretací Mácha viděl paneláky, kloubové autobusy a mnoho dalšího. Dopis, složený v dobré víře, ozvláštnit hrad Housku, začal žít vlastním, pro máchovské zkoumání nebezpečným životem. Vždyť podle nedávno vydané knihy M. Stejskala je v Česku 59 zázračných studánek, je tu 119 lokalit, kde se zjevuje bílá paní, a máme 35 dračích slují.
Ano, Mácha se zjevuje každý den, když pochopíme omamné verše Máje a jeho celého díla jako projev člověka toužícího po svobodném jedinci. Jeho klíčovým slovem není „láska“, kterou je deformován jako básník lásky, ale zvláštní slovo TAM, které se vyskytuje prakticky ve všech Máchových textech. Básník je v nesouhlasu se světem, v němž žije a chce odejít TAM. Nikdy nám neřekne a neřekl, kde to je, ale ta cesta poutníka k tušenému nekonečnu, rozpor mezi skutečností a ideálem, je pro nás jeho věčné dědictví.
Autor: PAVEL VAŠÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |