(K 120. výročí narození I. G. Erenburga)
Jen málokterý světový spisovatel prožil, komentoval a umělecky vyjádřil světodějné události prvních dvou třetin minulého století s takovou dávkou poznání a zaujetí jako ruský prozaik, básník, dramatik, publicista a veřejný činitel Ilja Grigorjevič Erenburg.
Narodil se dle soudobého kalendáře 27. ledna 1891 v Kyjevě v rodině židovského podnikatele. V r. 1896 rodina přesídlila do Moskvy, kde byl otec správcem pivovaru. Už na gymnáziu chlapec vstoupil jako patnáctiletý do sociálně demokratické organizace, za což byl v r. 1908 před dokončením studia vyloučen, zatčen a vypovězen na venkov. Téhož roku emigroval do Francie. V Paříži se „střapatý Ilja“, jak vzpomíná N. K. Krupská, několikrát setkal s Leninem. Nejvíce ho však okouzlovala tamní umělecká bohéma, s jejímiž avantgardními představiteli (Picassem, Modiglianim, Riverou, Apollinairem, Matissem ad.) se setkával a přátelil. V r. 1910 publikoval své verše a věnoval se publicistické činnosti.
V první světové válce byl dopisovatelem ruských novin, do nichž mj. zasílal referáty z francouzsko-německé fronty. Po ruské únorové revoluci v r. 1917 se vrátil do vlasti. S výsledky říjnové bolševické revoluce se ztotožnil jen zčásti, nadchl jej především revoluční kvas v kultuře a umění, jehož se zúčastňoval prací v kulturních organizacích.
V r. 1921 se přes Německo vrátil do Francie, kde působil jako dopisovatel sovětských listů a začal se věnovat próze, když do té doby vedle publicistiky publikoval pouze poezii. Dvacátá léta mu přinesla výrazné románové a povídkové úspěchy i v mezinárodním měřítku.
V třicátých letech se Erenburg vrátil do SSSR, psal budovatelskou prózu a veřejně vystupoval jako přední člen Svazu sovětských spisovatelů. Ostře reagoval na nastupující evropský fašismus a účastnil se jako válečný korespondent španělské občanské války, kde se mj. sblížil s E. Hemingwayem. Začátek druhé světové války prožil ve Francii, odkud se v červenci 1940 složitou cestou vrátil do vlasti. Velkou vlasteneckou válku prožil jako významný válečný dopisovatel, jehož vzrušené články publikovaly jak čelné sovětské listy, tak přední světová periodika protihitlerovské koalice.
Prožitky obou světových válek spisovatele v poválečném období přivedly do světového mírového hnutí. Stal se členem Předsednictva Světové rady míru a jeho působení výrazně ovlivňovalo světové veřejné mínění. Erenburgovy styky s významnými společenskými a uměleckými představiteli různých kontinentů mu umožňovaly dobře se orientovat v poválečné situaci tzv. studené války i dogmatického kultu osobnosti. Není proto divu, že jako jeden z prvních dokázal záhy po Stalinově smrti zachytit přelom, k němuž v r. 1953 došlo. Název jeho novely Tání se stal v kontinentálním měřítku symbolickým označením této podstatné změny společenského klimatu.
Erenburg i z titulu funkce v mírovém hnutí podnikal cesty na různé kontinenty a svou společenskou a literární činností prosazoval myšlenky mírového soužití národů světa, nehledě na jejich společenské zřízení, a nabádal k toleranci k odlišným etnickým, náboženským a kulturním názorům. S vědomím hlubokých historických souvislostí a s pochopením kulturních jinakostí dovršil svou životní dráhu (zemřel 31. 8. 1967 v Moskvě) monumentálními šestidílnými pamětmi Lidé, roky, život.
Rozsah Erenburgovy umělecké činnosti je mimořádný. Básnickou tvorbou se zabýval s přestávkami po většinu života. Vstupoval jí do literatury v duchu symbolismu a akméismu (Verše, Žiji, Oheň aj.), vlasteneckou poezií se vyjadřoval za druhé světové války (Verše o válce, Svoboda) a vrátil se k ní i koncem padesátých let (Verše). V jeho publicistických knihách najdeme řadu básnických překladů z francouzštiny (F. Villon, písňová francouzská poezie 15.-18. století, sonety J. Du Bellaye ad.) Překládal i ze španělštiny (N. Guillén, P. Neruda). Pokusem o dramatickou tvorbu byla jeho poválečná hra Lev na náměstí.
Těžiště spisovatelovy literární tvorby tkvělo však v próze a publicistice. Jeho románovým debutem, vydaným v r. 1921 současně v Berlíně a v Moskvě, byla Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků. V knize, která je mozaikou života Evropy a Ruska za války a v revoluci, autor v duchu dadaismu odmítl klasickou románovou stavbu jsa inspirován výboji soudobého filmu i využitím typografické pestrosti časopisů a v obsahové stránce i podněty mimoevropské tradice, zejména Latinské Ameriky a Číny. Autorovo novátorství souznělo i s jeho pozdějším obdivem k ruské formální škole.
Fantaskní antiutopický román Trust D. E. Historie zkázy Evropy byl negativní prognózou o budoucnosti západního kapitalistického světa. Další Erenburgovy romány Život a smrt Nikolaje Kurbova a Láska Jeanne Neuillové se zabývaly vztahem člověka a revoluce. Poetická groteska Bouřlivý život Lazika Rojtšvance je řetězem anekdotických historek o touze židovského krejčíka z Gomelu dosáhnout životního štěstí. Trvalý úspěch překračující dobu vzniku měla povídková kniha Třináct dýmek, jejíž příběhy se staly náměty pozdějšího divadelního i filmového ztvárnění.
V třicátých letech se změnil styl a tematika Erenburgovy tvorby. Vliv na to měl tehdejší vývoj v Sovětském svazu a v Evropě. V budovatelském románu Den druhý reagoval na rozsáhlou industrializaci sovětské země a ideově se přizpůsobil novým poměrům. Jeho publicistické projevy z období španělské občanské války a antifašistická vystoupení pronášená na kongresech a při dalších příležitostech v různých částech Evropy jednoznačně podporovaly demokratické principy.
Politický román Pád Paříže, opřený o autentické zážitky z okupovaného města vyjadřuje mravní a historické příčiny francouzské tragédie. Panoramatický obraz válečných událostí v románech Bouře a Devátá vlna, napsaných na přelomu čtyřicátých a padesátých let, který dotváří tuto rozsáhlou trilogii, však nedosahuje umělecké síly prvního dílu.
Bohatá publicistická poválečná tvorba tvoří soubory spisovatelových politických projevů a cestopisných reportáží z evropských zemí (mj. i z Československa).
Jak jsme již zmínili, dalším předělem Erenburgovy tvorby je novela Tání, kterou začal autor psát na podzim r. 1953. První část vyšla v r. 1954 a byla signálem dalekosáhlých změn, k nimž postupně ve světě docházelo po Stalinově smrti. V příběhu z uměleckého prostředí autor, vycházející z bohatých životních zkušeností, naznačuje složitou cestu „ze zimy a temnoty k šumění jarního dne a dětských hlásků“.
Všechna další Erenburgova tvorba je tímto povznášejícím pocitem prostoupena. Důležitý význam měly v druhé polovině padesátých let jeho cestopisné črty z Indie, Japonska a Řecka (Indické dojmy, Japonské poznámky, Řecká zamyšlení). Spisovatel v nich narušoval železnou oponu ideologických předsudků a na základě dokonalých historických poznatků bezpředsudečně zdůrazňoval ty prvky starověkého myšlení, které vedou k tolerování různosti historického vývoje a současně k pochopení a respektování soudobých odlišností. Vedle historických reminiscencí, hodných k následování, si všímal i ozvláštňujících detailů tehdejšího současného života, k nimž zaujímal někdy kritické, ale k některým i obdivné stanovisko.
Celoživotní spisovatelova spjatost s Francií se odráží v jeho Francouzských sešitech (1958). Seznamuje v nich čtenáře se šíří kulturního dědictví, zejména uměleckého, v celém vývoji až po současnost. Stati o Villonovi, J. Du Bellay, Stendhalovi i úvahy o přátelích Picassovi, Aragonovi, Eluardovi, Matissovi, Joliot-Curie mají trvalou hodnotu. Cizí mu není ani středověké umění, vysoce hodnotí renesanci a klasicismus i umění avantgardy a citlivě se vyjadřuje i k soudobým výbojům tzv. nového románu (např. N. Sarrautové). Literaturu přitom považuje jako „klíč k chápání národů“.
Z tohoto hlediska se vyjadřuje v průběhu celého života i k ruskému literárnímu dědictví. Stěžejní pozornost věnoval Puškinovi, Čechovovi a Majakovskému.
Korunou Erenburgovy tvorby jsou rozsáhlé paměti Lidé, roky, život. Vytvořil je v průběhu první poloviny šedesátých let a jsou sumou jeho celoživotního úsilí. Jsou více než poutavou autobiografií významného spisovatele, publicisty a jeho společenské angažovanosti, ale především zasvěceným obrazem světového kulturního a zčásti i politického vývoje v první polovině dvacátého století.
Ilja Grigorjevič chronologicky vypovídá o svém dětství a dospívání, o svých židovských rodičích, o otci pocházejícím z prvního pokolení ruských židů, jež se pokusilo uniknout z ghetta. Charakterizuje první osmiletý pobyt v Paříži, kde se setkal a mnohdy i spřátelil s představiteli umělecké avantgardy. Velkou pozornost věnuje vylíčení revoluční atmosféry v ruské kultuře, jak ji vnímal prostřednictvím svého styku s Majakovským, Cvetajevovou, Mandelštamem, Mejercholdem, Pasternakem, Jeseninem a dalšími v době svých pobytů v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě, na Krymu a v Tbilisi. Informuje rovněž o porevolučním působení ruských spisovatelů v zahraničí, zejména o Andreji Bělém a Alexeji Remizovovi a jejich literárním vlivu. Poutavě také vypráví o Izáku Bábelovi.
Těžištěm sdělení o třicátých letech, je vylíčení atmosféry Prvního sjezdu sovětských spisovatelů, Pařížského spisovatelského kongresu a španělské občanské války. Po zachycení konfliktů druhé světové války spisovatel v závěrečném šestém dílu pamětí mapuje další období.
Soustřeďuje se na úsilí o udržení míru v podmínkách studené války, na němž se významně podílel. Vypráví o setkání s Einsteinem, zaujatě vykládá židovskou otázku, uvažuje též o Stalinovi, jehož „neměl rád“. Neskrývá složitost a rozpornost poválečného vývoje v SSSR a vydává obšírné svědectví o A. Fadějevovi. Informace o setkáních s Brechtem, Sacharovem, Sartrem, Hikmetem, Eluardem, Levim, Moraviou, P. Nerudou a dalšími přispívají k poznání těchto velkých kulturních osobností.
Značnou pozornost věnuje Erenburg předválečným i poválečným návštěvám Československa a setkáním s Nezvalem, Seifertem, Vančurou, Teigem, E. F. Burianem, Šímou, Fillou, Slavíčkem, Štýrským, Toyen, Hoffmeistrem, Novomeským a Clementisem, s nimiž se většinou přátelil. Oceňuje i význam F. Kafky, kterého považuje za „seismografickou stanici doby.“ Erenburgovo dílo bylo u nás dostatečně známé v českých i slovenských překladech už od dvacátých let.
Jeho znalost přispívala k pochopení širších dobových souvislostí politických, filozofických, estetických a sociálních. Kdo chce i nyní proniknout do společenských a kulturních dějin dvacátého století, nemůže opomenout I. G. Erenburga, který byl citlivým seismografem tehdejší doby a světa. Věřme, že přichází doba svítání, kdy se Erenburgovo dílo po vydavatelském nezájmu posledního dvacetiletí znovu vrátí na knihkupecké pulty a opakovaně získá čtenářský zájem.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |