Když se učenec z velké kulturní země naučí dobře česky, tu zemi si přímo zamiluje a snaží se jí porozumět a to porozumění vyjádřit skutkem, zaslouží si jistě uctivou pozornost. Už proto jsem knihu PRAHA, MĚSTO EVROPSKÉ AVANTGARDY 1895-1928 (Argo, Praha 2010, překlad Jany Vymazalové), kterou napsal historik, emeritní profesor pařížské Sorbonny Bernard Michel, bral do rukou s radostným očekáváním o to větším, že se českou uměleckou, zejména slovesnou avantgardou zabývám po celý život a vždy mi bylo líto, že se o ní ve světě pořád málo ví. Těšil jsem se, že mou zkušenost s ní mi obohatí pohled badatele, nazírajícího zrod, rozvoj, proměny a vyústění českého avantgardního hnutí francouzskýma očima badatele, navíc dobře obeznámeného s dějinami střední Evropy.
Než jsem se dal do četby knihy o 480 stranách většího formátu, neodolal jsem a nahlédl do rejstříku, potěšil se, že o Nezvalovi je v knize řeč na 23, o Neumannovi na 22 a o Seifertovi na 20 stranách, namátkou jsem si nalistoval stránku 133, kde se St. K. Neumann představuje jako „zcela mimořádná osobnost českého kulturního a politického života“ a řekl si: vida, s takovým respektem se u nás v posledních době o SKN často nepíše. Ale pak jsem šel rejstříkem dál – a šok: Vladislav Vančura zmíněn pouze jedenkrát. Honem rozvírám svazek na té straně, na níž se píše o Vančurovi, a nevěřím svým očím: Vančura je tam zmíněn jen jako stálý host na schůzkách pátečníků u Karla Čapka, a to ještě s nálepkou „komunistický spisovatel“. Ani slovo o něm víc v celé knize, jako by neměl žádný pozornosti hodný podíl na avantgardě; jako by v Devětsilu, o němž se v knize píše nemálo, nebyl prvním předsedou a členové toho uměleckého sdružení mu podle známého výroku jednoho z nich „neviseli na rtech“; jako by nenapsal do roku 1928, jímž Michel svůj výklad končí, taková avantgardní díla jako Amazonský proud, Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná, Rozmarné léto.
A hned nato další šoky. Francouzskému učenci nestojí za jedinou zmínku Jindřich Hořejší, který žil tolik let v Paříži, v jehož překladu se četl ve Francii Haškův Švejk (jemuž Michel věnuje celou podkapitolku Nezařaditelný Hašek) a díky jehož překladům se česká avantgarda mohla inspirovat i poezií Verhaerenovou, Rictusovou, Corbierovou... V celé knize ani jedinkrát nepadne jméno Karel Toman (jako by nebylo jeho veršů z cestování po Francii), Fráňa Šrámek (politik Jan Šrámek zmíněn třikrát), Bohuslav Martinů, Jaroslav Ježek, Jiří Mahen, Konstantin Biebl, vesměs jména osobností, bez nichž byl vývoj české moderní tvorby první třetiny dvacátého století nemyslitelný; zato na 26 stranách se připomíná, cituje, rozbírá Jiří Karásek ze Lvovic jako - podle autorova názoru - zřejmě klíčová postava české moderní literatury.
Takže do souvislé četby Michelovy knihy (v originále nazvané Prague, Belle Époque, pro české vydání přejmenované, protože český čtenář by sotva snesl chápat dobu zahrnující první světovou válku jako belle, „krásnou“) jsem se pustil s důvěrou už notně nahlodanou.
Protože málo znám pražskou literaturu německou a německy psanou pražskou literaturu židovskou, nemohu posoudit, zda a pokud ano, nakolik Michel prohlubuje její poznání; jeho výklad je poutavý a jiskří postřehy.
S potěšením jsem zaznamenal také jeho dobrou vůli pochopit a vyložit český podíl na „pražské Belle Époque“, ale už v úvodu mě udivilo, jak Michel přečetl a čtenáři představuje Manifest české moderny z roku 1895. Cituje tam z něho jen tři úryvky, a to způsobem dost zvláštním. Třetí citát u něho zní: „Neznáme národnostních map. Chceme umění...“ Těmi třemi tečkami de facto tají, zakrývá, o jaké umění Manifestu jde; vynechává upřesnění: „jež není předmětem luxu a nepodléhá měnivým vrtochům módy.“ Manifestu nešlo o jakékoli umění. Ještě horší je, že Michel z Manifestu vyčetl, co v něm není; právě asi větu „Neznáme národnostních map“ si „vykládá“ tak, že Manifest prý soudí, že „už neexistuje umění francouzské, anglické nebo italské, nýbrž jen umění evropské bez hranic“ - tu Manifestu imputuje, podsouvá, co frčí dnes, dezinterpretuje ho, veden už ne tak dobrou vůlí porozumět jako ideologií dnešního sjednocování Evropy. A zamlčuje, co odporuje jeho dobré vůli porozumět, například pasáž: „Buržoazie celé Evropy je stejná. Emancipována francouzskou revolucí zapomněla záhy na trpký osud potlačovaných a svorně s feudály a svorně se sedláky, i tito prošli podobnou školou, staví se proti mozolným prosícím rukám bílých otroků. Chceme všeobecné hlasovací právo – ne proto, že bychom věřili, že se tím změní smutný stav jejich, ale proto, že svěží silou jejich spíše se přivede nynější parlamentarismus ad absurdum.“
Právě toto Michel ze „startovní čáry hnutí“ české moderny citovat ovšem nemůže, rušilo by mu to idylické kruhy, které kreslí, když lká nad zánikem c. k. habsburské belle époque, údajně tak slibné po nástupu císaře Karla.
Michelovu knihu neznehodnocuje jen zřetelně tendenční výklad poměrů za posledního čtvrtstoletí monarchie i v prvním desítiletí ČSR, ale také velké množství nepřesností, chyb a tvrzení přímo kuriózních. Nezvalův Pražský chodec není „básnická sbírka“, jak soudí Michel, ale prozaická kniha o Praze, báseň Podivuhodný kouzelník (1922) není „přímo inspirována“ Apollinairovým Hnijícím kouzelníkem, jak také tvrdí Michel, ale jen jejím tajemným názvem, a už vůbec není pravda, že Nezval se s Bretonem jen „krátce setkal“ v roce 1933 a že se „k literární shodě“ s ním „vždycky vyjadřoval zdrženlivě“. Michel zřejmě zná naši modernu a avantgardu i literaturu o ní jen ve zvláštní selekci, patrné i z bibliografie citovaných pramenů. A až komicky působí, když má za „nesprávné“ řazení Štyrského a Toyen k surrealismu, jako kdyby manifestem artificielismu skončil jejich vývoj, anebo když Nezvala, jímž je evidentně okouzlen, vydává za anarchistu a není s to si přiznat, že zaujetím pro anarchismus jen prošel.
Podle Michela bylo období německé okupace „relativně krátké, pětileté“. Neumí počítat? Ale i kdyby ve skutečnosti netrvalo šest let a padesát dní, jako relativně krátké sotva připadalo tomu, kdo je zažil.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)