Rozporné a dramatické období končící výmarské republiky a těžké chvíle Německa zachvacovaného nacistickými ideami, popřevratová doba a úpadek dosud platných pravidel byly Klausi Mannovi podkladem pro jeho nejslavnější román MEFISTO. Nejstarší syn Thomase Manna, levicově a demokraticky orientovaný spisovatel, dramatik a novinář, byl po nástupu Hitlera k moci nucen opustit svou vlast a nové útočiště postupně hledal v Amsterdamu, Curychu, Paříži, Budapešti, Salcburku, Praze (zde získal roku 1936 občanství) a konečně ve Spojených státech, v jejichž vojenské uniformě se také účastnil osvobozování Evropy, když ještě předtím, v roce 1938, se ve Španělsku zapojil do boje proti Frankově fašistické diktatuře. Po válce dával veřejně najevo své zklamání z vývoje v Německu, tato deziluze spolu s osobními problémy provázenými vážnými depresemi ho roku 1949 při pobytu v Cannes přivedla k dobrovolnému odchodu ze života.
K Mannově pozoruhodné studii proměny lidského charakteru v přelomové době se vrátili v pražském Divadle pod Palmovkou, kde režisér Emil Horváth vyšel ze skvělé divadelní adaptace francouzské režisérky Ariane Mnouchkinové, které se ve velké míře držel i oscarový film Mefisto maďarského režiséra Istvána Szabóa. Úprava velmi citlivě pracuje s Mannovou literární předlohou, respektuje její časový rámec a dobový společenský a názorový kontext, usiluje o vyváženost motivů, o jejich dramatické prolnutí, naznačuje i propojenost Mannových vlastních osudů s hrdiny jeho díla. Je totiž zřejmé, že podkladem pro portrét vynikajícího německého herce Hendrika Höfgena, který se pro svou slávu a kariéru zaprodá mocným třetí říše, byl Gustaf Gründgens, Mannův blízký přítel a po několik let i manžel jeho sestry Eriky. V adaptaci vystupuje nepřímo i sám Klaus Mann coby Sebastien Brückner, syn slavného spisovatele (hraje ho Ondřej Kavan), a stejně tak postavy jeho přátel z komunistického protifašistického kabaretu, zvláště Otto Ulrichs (Radek Valenta), mají svůj zcela reálný předobraz. Herečka Carola Martinová (představovaná Zuzanou Slavíkovou), která Höfgena přetáhla z provinčního divadla na prkna berlínské scény, zase není nikdo jiný než legendární Marlene Dietrichová.
Pracuje se tu poctivě s reáliemi končící výmarské republiky a nastupující třetí říše, autoři inscenace nenarušují autentický obraz doby za vlasy silně přitaženými paralelami z naší „předsametové“ skutečnosti, jak se v přepisech Mefista obvykle stává, nevnucují divákovi, že dobu dávno minulou musí srovnávat jen s dobou méně dávno minulou, ale dávají mu prostor, aby mohl protagonistovy osudy sám porovnávat s docela dnešní realitou. A příležitostí ke konfrontaci je opravdu dost. Každému z diváků jistě vytane před očima nejedna osobnost i dnešního kulturního života, která před dvaceti lety řešila dilema, zda je lepší z větší části pohřbít svůj dosavadní život, s ním spjaté světonázorové postoje i některé ze svých uměleckých výsledků, anebo za každou cenu udržet slibně se rozvíjející kariéru, popularitu či slávu, samozřejmě že za cenu ústupků, vnucování se do přízně nových mocných, přitakávání, nekritického adorování nové reality.
Takový je i Mannův protagonista, jehož postavu vytváří Jiří Langmajer, který nesmírně obtížné úloze věnuje na jevišti plné tři hodiny vyčerpávající, obdivuhodné a těžko překonatelné herecké práce. Hamburský herec Hendrik Höfgen, vynikající talent a miláček publika, ale též člověk až chorobně ctižádostivý, ješitný, umí rozhodně vystupovat proti nastupujícím nacistům, svůj odpor dává nepokrytě najevo i novými ideami zasaženému hereckému kolegovi Hansi Miklasovi (hraje ho Jan Teplý) a zasadí se o jeho odchod z divadla. Sám je otřesen převzetím moci nacisty, ale když ho mistrně ztvárněná role Mefista uvede do jejich přízně, nezpěčuje se přijmout roli intendanta státní berlínské scény, částečně snad i v naivní představě, že tak pro divadlo zachrání některé herecké přátele, kteří jsou úřadům pro své komunistické smýšlení či pro židovský původ nepřijatelní. Langmajer si bravurně pohrává s rozpornými rysy Höfgenova charakteru, s jistotou proplouvá i jeho nejtemnějšími zákoutími, je naprosto věrohodný i v sexuální dimenzi kontroverzního herce, který se pro uspokojení svých potřeb neobejde bez služeb černošské dominy, aby tak tajné policii zavdal další příležitost pro své náležité „zpracování“. Langmajer je stejně skvělý; i když má evokovat všemi obdivovaný Höfgenův výkon v roli Mefista, na čemž interpreti obvykle ztroskotávají, i tady mistrně ztvárňuje protagonistovy mefistofelské proměny na jevišti i v osobním životě.
Mannův Mefisto byl titul vždy nesmírně atraktivní, v Divadle pod Palmovkou mu však dali rozměr propojení a konfrontace minulosti s přítomností, naléhavě vybídli diváka, aby přemýšlel o své době, o jejich lidech, jejich charakterech.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |