V názvu všech pěti částí PSYCHOANAÝZY VŠEDNOSTI (Malvern, Praha 2010) je slovo „všednost“ nebo „všední“: Struktura všednosti, Cesta do hlubin všednosti, Všední otázky, Všednost a obraz, Všední hereze. Autor knihy Jan Stern, dobře si vědom moci zaklínadla, našel ve všednosti (kterou analyzuje ze všech stran a umně i přesvědčivě krok za krokem rehabilituje) právě to, čím ideologie a reklamní mašinérie tržního světa opovrhuje, co má za nehodno pozornosti, nad co je třeba se povznést a nad co iluzorně povznáší kultem rekordů, exotiky a senzací, jako by v nich byl smysl lidského usilování a štěstí, smysl života. V nejrozsáhlejší kapitole, kterou spolu s kapitolou následující Stern nabízí jako samo jádro své knihy, od něhož je nejlépe ji číst, v kapitole Cosi šedého průkazně dokládá, že „smyslem života má právo být jen to, co umožňuje člověku žít. A tento infinitiv žít hned upřesňuje: Snášet, přijímat, komunikovat, tvořit.
Ta čtyři slovesa v neurčitém způsobu nepředstavují čtyři různé cesty, jak jít životem, aby stálo za to žít; jsou to čtyři stupně, po nichž je nám stoupat jistě nikoli bez námahy a odvahy. Vždyť už na tom prvním stupni snášet znamená smířit se i s tím, co naše pokrytectví přímo děsí; co například Stern cituje ze své autority nejvyšší, ze svého Freuda: „Muž, který má být v milostném životě skutečně svobodný a tím také šťastný, musí se spřátelit s představou incestu s matkou nebo se sestrou.“ K takovému poznání, jež není snadné si přiznat a jež není snadné snést, dospívá Stern analýzou dvou známých popěvků (Prší, prší a Pec nám spadla) a pohádky (O třech zakletých knížatech) ze sbírky slovenských pohádek převyprávěných Jaroslavem Seifertem.
Kdo si nepříjemné, zlé, perverzní, které je v nás a s nímž se vyrovnáváme každý jinak, není s to přiznat a to poznání snášet, divívá se, odkud se bere v mnoha lidech zdánlivě slušných schopnost jednat podle nebo přímo zločinně.
Jak nesnadné je stoupat i po stupních přijímat a komunikovat, natož pak najít smysl života na stupni tvořit, to si už najdi, milý čtenáři, ve Sternově Psychoanalýze všednosti sám; recenze se nepíše proto, aby stručně převyprávěla obsah díla, ale aby k četbě ponoukla (anebo před ní – jako ztrátou času – někdy varovala). Recenzent Psychoanalýzy všednosti, zvlášť když si nemůže ani hrát na znalce psychoanalýzy (v tom se neliší od většiny potenciálních čtenářů, neboť kolik je u nás takových znalců?), musí ovšem napsat, nakolik se jeho profesní a osobní zkušenost shoduje nebo vylučuje se závěry, k nimž dospívá Stern, který se opakovaně představuje jako freudián, a to freudián i ve schopnosti hereze; jak už to nádherně ukázal ve svém Učiteli a žáku Vladislav Vančura, nejvěrnější a nejlepší žák musí být svému někdy Mistru „nevěrný“; to platí ve všech oborech – třeba od překladatelství až po psychoanalýzu. Tři poslední kapitoly, tj. pátá část knihy (Tři pojednání o pudu smrti, Ego a sen, Jméno a tvář) dokládají, že a jak Stern naplňuje i v tomto ohledu odkaz svého Učitele. Nepřestává ho ctít, aniž přestává být freudiánem; ne nadarmo označuje i své hereze za všední.
V třístránkovém Závěru se Stern ptá, kde má psychoanalýza domov, a když vyjmenuje země, kde ho určitě nemá, nadhazuje Stern „bláhový sen“, že by ho mohla najít v zemi, kde se Freud narodil, totiž u nás.
Díky právě Sternovi „potíže bychom s tím nutně mít nemuseli...“
Stern rád analyzuje své vlastní zážitky z dětství, ale i z dospívání a ještě pozdější; budiž dovoleno i kritikovi jeho knihy se přiznat, že ta „dívčí horda“, o níž píše jako psychoanalytik v kapitolkách Zákonitost zpětné emise libida a Zákonitost inkognita libida, vzrušovala i mne (a též mého rovesníka básníka Jiřího Veselského) za předmaturitních let v Kyjově, a často jsme si až do stáří povídali a rozbírali ji z hlediska poezie; a až nyní si díky výkladu Jana Sterna uvědomuji, že v existenci té dívčí hordy je zřejmě psychoanalytický klíč k Veselského Dívenkám jdoucím Brnem, k jeho základní knize veršů, ale i k vysoké frekvenci motivu matky v jeho díle a v poezii vůbec; neboť zkušenost s „dívčí hordou“ absolvoval snad každý vnímavější mladý člověk jako zkušenost banální, všední. Stern si umí klást otázky právě nad tím, co je obyčejné a každodenní a nad čím se málokdo zamýšlí. Dobrých psychoanalytiků a skutečných básníků je po čertech málo.
Abych nezahltil recenzi různorodými dalšími příklady, které se nabízejí, už tu připomenu jen další výsostně básnický doklad určujícího významu „dívčí hordy“, rozbor jejíž existence ústí u Sterna v poznání, že „jen množství žen“, jakým je dívčí horda, „dokáže nahradit totalitu matky.“ V témže odstavci Stern píše o „ženě v množném čísle“, což je zřetelná narážka na Nezvalovu sbírku z roku 1936 – po níž přišla, dodejme, už za dva roky Nezvalova sbírka Matka Naděje. A není snad ona „tlupa žen“ z Apollinairova Hudebníka ze Saint-Merry také nestárnoucí dívčí horda?
Ve svých předešlých knihách se Stern rád prohlašoval spíše za beletristu než učence; v této jde ještě dál, v kapitole Kastrace všedního života jen tak mimochodem (v závorce) a ovšem provokačně poznamenává, že „dobrý psychoanalytik se ve své ambici liší od dobrého baviče jen drobně“, ale to je ovšem básnická hyperbola a mystifikace zároveň. Stern píše tak, že nás baví ho číst, ale to, co o nás zjišťuje, není k zasmání, nýbrž k zamyšlení. V této své zatím myslím badatelsky nejambicióznější knize, psané jak pro psychoanalytiky, tak pro nás laiky - a pro kolegy básníky -, dopracoval se k zatím nejenergičtější obraně toho, čím jsme nebo můžeme a máme být lidmi: k obraně rozumu, a to nikoli suché racionality, ale „srdce rozumu“; k tomu paradoxně směřuje i nekonveční obranou a oslavou Ega, obyčejně spojovaného jen se zavrženíhodným egoismem, a důrazem na „prvotní lidské NE“, které se „stává prvním lidským JÁ“. Chytrému (čtenáři) stačí takto napovědět, jak se bránit světu, který je čím dál méně lidský.
Sternův objev a obrana všednosti, rozumu a Ega se přimyká k objevu, k němuž se dobrala na svém poli políčku už české poezie. To nebyla jen Holubova parola „všední den je naše pevnina“ a vlna „poezie všedního dne“, ale už Nezvalovo rozpínání Křídel „nad všední den, prostě lidský“ a už v Básních na pohlednice (1926!) cyklus Ozvěna ulice a ve Zpátečním lístku (1933) oddíl v původním rukopise přímo nazvaný Básně všedního dne, pak pro knižní vydání přejmenovaný na Gaumontův týden.
Jak se Sternovy psychoanalytické vývody „rýmují“ s nepsychoanalytickým průzkumem, to je dobře patrné právě nad Nezvalem. Stern dovozuje, že Nezval v Papoušku na motocyklu „sexualitě odebral centrální postavení na úkor narcismu, narcismus přepóloval do světa ve formě svých děl a orál-analní senzualita se na tato díla jaksi přivěsila.“ To tvrzení se může u Nezvalova pověstného pansexualismu zdát absurdní jen do chvíle, než nahlédneme do Pokusu o poznání iracionality plnicího pera (ve sb. Surrealismus, 1936), kde na pokyn definovat plnicí pero naprosto racionelně odpověděl právě Nezval ze všech osmi účastníků ankety nejvýstižněji, bez jakékoli povšechnosti jedněch a popisné topornosti druhých: „Plnicí pero je co nepraktičtější syntéza kalamáře a péra.“ Ani nejerotičtější básníci nebývají zajatci pudů, tak jako jím není ani psychoanalytik Stern; právě naopak; právě ve všedním a v ocenění všednosti je všecka jejich síla, síla rozumu, srdce rozumu.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |